Opravář reputací Robert William Chambers

Jméno spisovatele z Nové Anglie se stalo synonymem brakové literatury. Josef Váchal by Chamberse možná zařadil do knihovny Bambasových krváků. Existuje ovšem skupina nadšených obdivovatelů tohoto mistra „laciné hrůzy“,kteří se dušují, že jeho díla jako Král ve žlutém nebo Tvůrce měsíců patří k vrcholům americké literatury. Rovněž H. P. Lovecraft mu ve svém chrámu hororů přisoudil čelné místo. V Čechách ovšem zůstává CHAMBERS panicky nedotčený a naději na vydání jistě zmenšuje skutečnost, že není více mezi živými a dosud nedostal žádnou zatracenou literární cenu.
opravar_reputaciRobert William Chambers se narodil v Brooklynu 26. května 1865. Otec William byl proslulým právníkem, matka Caroline pak přímým potomkem svérázného puritána Rogera Williamse (1603–1683), mimo jiné zakladatele státu Rhode Island. Rovněž dědeček z otcovy strany patřil k novoanglické honoraci. Možno tedy říci, že Robert měl to štěstí, že se narodil do patricijské rodiny anglo-skotského původu. Studoval v Brooklynu polytechniku, ale zajímal se víc o sport a kreslení. Později přešel na umění: v letech 1886–1893 absolvoval v Paříži École des Beaux-Arts a Académie Julian. Pohyboval se v té době mezi tamější bohémou, dokonce zamýšlel napsat o svém bohémském životě román. Po studiích se však nečekaně rychle vrátil domů, kde začal prodávat své ilustrace časopisům, mimo jiné Life a Vogue.
První knížku vydal v roce 1894, jmenovala se Ve čtvrti a nevzbudila téměř žádnou pozornost. Chambers tu vzpomínal na svá pařížská studia a tamější společnost. Zřejmou inspirací mu byl svazek Ze života pařížské bohémy Henryho Murgera, publikovaný v roce 1851. Pozornost ale vzbudil, a dodnes vzbuzuje, Chambersův druhý titul – legendární sbírka povídek Král ve žlutém, vydaná o rok později. V roce 1898 se oženil s šestnáctiletou Elsou Mollerovou. V následujícím desetiletí napsal většinu svých nejlepších prací. Tehdy se živě zajímal o literární trendy. Bedlivě sledoval knižní trh a vypracoval se na jednoho z komerčně nejúspěšnějších autorů Severní Ameriky. Pochopil a splnil očekávání čtenářů, a jeho knihy se velmi dobře prodávaly. Chambersův americký životopisec nicméně konstatuje, že jen málo z nich dosáhlo na skutečný bestseller. Jaká škoda…
Četné knihy Roberta W. Chamberse měly paradoxní osud. Za jeho života se staly natolik běžným, hojně vydávaným a čteným artiklem, že se běžně objevovaly v koších s paperbacky po deseti centech, a z některých antikvariátů byly rovnou vyřazovány. Díky tomu se staly raritou. Šťastný ten, kdo dneska vyhmátne první vydání. Ostatně takový osud je pro mnoho Chambersových románů víceméně spravedlivý. Psal podle poptávky dne a vědomě mířil za hmotným profi tem. Zvláště jeho tklivé romance vznikaly k okamžité spotřebě, cílem bylo dosáhnout úspěchu u široké vrstvy mírně gramotných čtenářů. Chambers neměl o hodnotě většiny svých výtvorů valné mínění a připouštěl, že se vlastně zajímá víc o sbírání starožitného nábytku než o literární reputaci.

DÍLO VS. KRITIKA
Chambersovy práce jsou dodnes přijímány s rozpaky. Blanche Colton Williamsová píše v publikaci Naši povídkáři (1929), že ačkoli mistrovi obdivovatelé se mohou topit v záplavě citů nebo hýřit v romancích na samé hraně důvěryhodnosti, musí se uvažující člověk zabývat podstatou jeho díla. Charles E. Honce v titulu Teď sbírají Chamberse (1937) uvádí: „Učitelé mohou zdvihat obočí, kritici rozhazovat rukama, ale skutečností zůstává, že muž, zatracovaný už za svého života jako dodavatel plytkých fantazií, se nyní ukazuje jako spisovatel, který cosi podstatného přidal k dějinám americké literatury.“ John Curtis Underwood naopak vytáhl proti Chambersovi do útoku: „Pokud si pan Chambers zaslouží být nazýván knížetem velkoobchodu a levné iluze, kšeftsmanem s tajemnem a lehkomyslnou frivolitou v americké fikci, pokud dostane nejvyšší možné ceny za své literární lži a extravagantní blazeovanost založenou na falešném sociálním cítění a výlučně aristokratických ideálech, pokud nepřetržitě předpokládá, že dokáže víc, než umí, pak je malý zázrak, že poměrně velká část čtenářské obce kupuje a čte jeho knihy. Jsem na rozpacích, kam ho vlastně umístit, a proč ho vůbec někam umísťovat.“ Underwoodovo urputné vyvracení Chamberse má ovšem v důsledku na hodnocení tohoto zapomenutého dědice Edgara Allana Poea spíš příznivý vliv.
opravar_reputaci_2Jak řečeno, slávu přinesla Chambersovi jeho druhá kniha. V pozdějších pracích, a celkem jich je na osm desítek, se mu podařilo už jen málokdy překonat úroveň, které dosáhl v Králi ve žlutém. S. T. Joshi je toho názoru, že valná část pozdních románů „obsahovala nekonečná procesí okázalých a zabedněných kumpánů, vyznačujících se obvykle fi nanční nezávislostí a cynickou povahou, kteří se dovedli zamilovat při sebenepatrnějším kontaktu se stejně nekonečnou přehlídkou samolibých úsměvů krásných žen, které, ačkoli schopné zrudnout v každé situaci, jsou ochotny dát tělo i duši svým mužským pronásledovatelům, jakmile předvedou aspoň náznak odporu.
Chambers kdysi popsal svoji literární metodu takto: „Nepíši každý den. Není těžké zvolit námět knihy, a rovněž všechno ostatní je pouze otázkou fyzické výdrže. Ačkoli jsem každou svoji knihu chystal dva tři roky. Mám ve zvyku kombinovat představu a konkrétní poznámky, skládat jedno s druhým a nechat pomalu růst. Psaní mi jde pak od ruky. Obvykle mám rozepsané tři nebo čtyři knihy najednou. Vezmu jednu, potom zas jinou, pracuji na nich postupně. Cítím, že mám spoustu nápadů ke svým příběhům hned po ruce, a rozvíjím je.“ Při jiné příležitosti uvedl: „Někdy začínám poslední kapitolou, někdy uprostřed, někdy si rozvrhnu předem strukturu celé knihy.“ Autor bral pramalý ohled na kritiky, a zvláště na ty, kdo hledali v jeho prózách skryté významy: „Literatura? Z toho slova se mi dělá nevolno!“ To je pro jeho pojetí tvorby příznačné. A právě tento moment stojí zřejmě v pozadí většiny těžkopádných pokusů o interpretaci Chambersova díla.
Robert William Chambers zemřel v New Yorku 16. prosince 1933. Pohřební průvod ho nesl z rodinného sídla Broadalbin na místní hřbitov. Dům po smrti jeho ženy (1939) postupně chátral. Při divokých večírcích zlatých mládežníků shořela část mistrových rukopisů, část domu se zřítila (ostatně dnes je kvůli přehradě většina pozemků pod vodou). Chambers napsal vedle desítek románů několik básnických sbírek, divadelních her a nespočet novinových článků (v posledních letech třeba o životě newyorských snobů). Podobně jako Clark Ashton Smith byl rovněž osobitým grafi kem, který dokázal své literární vize přenést do obrazu. Byl také lovcem a rybářem, sběratelem motýlů i čínského umění, znalcem zbraní a vzácných tisků, byl amatérským ornitologem, byl pěstitelem a milovníkem stromů (na svém pozemku jich vysadil téměř třicet tisíc), byl pilným studentem indián ských jazyků. Rupert Hughes prohlásil, že Chambers byl příslovečnou „solí země“.

KRÁL VE ŽLUTÉM
Kniha, vydaná prvně v roce 1895, kdy bylo Chambersovi třicet let, obsahuje deset fantaskních a hororových příběhů. První čtyři (Opravář reputací, Maska, Ve Dračím dvorci a Žluté znamení) se soustředí na hru, která dala sbírce název. Tato záhadná hra má dvě jednání: v prvním jde o knihu, v druhém pak o stejnojmennou hru. Chambers splétá bludiště svých postav opravdu důkladně. Vypravěč první povídky, která je futuristickou vizí New Yorku v roce 1920, mladík s francouzsky znějícím jménem Hildred Castaigne, je čtenářem Krále ve žlutém – ale zároveň je s knihou v jistém vztahu. Chambers naznačuje, že králem by mohl být jeho mentor, pan Wilde; zdůrazňuje jeho tragikomické rysy, žlutou barvu obličeje, uši jako z vosku a neustále potrhaný šat. Hildred zešílí a zemře. Vypravěč čtvrté povídky, malíř jménem Scott, žijící v New Yorku někdy na konci 19. století, zprvu odmítá Krále ve žlutém číst, neboť si uvědomuje „strašlivou tragédii mladého Castaigna“. Ale nakonec si knihu přečte. Začne ho pronásledovat přízrak jiného druhu: stvoření s nabobtnalým obličejem, chodící mrtvola s bledou maskou. Jakmile ho dostihne, Scott ztratí svou duši. Vypravěčem druhé povídky je výtvarník Alec, jenž žije v Paříži se svými přáteli, malířem Jackem Scottem a sochařem Borisem Yvainem (který je zmíněn v Opraváři reputací jako autor jisté sošky). Postava krále ve žlutém tu působí zpovzdálí, nicméně Alec bojuje s „maskou“ vlastní přetvářky, stejně jako „maska smrti“ proniká domem zemřelého Yvaina. Třetí příběh se pak z okruhu byvších hrdinů poněkud vymyká. Vypravěčem je „postarší student“, diletant, který přišel kdysi do Paříže a žije podnes v podkrovní mansardě. Stejně jako Scott v New Yorku je i on ve městě nad Seinou pronásledován přízračnou postavou s ohavným obličejem. Zatímco malíř chce kreaturu praštit železnou tyčí, postaršímu studentovi kreatura železnou tyč připomíná. I jeho ale nakonec „bledá maska“ uštve.
Existuje názor, že část strašidelných a zneklidňujících motivů v Chambersově knize pochází z autorovy osobní zkušenosti – podobně jako u Bierceho. Na každý pád autor popisuje místa, která v minulosti prošel, například za svého pařížského pobytu. Próza měla velký vliv na další autory fantastické fi kce. Vlastně téměř všechna fantastická próza té doby nosnou linii Chambersovy skladby napodobovala: jeho nové pojetí metafyzicko-tělesné hrůzy převzala generace spisovatelů, kteří měli po krk duchů, vlkodlaků, upírů, magie a dalších efektů přinášejících již jen variovanou nudu. Editor a bibliograf Everett Franklin Bleiler řekl, že Král ve žlutém je „nejdůležitější kniha v americké nadpřirozené fi kci mezi Poem a modernisty“. Všichni kritici ale nadšení neprojevovali. Jeden současník zašel tak daleko, že o sbírce prohlásil, že byla psána pod vlivem absintu, tedy nápoje, který je v této části světa dodnes zakázaný – tím, jak se onen borec domníval, autora navěky znemožnil.
Následující Chambersova sbírka povídek se jmenuje Tvůrce měsíců (1896); obsahuje často přetiskovaná čísla, jako Tvůrce měsíců, Příjemný večer nebo Tichá země (která rozvíjí do jisté míry mýtus „krále ve žlutém“). Pod titul Tajemství volby (1897) mistr shromáždil šest fantaskních a strašidelných povídek, které bývají některými experty považovány za lepší než povídky z Krále ve žltuém. Prvních pět čísel zachovává keltský kolorit. Tehdy jej ovšem Chambers užil naposledy – prý proto, že keltské motivy vyšly z módy. Nejznámějšími texty jsou Purpurový císař a Věc zájmu, která připomíná zpracovanou látkou Doylův Ztracený svět (týká se objevu posledního žijícího dinosaura nazvaného Thermosaurus). Povídky Purpurový císař, Pompe Funebre a Posel jsou spojeny osobami vypravěče Dicka Darrela a jeho přítelkyně Lys.
V první próze vystupuje jakýsi odporný lovec motýlů, přezdívaný podle svého nejcennějšího úlovku, jenž dal povídce název. Jeho rival, Rudý admirál, najde jednoho dne způsob, jak Purpurového císaře chytit. To se ale „císaři“ nelíbí, a tak docela prostě „admirála“ zavraždí. Vypravěč se mimochodem zmíní o Černém knězi (ačkoli čtenář vůbec netuší, o koho se jedná), a příběh končí Dickovým odchodem z města. Čtenář zůstává poněkud zmaten, ale Dick je šťastný – znovu nalezl svou francouzskou lásku Lys, dceru onoho zrůdného entomologa, jenž je důstojným potomkem démonického Jacka Stapletona, jehož k smrti uhnal Sherlock Holmes… V druhém příběhu, Pompe Funebre, vstupují Dick a Lys na scénu jako lovci velkého a velice podivného brouka. Ve třetí povídce je odhaleno mystérium Černého kněze. Není to ani brouk, ani jiný odporný hmyz, nýbrž docela obyčejný ničema, který v 17. století zradil své francouzské spolubojovníky a pokusil se vydat pevnost do rukou Angličanů. Osmatřicet anglických vojáků, kteří v následném boji padli, bylo pohřbeno do masového hrobu – spolu s Černým knězem. Zrádce proklel potomky svých francouzských katů, předky krásné dívky Lys. Kdo odhalí ztracený zapovězený hrob a vykope na světlo boží devětatřicátou lebku, probudí jej k novému životu. Revenant však projeví ke svému zachránci pramálo vděku a pokusí se ho všemi prostředky sprovodit ze světa.
Velké příběhy a krásná vyprávění najdeme i v některých Chambersových románech a povídkách napsaných ve 20. století. Například fantastický kus Hledání neznámého (1904), epizodická práce připomínající v mnohém slavné záhady podle Holmese nebo Augusta C. Dupina. A dále: Stopař ztracených (1906), Nebeský strom (cyklus pěti fantastických příběhů; 1907), Policie!!! (román volně navazující na Hledání neznámého; 1915), Vrah duší (hororový román založený na titulní povídce z Tvůrce měsíců; 1920), Athalie (1915) nebo Temná hvězda (1917).

SYMBOLIKA ŽLUTÉ
Proč si R. W. Chambers vybral žlutou, pokud jde o jeho opus magnum, není známo. Žlutá symbolizuje šílenství. Žlutá snad připomíná dekadentní časopis Yellow Book, jehož název je inspirován barvou jisté francouzské pornografi cké edice. Žlutý oblek nosil Hamsunův Nagel, největší dandy a dekadent Skandinávie. Ostatně i futurista Majakovskij oblékal z důvodů „nagelovských“ žlutou rubašku. Žluté jsou lásky Tristana Corbiera. Žlutá je oblíbená barva čínských císařů (v čínském divadle pak symbolizuje krutost). Žlutá je barva síry a pekla. Žlutá je sice barvou světlou, ale představuje též stárnutí, žloutnutí, smrt. Pokud je černá tragická, je žlutá tragikomická. Žlutá byla barvou karantény při chřipkové epidemii v roce 1895. Italské horory druhé (i třetí) kategorie, plné vražd a mrtvol, dostaly název „giallo“. Žlutá znamená v anglickém slangu strach, zbabělost.

(Text je kapitolou z knihy Patrika Linharta Vyprávění nočních hubeňourů, kterou chystá k vydání na podzim t. r. nakladatelství Pulchra.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *