Michal Přibáň a kolektiv: Český literární samizdat 1949–1989

Samozřejmě, že si dnes můžete namnožit cokoliv, pokud obsah nebude stíhatelný ze zákona, či vás finančák nenachytá za nepřiznaný příjem z prodeje, ale už to nebude možné zahrnout pod pojem samizdatu. Ten totiž v prvé řadě indikuje prostředí zbavené svobodného vyjadřování, atmosféru prošpikovanou fízlováním, diktaturu moci, která si zatraceně hlídá, aby zdravé kulturní podhoubí občanů nekorodovalo její moc, její železné opony před svobodnými informacemi.

 

Kniha v první části skromně nazvané Úvodem, se v sedmi kapitolách na 80 stranách zabývá terminologií samizdatu, historickému i lingvistickému vymezení, jeho dějinami v Čechách. Příbuznost obou totalit v naší vlasti, nacistické okupační i komunistické založené na třídní nenávisti, vyvolala vznik podzemních tiskovin. Martin Machovec ale nazval ilegální tiskoviny doby nacistické okupace „presamizdatem“, který nelze z dnešního badatelského pohledu označit přímo za samizdat, neboť „nebyl součástí širšího kontextu zvaného alternativní kultura: žádná taková totiž na území protektorátu nebyla“. V úvodu je také řečeno, že čtenářská a vydavatelská samoobslužnost samizdatem nabyla nebývalé intenzity a kvality až během sedmdesátých a osmdesátých let. Jsou popsány technické prostředky užívané k jeho rozmnožování, často své tvůrce vracející až do počátků knihtisku, ekonomická stránka výroby a distribuce, právní otázky kolem vydávání samizdatu, způsoby represe a nakolik se jim bylo možno bránit. Sedmá kapitola Úvodu má název Samizdat a svět za železnou oponou, kde jsou zmiňovány samizdatové tituly, jež vyšly v exilových nakladatelstvích.

 

Autoři také přicházejí v samostatné podkapitole s pojmem Samizdat s razítkem, což bylo vydávání časopisů obsahem v rozporu s oficiální kulturní politikou a dovolily si to mnohé spolky. Ty byly obvykle po čase zakazovány, likvidovány, jejich časopisy – často ve formě zpravodajů, byly obnovovány pod jinými jmény – například semaforské fandovské společenství kolem klubu Jonáš. Do této kategorie byla také zařazena vydavatelská činnost Jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR, jejíž dopředu cenzurně nekontrolované publikační činnost s tituly v oblasti hudby, výtvarného umění, filosofie, ba i literatury, se podařilo státní moci zamezit až likvidací organizace a arestováním jejích protagonistů. Ostatně – šíření „ideologicky nepřátelského, protirežimního“ samizdatu přivedlo do vězení nemálo autorů, opisovačů, šiřitelů, jak kniha rovněž zmiňuje. Z pozdního probouzení studentského hnutí na fakultách během osmdesátých let rovněž vznikaly samizdaty, z mnoha připomenu Kavárnu A.F.F.A. studentů z AMU. Svou kulturní rubriku měl například i turistický spolek Nohyb se svým časopisem Ledvina, který vydával také texty písničkářů, pečlivě sledovaných cenzurou. K samizdatům s razítkem se tak řadí časopisy různých zájmových skupin, základem byl vždy obsahový ideologický rozpor s režimem.

 

Před rozsáhlým oddílem Hesla A-Ž (442 stran) je ještě předsazena důležitá vysvětlující kapitola Poznámka pro čtenáře a uživatele. Každé heslo je doplněno barevnou reprodukcí výtisku samizdatu – jeho titulního listu, informací kde je fyzicky uložen (až na malé výjimky v soukromých archivech, v naprosté většině v Libri prohibiti v Praze), odkazy v literatuře, případně na rozhovory a korespondenci k nim. Hesla jsou řazena abecedně, začínají Abecedním almanachem. Občasníkem pro alternativní kulturu někdejších manželů Dobrovských (1985–1986) a končí sborníkem poezie a prózy z okruhu kolem Jiřího Koláře Život je všude (1956). Ač se sborník zaměřuje na literární samizdat, jsou sem zařazeny také tituly zabývající se alternativní hudbou. Vedle „samizdatu s razítkem“ – publikací Jazzové sekce Svazu hudebníků, sem patří pokračovatelé hlásící se k jejímu odkazu po uvěznění jejího vedení: pro začátek to byl cyklostylovaný hudebně zaměřený časopis Druhá strana Tomáše Křivánka a Antonína Raise, jehož vyšly tři čísla (19851986), následně kulturně-politický Jazzstop založený Otou Veverkou a Jiřím Gruntorádem. Nespecializovaně se hudbě věnovala řada dalších samizdatů, například Host (založen 1985) Dušana Skály, mající přes sto stran a množený v počtu 300, v závěru až 1000 kusů, už díky modernější technice! Samozřejmě si to vydavatel odnesl soudním oceněním. Namátkou ještě vyjmenuji Dolmen (1981–1986) věnovaný literatuře, výtvarnému umění, moderní hudbě a filmu. Nebo Lógr hanspaulské hudební a literární komunity (1973–1983). Nelze pominout grafickou úroveň řady samizdatů, na níž se podíleli nejen amatérští výtvarníci, ale i renomovaní umělci všech generací.

 

Dostat se k samizdatu znamenalo nacházet se v blízkosti aktivních protirežimně naladěných lidí. Pro ně si komunistická žurnalistika posléze našla výraz disidenti, k němuž pak byly předsunuty různé „dehonestující“ přídavné pojmy jako zrádci lidu, zaprodanci, poskoci imperialismu apod. Pokud ve svém okolí občan přímo někoho takového neměl, dříve či později obvykle narazil na nějaký článek řetězce půjčovatelů, do něhož se pak vřadil, případně podle technických možností sám přispěl opsáním a namnožením „nepřátelské“ tiskoviny či založením vlastního půjčovatelského řetězce. Jedním z větších rozšiřovatelů samizdatu byla redakce Jazzové sekce v Krči, kam členové z celé republiky přiváželi nejrůzněji zaměřené samizdaty, včetně samizdatu audiovizuálního – magnetofonových kazet, pásků, později i VHS kazet (např. Originální videožurnál). Záznamy na páskách se v redakci jeden čas přímo množily, když se domluvilo několik majitelů kvalitnějších magnetofonů. Audiovizuální samizdat je prakticky nezmapovatelný; soukromě si kopíroval při nedostatku zahraničních nahrávek a domácích alb vlivem záměrného nezájmu oficiálních vydavatelů každý, někdo pro sebe, někdo pro ostatní. Byl tu ještě další jev, v knize rovněž popsaný, ale také nezachytitelný: lidé si často stvořili vlastní samizdat (např. opis zakázané knihy, vlastní překlad) jen pro svou potřebu a k půjčování jen svého originálu. Sílu samizdatu si se zpožděním začala uvědomovat státní moc natolik, že na Štědrý den roku 1976 náčelník státní bezpečnosti informoval své podřízené o „zavedení evidence protizákonných písemností vyhotovovaných formou tzv. samizdatů“, což by pomáhalo práci StB při pronásledování pachatelů“. Ironicky se tak StB stalo prvním shromažďovatelem informací o autorech a šiřitelích samizdatu.

 

Závěrečných 70 stran obsahuje seznamy pramenů a literatury, krátkou anglickou sumarizaci, soupis užívaných zkratek, soupis obrazové dokumentace, soupis všech hesel, dokazujících nápaditost a vtipnost autorů pojmenování, včetně nejpřímočařejšího Půjčuj! Rozmnožuj!! Rozšiřuj!!! (1981–1988) Petra Cibulky, a téměř pět a půl tisíce položek jmenného rejstříku.

 

Autorský kolektiv soustředěný kolem Michala Přibáně tvořilo 29 vědců z literárního a historického prostředí. Stejně jako u jiných děl Přibáně a jeho kolektivu se jedná o velmi podrobnou a seriózně odvedenou práci, která by nevznikla bez zaníceného vztahu autorů ke zpracovávaným tématům. Autoři hesel se mohli opírat o další informace od pamětníků, žijících samotných autorů samizdatu a ostatních zasvěcených lidí, samozřejmě důležitou úlohu zde sehrála proslulá knihovna samizdatů Libri prohibiti Jiřího Gruntoráda – rovněž jednoho z někdejších tvůrců samizdatu. Také tito pomocníci autorů hesel jsou v knize s díky vyjmenováni. Kniha je opravdovou biblí našeho samizdatu, jež udivuje zájmovým spektrem vydavatelů, i důkazem, kolik toho totalita zamlčovala a potlačovala. Je poctou nezdolnosti svobodného ducha.

 

 

Academia, 2018

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *