Literární ozvuky severokorejského koncentráku

V posledních letech se ke čtenářům dostalo několik politických reportáží ze Severní Koreje. Mohli se tak obeznámit s jedním typem totality dynastického diktátorského režimu. Protože tento typ režimu dlouhodobě sleduji s jistým zájmem jako projev politické patologie, pokusím se načrtnout jeho postupnou genezi a průběh, jak se v uplývajících desetiletích proměňuje, speciálně na pozadí úrovně vězeňství a systému koncentračních táborů z dochovaných literárních svědectví.
Zatímco v parlamentní demokracii má společenský život procesuální povahu (je motivován a vyvíjejí se jeho projevy a formy), v totalitním režimu se společenský život odehrává mechanicky, cyklicky, v etapách na příkaz a povel. Severní Korea je militaristický stát s třetí největší armádou na světě a zřejmě disponuje nosiči jaderných zbraní. Jistě je to způsobeno vazalským vztahem k miliardové Číně. Za zmínku stojí, že Korea v minulosti od starověku až do komunistického převratu působila jako zprostředkovatel kulturních vlivů mezi Čínou a Japonskem. Dovednost keramiky, pěstování bonsají, technologie a umělecké formy se na japonské ostrovy dostávaly převážně jejím přispěním kvůli geografické blízkosti a kulturní příbuznosti. Ještě v 19. století se občasní cestovatelé do Koreje – „Země borovic“, jak bývá poeticky někdy nazývána – zmiňují, že v tamním vzduchu vane všudypřítomný odér lidských výkalů: tamní půda obsahuje málo živin a Korejci proto v kádích vyvážejí lidské výkaly až na pole, kde je rozlévají.
Vlastnictví jaderných zbraní zjevně postačuje severokorejskému diktátorovi, aby se považoval za představitele pokroku a spasitele obyvatel Severní Koreje. Zcela je však opomenuto, že v ostatních oblastech společenského života Severní Korea upadla na historickou úroveň neolitu. Z mocenských dogmat a doktríny ču-čche, kterými despota ospravedlňuje svoji diktaturu i rozhodnutí, stejně jako z mýtů o počátcích dynastie vyplývá, že má roli jakéhosi „akademického jaderného šamana – vyvolence“. O jeho dědovi vypráví oficiální pseudomýtus, že se narodil na hoře Pektusan, přičemž medvědi tančili v závějích a na nebi se rozklenula pětinásobná duha. Ve skutečnosti se však narodil koncem druhé světové války v ležení sovětské armády kdesi na Sibiři. Zjevně jde o syntézu burjatské mytologie, křesťanství a stalinského marx-leninismu s přihlédnutím k rasovým teoriím, ze kterých si diktátor nechal vytvořit svéráznou báchorku o svém původu a pozici.
Vycházíme-li z předpokladu, že se diktatura otrokářské severokorejské despocie ve své faktické podstatě nemění, lze ji jistým způsobem analyzovat, zobecnit a charakterizovat prostřednictvím literárních výpovědí obyčejných lidí o životě v jejím režimu – jak je režim zotročil a jak jej opustili na své cestě za svobodou. Buďme si přitom vědomi, že Severokorejci jsou v postavení diktátorových otroků, vydaní všanc mocenské zvůli jeho aparátu bez možnosti odvolání; majetek je jim konfiskován, jsou vězněni, zavíráni do koncentračních táborů a tam vykořisťováni a vražděni!
K nastínění charakteristiky severokorejského režimu, jak se chronologicky proměňuje, dobře poslouží vhled několika svědectví lidí prošlých severokorejskými věznicemi a koncentráky, jimž se v postupu desetiletí zdařilo uprchnout ze Severní Koreje.
Období konce druhé světové války a první roky montáže severokorejského režimu z hlediska nomenklaturního kádru výstižně zachycuje biografická kniha Pchjongjangská akvária autorského tandemu Kang Čchol-hwan a Pierre Rigoulot. Dědeček prvního z nich měl v době druhé světové války živnost v Japonsku, byl členem ilegální korejské komunistické strany a po válce uposlechl diktátorovy výzvy k návratu s rodinou do vlasti. Nějakou dobu si užívali života, stranického dění a privilegií, ale Strana jim postupně zkonfiskovala všechen majetek, co si z Japonska přivezli – automobil, pračku, ledničku, nakonec je vystěhovali politruci z přiděleného bytu, a když jim už nezbylo nic než pár hrnců, naložili jednoho dne celou rodinu na nákladní vůz a deportovali je do koncentračního tábora Jodok. Odtud byli po více než desetiletém věznění s přeživšími členy rodiny propuštění a po nějaké době se Kang Čchol-hwan odhodlal k dobrodružnému útěku do Jižní Koreje. Jeho výpověď byla prvním uceleným svědectvím o nelidských podmínkách života v severokorejské despocii v druhé polovině minulého století. Byla přeložena do mnoha jazyků a setkala se s nebývalým zájmem.
Severokorejská společnost má kastovní strukturu – 51 sociálních kategorií sumbun uspořádaných v hierarchii tak, jak ji známe z historických despocií. Zřejmě jde o parafrázi feudálního uspořádání středověké Koreje. Hierarchickým základem jsou venkovští léčitelé a ženy-společnice. Lze předpokládat, že do této role se stylizuje i diktátor se svým harémem. Severokorejci v režimu se do kastovní pozice vrozují, mají ji stejnou jako jejich rodiče, je dědičná a jediná změna obvykle nastává degradací a ztrátou práv, především při uvěznění, nebo deportaci do koncentračního tábora. Degradace postihuje tři generace rodiny odsouzence a do „třetího příbuzenského kolena“. Součástí, a zřejmě i skutečným důvodem trestu je konfiskace majetku provinilce a jeho rodiny.
Princip severokorejské despocie je založený na teroru, konfiskaci soukromého vlastnictví a vykořisťování pracovní síly občanů i dětí. Není divu, že Severokorejci utíkají ze země. Kang Čchol-hwan uplatil pohraničníka na hranici s Čínou, odkud se s obtížemi dostal do Jižní Koreje. Jiní takové štěstí nemají – po přechodu hranic se de facto prodávají čínským statkářům jako pracovní síly a ženy jako manželky, ovšem jsou ilegálové jako jejich potomci, kteří nemají občanská práva, nemohou do školy a žijí tak pod hrozbou deportace zpátky do Severní Koreje. Tam bývají obvykle uvězněni v koncentračním táboře.
Vězení a koncentračních táborů v Severní Koreji je více neobvyklých typů. Vězení „vazebního“ typu, kde bývá člověk uvězněn bez řádného soudu, na základě úředního rozhodnutí, nebo verdiktu pouličního výboru patří k relativně nejmírnějším. Lze se odtud vykoupit podplacením dozorců, jak se zhusta stává. Pokud ovšem člověk nemá nikoho, kdo by dal úplatek, může tam zůstat až do smrti. Vězni pracují mimo věznici, na veřejnosti a příbuzní jim tak mohou s rizikem podstrčit něco k jídlu.
Severokorejské věznice, kde jsou lidé vězněni po soudním rozsudku, mají zvláštní režim. V současné době lze podplatit dozorce horentní sumou a vytratit se na „zdravotní dovolenou“ – zpět se již vězni obvykle nevracejí. Strava je mizerná, vězni často umírají na podvýživu a vlivem špatných podmínek ještě před koncem trestu.
Pozorný zájem světové veřejnosti poutá severokorejský systém koncentračních táborů. Byl utvářen zřejmě ještě v době korejské války (1950–1953) pro kolaboranty s Japonskem, válečné zajatce a oběti kolektivizace. Minulost měla zmizet. Odhadem v nich bylo zavražděno 600 000–1 400 000 lidí. Odhaduje se, že v současné době v nich je vězněno 120 000 lidí. Koncentračních táborů jsou dva typy – pracovní „revoluční zóna“ a vyhlazovací „zóna totální kontroly“. Můžeme říci, že tato nelidská zařízení jsou materiálním a ideovým nosičem severokorejské despocie. V „revoluční zóně“ jsou na doživotí celé vysídlené rodiny, dospělí a děti otročí v dílnách a při těžbě surovin. Strava je bídná, obvykle kukuřičná kaše, kterou si věznění přilepšují lupením, hmyzem, krysami a ještěrkami. Panuje všeobecná podvýživa, prohřešky vůči táborovým předpisům jsou trestány korekcí, mučením a veřejnými popravami. Pro internauty jsou k dispozici mapy na webové adrese http://freekorea.us/camps/ – na družicových snímcích jsou k vidění cesty, lágrové baráky a hroby, zobrazené jako kruhové objekty. O vyhlazovacích táborech „zóny totální kontroly“ je známo velice málo, není z nich cesty ven.
V 90. letech minulého století, po rozpadu socialistické soustavy a smrti severokorejského despoty Kim Ir-sena nastal jistý zlom. Skončily internacionální komunistické megadotace, hospodářství se zhroutilo a krátce poté propukl hladomor s odhadovaným počtem 3 500 000 mrtvých. Jako ilustraci poměrů lze zmínit, že v té době si potentáti nechali dopravovat letecky z Číny hamburgery, a potravinovou pomoc ze zahraničí rozkradly armádní špičky, aby ji poté o 1000 % dráž rozprodávaly na černém trhu. Lidé začali v nebývalém počtu přecházet hranice a v Číně se prodávali do služby farmářům, „nedostatkové“ ženy jako manželky.
K informacím ze současnosti je již více pramenů. Dobrý přehled přináší kniha Barbary Demickové Není co závidět v reportážních medailonech běžných Severokorejců. Z její mozaiky lze již získat představu o všedním životě v totalitním skanzenu.
Originální svědectví z koncentračního tábora přináší kniha Útěk z tábora 14 od novináře Blaine Hardena. Vypravěč Sin Tong-hjok sice dle vlastních slov některé detaily upravil, ale jeho svědectví přináší rozsáhlý přehled o nelidských podmínkách v severokorejských koncentračních táborech a o režimu. Sin se již za ostnatým drátem koncentráku narodil, byl svědkem popravy své matky a bratra. V 23 letech se mu podařilo z tábora utéci. Žil potom tři roky jako tulák a přibližoval se postupně k čínské hranici. Když ji přešel, dal se najmout u farmáře a později získal azyl na jihokorejské ambasádě. Při četbě Útěku z tábora 14 utkví v paměti některé pozoruhodné detaily – kupř. zmínka o menším vzrůstu Severokorejců vůči Jihokorejcům, zapříčiněném chronickou podvýživou; anebo zmínka o houfech bezprizorných dětí, živících se odpadky a žebrajících, které rodiče odložili po vyčerpání rodičovských příspěvků od státu.
Příběh jako z bondovky přináší kniha Paula Fischera Kim Čong-il uvádí. V 70. letech byli na diktátorův příkaz uneseni jihokorejský režisér Sin Sang-ok a herečka Čchö Un-hui, aby pozvedli severokorejskou kinematografii na mezinárodní úroveň. Zprvu byli drženi v domácím vězení, později naoko souhlasili s podmínkami. Po několika letech (Sin Sang-ok mj. natáčel v Praze) se jim podařilo ve Vídni uprchnout na svobodu.
Autentický pohled se ženskou perspektivou reprezentuje kniha Yeonmi Parkové Abych přežila. Autorka pochází ze společenské úrovně naší středostavovské rodiny. Otec podnikal jako nákupčí a prodejce všeho, co bylo třeba. Zdá se, že v Severní Koreji takto podnikají všichni. Z Číny se ve velkém pašují videorekordéry a DVD s kopiemi současných filmů, které fungují jako info k životnímu stylu v demokratickém světě. Jejich vlastnění je trestné. Tajná policie dělá jednou za čas šťáry – v celém bloku domů vypne proud a obchází jednotlivé domácnosti; média zůstávají v rekordéru, policisté je zabavují a jejich vlastníky posílají do koncentračních táborů. Mezi Severokorejkami jsou také v oblibě čínské kopie luxusních kabelek a ošacení. Otec Yeonmi Parkové jezdil po celé zemi za obchodem a v systému úplatků a bakšišů dokázal rodinu slušně uživit, takže byla za hranicí nouze. V zemi, kde neexistuje zdravý trh a obchod, jsou takoví lidé nezbytní. Jednoho dne byl zatčen kvůli pašování kovů a v tajném procesu odsouzen k deseti letům vězení, což se v režimních podmínkách rovná trestu smrti s odkladem. Po třech letech se mu podařilo podplatit dozorce, aby jej pustil domů na zdravotní dovolenou. Do vězení se již nevrátil a v roce 2007 postupně celá rodina emigrovala do Číny – nejprve starší sestra, potom Yeonmi s matkou a vposled otec, tehdy již těžce nemocný. Rodina se již nikdy v celku nesetkala – starší sestra byla několik roků nezvěstná a otec zemřel na rakovinu žaludku. Mezitím ještě musela Yeonmi s matkou snést mnoho útrap a násilí, než se dostali strastiplnou cestou do Jižní Koreje. Yeonmi Parková se dva roky aklimatizovala, navštěvovala školu a doplňovala si vzdělání o pojmy a fráze, které v Severní Koreji mají posunutý význam, nebo nejsou známy: „já“, „my“, „záliby“, „co si myslíš“, „láska“, „svoboda“… V Severní Koreji se totiž pojmy tohoto druhu používají pouze ve vztahu k diktátorovi, osobní sféra je zatlačována do pozadí. Nynější diktátor vládne hrozbou hladem a propagandou, více nedokáže, podobný žalostnému archetypu Diktátora ztvárněného Charlie Chaplinem

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *