Donedávna se jméno Jana Štolby (narozeného 1957 v Praze) skloňovalo více mezi jazzmany (především pro jeho spolupráci s Oldřichem Janotou a Alanem Vitoušem) – a k lítosti jistě nejen autorově méně mezi čtenáři poezie, ale též jejími rozličnými kritiky a recenzenty. Štolba sice oficiálně vydal tři knížky básní (Bez hnutí křídel, 1996; Nic nemít, 2001; Den disk, 2002) a dvě prózy (Provazochodcův sen, 1995; Město za, 1997), jeho empatické výklady literárních a filmových děl se pravidelně objevovaly v Hostu či Literárních novinách, ale náležité reflexe a zhodnocení se dočkala teprve jeho esejisticko-kritická suma Nedopadající džbán, vydaná počátkem loňského roku nakladatelstvím Torst a záhy ověnčená Cenou F. X. Šaldy – suma osobitého, z romantických kořenů vyrostlého přemýšlení nad „básníky a poezií“, a to především tou českou od počátku 60. let po současnost. Tatáž informace („Autor obdržel v roce 2007 Cenu F. X. Šaldy“) zve čtenáře k návštěvě nové Štolbovy sbírky básní, která dostala mnohoznačný titul Hřebeny; ostatně mnohost, motivická i poeticko-inspirační, je příznačná také pro sto třicet stran textů, které po titulu následují.
Jan Štolba knihu, již vydalo nakladatelství H+H, rozdělil do čtyř oddílů (Mizím vnitrozemím, Příčesky, Hřebeny, Samá Praha) a každý uvedl svojí kresbou, reprodukovanou v černobílé – jakousi znakovou zprávou formovanou vizuální zkušeností se street-artem (kupříkladu dílem Keitha Haringa), primitivním uměním nebo art brut. Už s těmito jmenovanými styly, které v kresbách rezonují, se obnažuje trojúhelník, po němž se Štolba reálně i ve své knižní novince pohybuje: je třeba zmínit, že básník pobýval na sklonku 80. let v New Yorku a od druhé poloviny následující dekády dělí svůj domov mezi Austrálii a Evropu. V jeho poezii se tak setkávají motivy moře a oceánu s „vnitrozemím“, obrazy dramaticky se vzdouvajících vod se statickými kulisami postmoderně blikotavého velkoměsta – a, vrátíme-li se k titulu sbírky, hřebeny vln s hřebeny hor; v knížce se ale objevují ještě jiné hřebeny, o poznání hrozivější: „hřebeny do krve uražené“, „hřebeny zlámané ztracené“, anebo „hřeben co se tvářil / jak vyhazovací nůž“.
Štolba dokáže pro podnět i inspiraci sáhnout kamkoliv: nejvíc k jazzové hudbě (J. Coltrane, J. Ježek ad.), ale také k filmu (A. Hackenschmieda Bezúčelná procházka), fotografii (V. Chochola) nebo výtvarnému umění (J. von Sandrart, A. Gottlieb, J. T. Novák). A v každé z těchto prací jako by hledal a nacházel ,punctum‘, o němž mluví Roland Barthes v souvislosti s fotografií: iracionální magnet pro oko či ucho, klíčový záblesk, který v textu, skladbě či obrazu zažehne a na moment rozsvítí spontaneita tvůrce. Ta spontaneita, čistota a ostrost vidění, nezkalená ryzost vnímání, jež je základem Štolbova psaní; vysloveným mj. ve verších zachycujících údiv otce nad samozřejmostí konání jeho malé dcery: „…on najednou neměl co by dodal / k tajemstvím / která ona s takovou vážností ohledává…“ Štolbovo psaní je přitahováno mnohými bludičkami; básník mezi nimi těká, přechází, povlává: svádí do jednoho textového koryta odkazy k literatuře beat generation (podobně jako právě půlstoletí starý Kerouakův román i Štolba, resp. jeho lyrický subjekt má svůj příbytek „na cestě“ – a v pohybu hledá existenciální vytržení, z nichž snová své básně), dále surrealismu (texty Hřebenů mnohdy rovnají se chrlení, psaní takřka automatickému, jež pomíjí zákony gramatiky i syntaxe; proti nim však stojí básně pečlivě rytmizované, dokonale pracující s prázdnou dobou, pauzou, jež trhá řeč) a také městského civilismu (některé Štolbovy básně se stávají ,ústy‘, která jen deklamují řeč druhých; rodinných blízkých i cizích lidí). Nakonec to do sebe vše podivuhodně přesně zapadá a propojuje se v dokonalý obraz: rychlý tok básnického textu, kolísajícího mezi úsečností a rozvitím, oscilace tvůrce mezi rozdílnými inspiracemi, motivický pohyb textového hrdiny napříč kontinenty, ze břehu moře na vrchol hory.
Neklid, který Štolbovými Hřebeny protéká a jiskří na každé jejich stránce jako elektřina, je možná proto zvláštně radostný, magický, tetelící se nedočkavostí na další objev, další nový krok. Hovoří-li básník o noci, tmě anebo stínu, nekonotují tyto výrazy v jeho psaní měsíční bledost a půlnoční chlad, trudnost či smutek, ba naopak: spočívá za nimi tajemství, jež je třeba vášnivě obnažit a citlivě dobýt; je za nimi skrytá slast, podobná té, jež skýtají i symbolizují další básníkovy frekventované výrazy: voda, moře, oceán, déšť, mraky, vítr apod. A přinese-li paměť přece jen vzpomínku na čísi smrt, odchod kohosi či rozchod s kýmsi (především v závěrečném oddílu Praha, jenž v duchu Vítězslava Nezvala či Víta Janoty ohledává blednoucí pasáže, ulice, „podzemní dvorany“ a „nákladní výtahy“ zabudované v organismu hlavního města), děje se tak, zdá se, především pro kontrast s prožitkem soukromého zázraku přítomnosti – stejně jako stínu je třeba k tomu, aby vynikl sluneční svit, nebo tisícileté povodně, aby člověku připomněla „křehkost života“.
Jan Štolba jako by skrz poezii udržoval s přítomnou skutečností intenzivní, permanentně zbystřený, ba milostný poměr – jako by mu verš dával prostor i možnost nechat svobodně tryskat a proudit své emoce, ovíjet jimi součásti živého i neživého světa bez rozdílu; vždyť „i zrnko vysypané rýže má svůj / osud“. Zkušenostně osobní a výrazově osobité zprávy, které v Hřebenech čteme, sepsané autorem v posledních cca pěti sedmi letech, jsou zrozené z nadšeně polapených záslechů a záhledů, jež tvůrčí imaginace postrčila jako sněhovou kouli ze srázu prvního verše a ony samospádem na sebe nabalovaly další a nové obrazy, dokud nevyplnily celý prostor básně, potažmo knihy. A to jediným možným způsobem.