Jestlipak jsem se někdy zaobírala tím, proč v zemích svatého Václava nefunguje veřejné čtení? No bodejť, že jo. Zažila jsem sice, že taky někdy přišly na spisálky kvanta a lidi si stáli málem na kedlubnách, ale to byla spíš taková shoda náhod. Většinou, když mě někdo někam pozval, abych pomohla hostům, abych rozšířila jejich řady, tak to byla stejně nakonec jasná přesilovka domácích, tedy autora a jeho klanu, přestože já osobně jsem celkem pojedlá a obsadím klidně dvě židle, ale warum nicht.
Takže když mě můj nakladatel Jeník z Ďybbuku, já mu říkám Jeník a říkám měkce Ďybbuk, i když ho to sejří, jednou pozval do UNI na čtení jeho autorů, vyslovoval to „mých autorů“ něžně, až bych mu to uvěřila, ale já jsem tady v Česku ohledně uvěření dost ostražitá, tak jsem se ani nepodívala do bločku, a odkejvala jsem mu to. Protože warum nicht. No ne?
Ale možná ještě k tomu veřejnému čtení. První rok po příjezdu do Prahy jsem z toho byla nesvá, lítala jsem skoro každý den po nějakých akcích, protože tak se dá čeština nejlíp odchytávat. V její zběsilé mollové skepsi, tak rozdílné od germánského drcení starých skořápek nebo od románského ptačího štěbetu. Všichni chtěli číst, ale téměř nikdo je neposlouchal. To mě teda moc nebavilo. Dneska mě to naopak baví, to solidně pěstované trapno. Umí to hlavně čížci a já jim to žeru. No ale musím se přiznat, že jsem tomu přišla na chuť, až když jsem si na to udělala teorii. Tohle jsem si přivezla z Hamburku, to je typicky, jak se tady říká, fašounská záležitost. Když si uděláte teorii, tak se i ty nejhorší sračky promění v minimálně zajímavou věc.
Jednak tady dlouhou dobu, za bolšánů, z televize vymejvali vždycky v neděli večer závity mozků pravidelným přídělem poezie, pod značkou Nedělní chvilka poezie nebo pak jen Chvilka poezie. Začínalo to takovým kýčovitým etno-obrázkem od Svolinského, což byl místní výtvarný pábitel chagallovského typu. Ale warum nicht. Já bych se k tomu vlastně nikdy nedostala, ale jednou mně na nějakém večírku pustili jeden díl z téhle série, a byla jsem z té urputnosti přednesu úplně hotová. Tohle kdyby slyšely naše germánský kraut-rockový kapely, třeba Clustři nebo Fausti, mein Gott?! Tak dlouho jsem žebrala, až mi jeden kámoš asi za dva roky po tom přinesl cédo, na kterým bylo tak 350 těchle pecek. No, nedám na to dodnes dopustit, řadím to hned vedle Života Briana od Pythonů. Ale po takovéhle masáži nemůže nikdo po Češích chtít, aby rádi naslouchali veršovánkám. To ani náhodou. Když jsem to sjela poprvé, kompléto, tak jsem byla totálně vyfl uslá. Úplně daun. Předtím se mi to stalo jen jednou. To jsem, jen tak čistě z nadšení, přečetla v jednom kuse všechny písňové texty Aleše Brichty. Ale warum nicht.
Druhak, co se tedy týká odporu k naslouchání četby na veřejnosti, jak jsou tady lidi tak ukrutně ateističtí, tak vůbec nemají v sobě tu pokoru z poslechu slova Božího. Já si nepamatuji, že by někdo, když jsem byla malá frojlajn, nešel aspoň jednou týdně do kostela. Věřící nevěřící, všechno jedno. I starej anarchista Miltermann z naší ulice, kterej stokrát za den urazil kompletně celou Ježíšovu rodinu i s popletenou Magdalenou jako bonusem, hnal svoje fracky k evangelíkům, a museli se orientovat ve Starým Zákonu. Nejdřív se naučte naslouchat, miltermánci, abyste pak nemuseli celej život poslouchat. Tady to fakt chybí, náslechy. To bude trvat ještě aspoň jednu generaci, než se to jako přirozenost vrátí. Jen, jestli bude v té době ještě co číst. Ale warum nicht.
Ale abych to neunavila. Jak začnou některý slova bolet nožičky, v těch, kde je hodně „m“ a „n“, tak se začnou i věty ulejvat a loudat a už z toho nic dobrýho nevznikne. Takže jsem na to Jeníkovo pozvání kejvla a šla se podívat do UNI na ty „jeho autory“. Sedla jsem si k baru, abych měla přehled, kdo za koho kope. Už na první pohled to vypadalo, že tentokrát dojde k té lepší, nečasté variantě, že hostů bude mnohem víc. No to bych Ďybbuku přála, je to v celkovém součtu pitomost, ale konkrétně to potěší.
… Jak mohla skupina norských studentů zabloudit do UNI, nebylo jasné nikomu. Dopili čaj, a deset minut po začátku se zvedli. Domácí zase vyhráli 10 : 0. Ale… warum nicht.
