Díky lékařské vědě čím dál víc pacientů dneska zvládá takzvané prvosledové nemoci (jako kardiovaskulární choroby a rakovinu). Za nimi však čeká další překážka, často variabilní choroby, které zatím neumíme léčit, jen je krátce „pozdržet“. Patří k nim demence, především Alzheimerova choroba (ztráta nervových buněk v některých částech mozku). V literárních textech se ještě moc neobjevuje, i když je možné, že literatura (tedy souhrn všech jejích prvků) se už nakazila. Miloš Urban (1967) se pokusil nahlédnout tuto nemoc tragikomicky: bývalý nakladatelský redaktor Gustav si uvědomuje, že občas „blbne“. Zapisuje si příznaky, projevy, trapasy, pokud si na ně vzpomene, a to jsou jeho zápisy navíc nespolehlivé. Psaním si cvičí mozek, současně se chce přesvědčovat, že toho Alzáka nemá. Po slabších románech poslední dekády se autorovi povedlo napsat uvěřitelný příběh, s výrazně proměněným jazykem. Hra na autenticitu dovoluje zaplnit text různými odkazy a narážkami na Gustavovu bývalou branži. I když pro mladší generace (včetně „kritiků“), ovládané jejich galaktickými bolístkami, je téma knihy značně vzdálené, Dr. Alz bude jednou důležitým referenčním bodem. Povedená kniha.
Miloš Urban: Dr. Alz
Argo, Praha 2024, 256 stran