Náměstí Práce
Daniel Hradecký
Perplex, 2025
„Lidé jsou vesměs dobří, a to je nevkusné, / pryč je zlo, které tu od počátku hrálo roli / pozadí, mylná je řeč o soli země, ačkoli / podezřelé jsou všechny řeči, které vedeme / za ručičku všemi stupni školství, / hra nebere konce, takže se vytrácí smysl…“ Kdopak to tu klne, kdo to bere z gruntu, kdo tu vydává počet o nás, o světě ve zkráceném termínu (něco jak církevní ohlášky jednou za třikrát)? Daniel Hradecký, jeden z mála českých prokletých básníků (tvorbou i životem) vydal osmou sbírku, devatenáct zpěvů, výkřiků či hřebů. Po „odsunu“ do Brna, které, zdá se, mu k srdci nepřirostlo (i když Brno je svým způsobem jistá verze Sudet), jako kdyby zhutnil finalizaci svých představ, fobií a pochyb. Rozhodně se neválí v infantilní podestýlce jako většina básnického dorostu. A taky nepřekovává meče na ruchadla, spíš ho zajímá rez všech těch mechanismů (včetně systému). „… za život nakonec vděčíme jen omylům a chybám, / jichž jsme se kdysi dopustili ze zvědavosti.“
Rok s ostatními sirotky
Václav Jamek
Galén, 2025
Prózy mívají často dvě i více časových rovin, u Jamkovy knihy je to opačně. O určující události svého života (pobyt v dětském domově 1961/1962) začal psát v roce 1976 (to mu bylo 28) a na nedokončené fragmenty navázal v roce 2021 (kdy mu bylo 73). Za více než 45 let se z něj stal uznávaný esejista, básník, překladatel a publicista. Jeho francouzská afiliace – v letech 1966–1969 studoval ve Francii, na lyceu v Dijonu, a poté na FF UK francouzštinu, romanistiku (a psychologii) – ve výsledku znamená sledování francouzských stop, tedy schopnost vyjadřovat se přesně, jasně, s „důrazem na jazykovou strukturu“. Jamek je esejista par excellence. I jeho poslední kniha to dokazuje (svatba eseje s prózou). Dětský svět naráží na bariéru nespravedlivých systémů, dospělí v naprosté většině nejsou převozníky. Místy brutální, demlovsky otevřené psaní, za něž autor na rozdíl od mnoha jiných ručí sám sebou. „Nesouhlas, který ve mně probudilo dětství, přetrvává, ale místo na světě jsem přijal.“
Beranidlo imaginace. Příručka městské neposlušnosti
Vladimír Turner, ed.
Utopia Libri, 2026
Město je složitý organismus a každý jeho obyvatel má k němu jiný vztah. Někomu je jedno, že dům naproti je posprejován, jinému to vadí tak, že dostat ty parchanty, „tak by viděli“ – a ti parchanti naopak vidí ty barevné klikyháky jako doklad své „kreativní nepřizpůsobivosti“. Všichni mají pravdu a zároveň nikdo, bůh suď. V roce 2025 byl uveden celovečerní filmový debut Veřejně prospěšné práce Vladimíra Turnera, dokumentaristy a interdisciplinárního umělce, o tom, jak vrátit Prahu okupovanou turisty, auty a velkou „škvárou“ (love & love & love) zpátky Pražanům. Na film nyní navazuje kniha složená z ilustračních dokladů městské neposlušnosti a několika textů, třeba o „zakouzlení“ městského prostředí nebo o historii a aktivitách nizozemských Provos (před šedesáti lety). Jakýmsi Turnerovým šémem je slovo „imaginace“, což se samozřejmě tečuje se surrealistickým heslem: „Všechnu moc imaginaci!“ Jsou to imaginace jdoucí proti sobě. Ale proč ne? Imaginace není nikdy dost. Graficky nadstandardně povedená kniha!
Viktor
Kamil Bouška
Trigon, 2025
„… koukni jak jsem dělal hnus / z toho co jsem viděl / jen tím že jsem to viděl / byl jsem nejhnusnější k všemu / na co jsem se podíval / jen protože jsem se podíval.“ Člen skupiny Fantasía, jehož čtvrtá sbírka Dokumenty (2023; tři samostatné knihy v „pouzdru“) ho katapultovala mezi Básníky; zdá se ale, že vyletěl mnohem výš, než je rozhled prospektorů poetična u nás. Ačkoli šlo o mimořádné předběhnutí hlavního pelotonu, Bouška se nedostal na bednu, i když Litera za poezii „šeptala“ jeho jméno. Nejnovější sbírka Viktor je možná sebevražednou misí do týlu nepřítele, polití básníka jako ušlechtilého zvěstovatele a průvodce bytím krví šakala. Starší čtenáři by možná řekli, že je to totální zúčtování s pozemšťanskou normalizační poezií (Blahynka) – i po převelikém úklidu na nás pořád čouhá. Teď předběhněme: Trigon chystá k vydání autorovy „zápisky“ Chvála nepříčetnosti. A Viktor je k tomu případovou studií: „… vidět a chtít vidět je hnus / a hnus je krása / a krása je život / jenom ty Bouško / děláš ze svinstva poezii.“
Vachek
Karel Vachek
Větrné mlýny, 2025
Nejdříve míry: 1736 stran, formát 167 × 237 mm (tedy ořezaná B5), v pouzdru. Kdo nemá představivost: tohle není čtení do vany. Ukázka: „Klíčové je filosofovat v ,jiném‘ jazyce, tedy ve svém. Jazyk je za staletí filosofování opracovaný a jeho významy upřesněné, a vy potom z úplně jiné strany, ze své kultury, docházíte k novým závěrům“ (z vlastního životopisu). Karel Vachek (1940–2020), režisér, scenárista, básník a pedagog. Autonomní spoluběžec české nové vlny, osobnost podobného ustrojení a významu jako Jan Švankmajer. Kniha obsahuje nerealizované scénáře (například Kdo bude hlídat hlídače?), literární koláže (Bohemia docta), poezii, deníkové záznamy, ale i tvorbu ostatních Vachků: část diplomové práce jeho ženy Dagmar, knihu jeho sestry Ludmily (EGO – Kuchařská kniha) a obrazy (oleje, sítotisky) celé rodiny, především bratra Petra. K textům průběžné fotografie. Sestavil Miloš Kameník s výtečnou grafickou úpravou Kateřiny Wewiorové. To je kniha-skála, kniha-masiv, kniha-pohoří. Kontrapunkt současné pouště…