Tipy
Karol Sidon představuje autorsky mnohoznačný, zdánlivě nezařaditelný typ. Koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let vydal dvě pozoruhodné novely Sen o mém otci a Sen o mně. Jeho reflexi rodinných kořenů ale překryla vykořeňující historie. Jeden z nadějných autorů šedesátých let se po roce 1968 dostal do nemilosti, odešel do emigrace, stal se exilovým autorem a zároveň se věnoval rabínským studiím.
Po roce 1989 jeho rabínské působení v očích veřejnosti nejspíš překrylo to spisovatelské, dokud se pod pseudonymem Chaim Cigan nevrátil s mimořádnou tetralogií Kde lišky dávají dobrou noc, kde nepřehlédnutelně spojil židovská témata se sci-fi.
Kniha s dlouhým názvem Svoboda se nedostává darem… ukazuje, jak pozoruhodný spisovatel byl Sidon již v šedesátých letech a jak se zřejmě nutně musel dostat do konfliktu s rigorózním režimem. Jedna ze zařazených reportáží z roku 1965 například popisuje spisovatelovu zkušenost s brigádou mezi kopáči: objektivně popisuje realitu, v níž dělníci nepracují. Sidon neironizuje, neodsuzuje, jenom líčí systém, v němž s vykořisťováním odpadla i práce. Text je zcela přesný, dnes zřejmě nepochopitelný. Nese název Tak to bylo. Reportáž Kdyby civilizace nebyla je věnovaná Romům, včetně detailního popisu návštěvy romské osady na Slovensku. Reportáž uvádí věta, která je trestí Sidonova reportérského naturelu: „Snad už nastala doba, kdy jsme schopni vidět skutečnost takovou, jaká je.“ Stejně neiluzivně Sidon dokázal popsat „besedu“ hudebních hvězd K. Gotta a J. Štaidla s mladými fanynkami, s veškerou rozdychtěností, trapností, komičností… otištěny jsou i kritické dopisy čtenářů, které se na něj pak sesypaly. Rozhlasová hra Páté přikázání na dokonale rozehraném příběhu ukazuje korupci a denunciaci jako pilíře tehdejšího systému a jejich prorůstání do rodinného prostředí lidí, kteří se chtějí chovat slušně – ale realita to vlastně vylučuje.
Reportáží se Sidon chopil i jedné z tragédií srpnové okupace, kdy okupanti v pražském Podolí bezdůvodně rozstříleli nákladní auto, v němž zahynuli dva mladíci. A jeho reportáž o činu Jana Palacha se uzavírá větou, která dala název celé knize.
U všech těchto textů je zřetelná jejich neslučitelnost s normalizační servilností a prolhaností, která nastoupila. Nejde přitom o žádnou ostentativní antikomunističnost. Komunistický systém se pouze neslučuje s takovýmto psaním.