Mirek Kovářík (15. srpna 1934 – 4. března 2020)

Ve věku 85 let zemřel znalec a propagátor poezie, její vynikající recitátor, moderátor a pedagog Mirek Kovářík. Jeho všestrannou a mimořádně vlivnou osobnost si připomínáme vzpomínkou Marka Tomana a dvěma Kováříkovými eseji, původně publikovanými v knize Život…a poezie? Eseje, kterou vydalo v roce 2017 nakladatelství Galén

Když záleží na slovu

„Nahazuj mi,“ řekl Mirek. Do ruky mi vtiskl Elegie Jiřího Ortena. Někdy před půl rokem, na podzim 2019, když jsem s ním dělal náš poslední rozhovor. Nazdařbůh jsem tu knížku otevřel a přečetl jeden verš. Mirek se nadechl a plynule pokračoval následujícím veršem, pak ještě dalším, ještě jedním… V očích mu jiskřilo. „Ještě mi to jde, viď?“ ujišťoval se. I když se spletl, nechal jsem ho přitom. To hlavní tam totiž bylo.

Těch našich rozhovorů bylo během let několik a mám pocit, že se měnily. Čím byl Mirek starší, tím radši citoval. Prokládal vlastní komentáře verši, až básně nakonec převládly. Z jednoho rozhovoru jsem si tak odnesl detailní rozbor – právě Ortenových Elegií. A při tom posledním rozhovoru se rozpovídal o Ortenově vztahu ke smrti. To, že se blíží jeho vlastní „poslední dějství“, zmínil jen tak na okraj, naprosto civilně.

Jeho recitátorství se také během let proměňovalo – od tělesného, vypjatého projevu, kdy jako by tančil, po produchovnělé, křehké přednášení.

Když se o Mirkovi Kováříkovi mluví, zmíní se obvykle, že byl především recitátorem a propagátorem poezie, že hodně udělal pro básníka Václava Hraběte a že uváděl festival Porta. Méně se už ví, že život Mirka Kováříka byl především jiný, než mohl být.

Během srpnové okupace totiž vystupoval jako hlasatel v rozhlase v Ústí nad Labem. A když se později šrouby utáhly, stálo ho to zaměstnání. V ovzduší, kdy o povolení vystupovat rozhodovali komunističtí tajemníci, to znamenalo vážné existenční potíže. Porta ho vlastně zachránila, říkal. Stejně jako recitování po školách v hodinách literatury. Věnoval se obojímu desítky let. Někdy kličkoval mezi zákazy víc, někdy méně.

A co mohlo být jinak? Před rokem 1968 byl Mirek Kovářík divadelník, zakladatel Docela malého divadla v Litvínově, který se prosadil v pražské poetické vinárně Viola. V normálně fungující společnosti by nejspíš z malých divadel plynule přešel na větší scény. To se ale nestalo. Zato se stalo to, že pro řadu lidí je spojený s iniciačními okamžiky jejich mládí. Právě od něj možná uslyšeli poezii, která je vzala za srdce. A když konferování festivalu Porta proložil recitací, desetitisíce tamních diváků napjatě ztichly.

Důkladně ho také znali všichni ti autoři, které roky uváděl ve svém Zeleném peří. Mělo zvláštně demokratickou podobu, protože nejdřív zazněly verše tří autorů a pak o nich Mirek Kovářík s obecenstvem diskutoval. Byla to oáza informací o literatuře a celkem důvěryhodného prostředí. Byl to doušek svobody, v osmdesátých letech. I když nešlo mluvit stoprocentně otevřeně, člověk si tam ve sklepení malostranského Rubínu připadal přece jen trochu schovaný před světem. Ostatně, právě tam Mirek Kovářík koncem osmdesátých let uvedl do té doby zamlčované autory, třeba Ivana Blatného. To byly momenty, při kterých bušilo srdce.

Mirka Kováříka znal prostě v určitých kruzích každý, a zároveň zůstával jaksi na okraji. Ovšem na velmi výrazném okraji. V tom pomyslném středu se totiž ideologicky, politikářsky nebo kšeftařsky mlátila prázdná sláma, a na okraji se vážila slova. Přesně takhle to Mirek Kovářík měl, když recitoval. Záleželo mu na každém slovu, doposledka. Někdy je okraj důležitější než střed.

Marek Toman

 

Ortenův Nekonečný příběh

Vzpomínám si na to poměrně přesně: bylo to u příležitosti srazu hanáckých hippies v Olomouci v neklidném létě osmašedesátého roku. Přijel jsem jako spolupracovník tehdejšího avantgardního rozhlasového Mikrofóra a přivezl jako hosta básníka Ivana Diviše, který projevil zájem setkat se takto tváří tvář s „dětmi květin“. V následné dotazovně na vlnách éteru zeptal se kdosi básníka, kohože považuje v české poezii za nejdůležitějšího a jehož knihy by si obrazně řečeno vzal s sebou na pustý ostrov. Diviš – tenkrát v mírné euforii z dění kolem a přítomnosti mladých lidí plných porozumění – odpověděl téměř bez zaváhání: Bridela, něco z Máchy a Ortenovy Elegie! Přiznám se, že mne při tom spojení zamrazilo.
Bylo vysloveno s naprostou samozřejmostí, a tak se tu před očima vynořila trojice takřka fatální – barokní básník-jezuita skonavší jako dobrovolný samaritán při ošetřováni nakažených morem, vyslovitel užaslého tázání „Co Bůh? Člověk? Kdokolivěk? Co já? Co ty? Bože svatý?…“, kníže básníků, o jehož volbě jsem neměl pochyb, pouze ono „něco z Máchy“ Ivan Diviš posléze precizoval na „ne všechno z Máchy“. A pak ovšem Orten se svým intuitivním loučením se životem na této zemi ne nepodobným okolnostem, za nichž psal Mozart své Rekviem.

 

Měl jsem už za sebou první provedení Elegií (Na pomoc, slova!, Docela malé divadlo, 1963) jako devítidílný monolog přednašeče s doprovodem klavíru, měl v paměti i jedno zvláštní představení v mrazivě únorové Praze roku 1963 v divadélku Rádio na Vinohradské třídě pro diváky, kteří si představení zakoupili v předprodeji. Až po jeho konci dověděli jsme se, že jde o členy pražské židovské náboženské obce a že to bylo po dlouhých desetiletích první celistvé provedení Elegií na veřejnosti… Měl jsem pak tento tisíciveršový text jak se říká „v repertoáru“ po řadu let, zájem pořadatelů byl střídavý – jde o poměrně smutné představení, říkával jsem, a přece to někteří riskli. Při jedné takové produkci opět v lednovém mrazu v severočeském městě Rumburku připomněli takto jinotajně výročí smrti Jana Palacha na počátku 70. let, nezapomněl jsem ovšem na reprízu Elegií v pražské Viole pár týdnů po Palachově smrti pro jeho přátele a spolužáky: bylo to v sobotu, cosi ze zlověstného předčasí změn, které zanedlouho následovaly, bylo už ve vzduchu, pamatuji se, že jsem překonával i nějaké osobní potíže se zdravím a těsně po skončení musel jsem odejít. Kdeže ty doby jsou! Pak po léta jen čas od času, až v první půli osmdesátých spolupráce s folkovou skupinou Bosá pointa z Brna a náš společný projekt, v němž opět zazněly Elegie spolu s fantasticky zhudebněnou poezií Ortenovou brněnským klavíristou a v té době kulisákem Tomášem Bělkou. Nazvali jsme náš pořad U nás si bolest dveře spletla (hle, opět jedna cesta k pochopení Ortenova díla, říkám si dnes) a reprízovali ho několikrát ve Studiu Horizont na Lesné, jednou i v Praze. A opět letitá odmlka – do chvíle, nežli jsme s hudebním skladatelem Jiřím Pertlem usoudili, že po spolupráci nad Zahradníčkovým Znamením moci přišel čas dalšího spříznění nad textem, kde se slovo a hudba navzájem ovlivňují. Tak vznikla naše koláž Peklo tvého nebe (1982), společná cesta k jevištní syntéze ortenovského „děje bolesti“, který se nadevětkrát rozehrál se vším, co má mladý člověk zatím po ruce… Mohl bych uvádět předznamenání oněch smutných kapitol, čtvrtá že je například „dětská“, šestá „pouťová“, pátá psaná v jakémsi šíleném duchovním deliriu, osmá pochodem usmíření se smrtí, devátá… – ale to by bylo příliš návodné a podsouvající divákovi a posluchači sugestivní otázky a zcela jistě na úkor fantazie. Neboť k Ortenovi si musí přiložit svůj vlastní komentář každý sám, pochopit děj vlastní bolestí, prožívat ho až do poznání, že je cosi před každým, co nelze nepřekročit… Přiznám se, že jedině tyto souvislosti Elegií s lidským osudem v každé jeho etapě vedly mne ke třetí inscenační zkoušce s textem, pro nějž neznám lepšího ocenění, nežli ono Divišovo srovnání.

Ano, v čase necelých šesti týdnů napsal Jiří Orten v předjarní Praze roku 1941 podivuhodný básnický testament, který nevyznívá jako strach nebo hrůza z toho, co přijde, i když je v každém verši napojen smutkem z vědomí konce a neodvratnosti posledních věcí člověka – nezapomínejme, že sotva dvaadvacetiletého! Ba naopak, obraz Smrti, jak je vystaven v závěru Osmé elegie, proměňuje se v Krásu Vyslovení, v útěchu, že nekončí nic, co je takto napřaženo v každém slově k srdci každého, kdo pocítí potřebu přijmout toto poselství. To je Ortenův Nekonečný příběh, opakující se tak v osudu jednoho každého – kéž se nám takto podaří předat štafetu Ortenova běhu k Životu i v Olomouci…

Kovářík Mirek. Život… a poezie…? Eseje. Praha: Galén 2017, s. 67–68

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu