Karel Zlín – Dům u Havraních jatek

Básník a výtvarný umělec Karel Zlín se ve své poezii odvolává často na Karla Hynka Máchu. Bere se do jisté míry za jeho pokračovatele. I když ne tolik v básnické formě, jako spíš v základním lidském nastavení a osudu, který z něj plyne. Také Zlín, ročník 1937, je individualistou navzdory: nesmlouvavým solitérem, který se míjí s přítomností, v budoucnost příliš nevěří, a tak mu zbývá jediné – hledat obecnou jistotu i konkrétní duchovní spřízněnce v minulosti. Podobně výjimečné i podobně „prokleté“. Narodil se jako Machálek ve městě, které mu dalo umělecké příjmení. V Praze absolvoval Akademii výtvarných umění. V šestasedmdesátém roce odešel do Paříže, kde se realizoval záhy jako sochař a malíř, napojený na antickou a staroegyptskou tradici. Poezii píše od poloviny 50. let. V 70. letech k ní přibral drobnou prózu, později také esejistiku. V češtině vydal devět knížek: prvně Hledán (1969), zatím naposledy Oblaka naší nepřítomnosti (2011). Vedle Máchy jsou mu v nich sudičkami nejvíc Leopardi a Nerval. V roce 2010 se Zlín dočkal ve své staré vlasti konečně zaslouženého ohlasu: jednak putovní retrospektivy, jednak bilanční monografie. Vystupuje tu v mnoha rolích: jako básník, prozaik, esejista, překladatel, kreslíř, malíř, sochař, autor filmového plakátu a knižní obálky. Čitatel je různý, jmenovatel vždy společný. I když se může zdát paradoxní. Z jedné strany stopování univerzální lidské paměti a zkušenosti, z druhé pak opakovaně zakoušený pocit marnosti a odcizení. Karel Zlín je nejspíš básnickým nomádem, poutníkem k bájnému Orientu, věčným hledačem tváří v tvář lhostejnému vesmíru. „Je to ovšem rezignace pohlížející na nutnost zániku s duchovním nadhledem, který nepostrádá vznešenost,“ napsal Aleš Haman.

V chaosu pozdních dní
V chaosu pozdních dní břemenem
tělo smýká,
když žádné ze začatých děl je
neukončeno.
V hlubinách noci sen je stínů
ozvěnou.
Vodami Léthé loď se vrací pro
poutníka.
Přízraky z jiných dob za šera tudy plují,
lomcují rýčem, jenž je zapříčen
ve shluku kostí, které zmohl sen.
Milenec říká lásce: Už tě nemiluji.
Rozvité květy náhle tady vadnou.
Rakve jsou příbytky (dokud se
nerozpadnou)
těch, kteří tudy šli až k poslednímu dni.
Svit krajů spatřených je dávno za
obzory.
Okna jsou zavřena a staženy jsou
stóry.
Faraón nedoufá, že se kdy rozední.
(25. květen 2012)

Olovnice
Hlavou dolů do hlubin,
až tam, kde vertikála
s horizontálou tvoří kříž,
padá olovnice.
Běs bortí zeď
pod nástroji architekta.
Pustinami
sochař krmí chřtán
prokletí.
(19. květen 2012)

Vespertilion
S přicházejícím soumrakem
vzlétá netopýr.
Pod blánou křídel, nazvaných vesper,
míjí třetí část dne
rozděleného na čtyři díly.
Osamělá stvoření držící se stranou,
sova, krtek, bazilišek i okřídlený
savec netopýr,
provázejí usínající přes práh noci.
Hluboko v tmách
básník je andělem,
který nevzlétá.
Vše je nezměřitelné
a nepojmenovatelné.
(11. květen 2012)

Vyřež zde zaživa ze své kosti
Píšťalu
Astroláb, netopýr a lebky berana
kost.
Rozvráceno, roztlučeno a obráceno
v prach.
Efemeridy marnosti.
Hvězda padá za obzor. Otáčí se
zvířetník, vyrytý do bronzového
limbu tympánu.
Daniele da Volterra sňal
Buonarrotimu posmrtnou masku.
Práchniviny přešlé epochy
víří ve zdejším neutuchajícím
chaosu.
Nespatřeno, nezaopatřeno
a zapřeno: Tvůj
život. Řekl: Vyřež zde
zaživa ze své kosti píšťalu
(17. květen 2012)

Přidat komentář