Jednoho podvečera v roce 1951 jsem jako obvykle zavítal do Klubu umělců v Mánesu a ode dveří na terasu se vynořil Kosťa Biebl. Mával na mě: „Jsme venku!“ Tam u stolu seděla menší společnost: Karel Konrád s manželkou Milenkou, Vojtěch Tittelbach, snad ještě někdo další, a také asi třicetiletá tmavovláska. Biebl mě chtěl představit, ale ona řekla: „My už se přece dávno známe!“ Zaujalo mě to, protože jsem ji nikdy předtím neviděl. Až později – to už jsme byli přátelé – jsem pochopil, že takové neočekávané reakce jí byly vlastní. Vždycky překvapovala. A právě onou nepředvídaností přitahovala.
Bieblův vztah k Haně Kvapilové byl skutečně osudový: překročil jeho odchod i její smrtelnost. Vyzařuje i z následujících dopisů, které psal básník dívce a ženě, jež mu dala radost i žal, ale především citové vzplanutí, které mělo hodně daleko k obvyklosti.
V závěrečném listě matce a babičce Hanky se Biebl zmiňuje o jejím počínajícím vztahu ke slovenskému básníkovi Fedoru Cádrovi. Vzali se, narodila se báječná dcera Anna, leč vztah dlouho nevydržel – výsledkem byl rozvod.
K dopisům se vztahuje cedulka, kterou mi napsala 26. listopadu 1953 a která opodstatňuje i jejich publikování:
„V případě, že bych zahynula, předala jsem dopisy, adresované H. Kvapilové, mému příteli Zdeňku Slabému, aby uveřejnil jejich obsah a eventuálně je otiskl celé, s mým svolením. Zdeněk Slabý byl přítelem Konstantina Biebla a zároveň mým přítelem mladých let.
H. Kvapilová,
Pa. XVI – Švandova 18
Jinak Valtěřice u Lanškrouna, vých. Čechy
Toto potvrzení vydávám lidským duším, poněvadž nechápou život, ale život je to nejslavnější, co vůbec je.“
Z dopisů Konstantina Biebla Haně Kvapilové
V Praze dne 16. května 1941
Milá Haničko,
dnes jsem přijel do Prahy a píšu Ti jen několik řádek, protože nejsem sám a nemám mnoho času. Někdy ve středu nebo ve čtvrtek příští týden pošlu Ti delší dopis. Ale i v tomto spěchu, způsobeném okolím, musím Ti říci, že naše přátelství je mi nejdražší věcí, která stále prodlévá v mém srdci i mozku; stále ještě chodím jako ve snu a veškerá má přítomnost žije z těch sladkých dešťů dubna, a z toho předvečera prvního máje, který prosakoval žlutou záclonou do našeho štěstí. Také dnes se ozval štěkot honicího psa, ozval se i kos, ale lesní roh dosud nezazněl, snad proto, že jsem dosud nespustil záclonu, jako tenkrát.
Jako tenkrát!
Zdraví Tě
Vždy Tvůj
Bebák
************************
V Praze dne 18. května 1941
Milá Haničko,
děkuji Ti za Tvůj dopis, který přišel právě včas. Násilné přerušení naší idyly zanechalo v mém srdci moře stesku a já hynu jako Albatros, kterému zmizela z dohledu jeho loď. Tvé malé psaníčko, zalepené zlatým K, vrátilo mi radost života. Musel jsem je, bohužel, chvatně zničit, protože tu mám ještě návštěvu, která se zdrží do čtvrtka. Z téhož důvodu Ti vrhám zas jen několik řádek na papír, v nestřežených a ukradených vteřinách. Píšeš, že se objevíš 25. května. V rychlosti, s níž jsem byl nucen zničit Tvůj dopis, už nevím, v kterou hodinu přijedeš, ale myslím, že to bude někdy před polednem. Budu čekat v kavárně Fenix od desíti hodin. Těším se strašně!
Zdraví a líbá Tě
Bebák
************************
V Praze dne 11. srpna 1941
Milá Haničko,
kdybych psal, co cítím, byly by to samé pošetilosti. Proto raději mlčím, protože nemám jistoty, jestli v Tvém srdíčku a v Tvé dušičce je to tak stejné a nezměněné, jako bývalo. Jedinou zoufalou prosbu: nemohla bys přijeti alespoň na dva nebo tři dny? Napiš Ferdovi /Schlöglovi/!
Neskonale Tvůj
Bebák
************************
V Praze dne 13. srpna 1941
Drahá Haničko,
přijel jsem předčasně z Náchoda, kde mne tentokrát nic netěšilo. Co je platno člověku stoupat na Dobrošov, když na zpáteční cestě lesem (s veselou společností) není ani jediného rámě, kterého by se chtěl zachytit? Ruce krásných žen, plujících ve tmě jako lekníny, nevzbuzují ve mně touhu pro ně utonout. Dávno se nedělo se mnou to, co teď. Pravda, dovedu se ovládat, na první pohled vypadá všechno stejné, ale všechno se změnilo. Kdybych popustil uzdu svému stesku po Tobě, bylo by mi velmi zle. Netrpím. Ne! To není to slovo, ale jsem utrmácen čekáním na toho, jenž je příliš dlouho vzdálen ode mne, než abych se mohl utěšit sněním:
Jsi tolik tolik rozcuchána
Má touha v lese svítání
Má touha v lese rozbřesk rána
Na cestě vůz a cikáni
Připadám si stále, jako kdybych přecházel po peroně na Hlavním nádraží. Jako kdybych čekal na všechny vlaky světa, a teprve tím posledním že přijedeš. Je mi tolik třeba Tvé přítomnosti, že mne to někdy až děsí. Je mi tolik třeba Tvé sladkosti, Tvého pohození hlavou, které mne vždycky ovanulo tím, čemu snad lidé říkají štěstí. Mám Tě rád pro Tvé chyby i přednosti i pro Tvé drobné lži, které mne někdy zarmucují.
Nemohu zapomenout na náš „letní byt“. Na Tvá krátká, ale tak kouzelná „divadelní představení“. Žili jsme tam jako tropická květena ve skleníku. Tu představu zvyšují vzpomínky mých tehdy vysokých horeček. Jak to bylo krásné skoro zmírat vedle Tebe. Raději stůňu s Tebou, nežli jsem zdráv bez Tebe!
Ferdinand mi dal číst Tvůj dopis a hlavně mne upozornil na tu večeři, kterou chystáš zajatci /ruskému/. Nepodařilo se mu však vzbudit mou nelibost, protože nic na světě mne nemůže proti Tobě popudit. Jenom já a Ty víme, že naše setkání je trochu jiné než obvyklá dobrodružství, jenom my dva se spalujeme beze zbytku. Ferda se se mnou rozdělil o cigarety, které jsem jen nerad obracel v popel a dým, protože se jich dotkly Tvé drahé prsty.
Bebák
************************
V Praze dne 14. srpna 1941
Milá Haničko,
dva dny po sobě jsme byli u dr. J. /Jandy/, předváděl nám film, který jsme u něho na jaře natočili. Je to rozkošné, ale nebezpečné v rukou toho povídálka. Mám ho moc rád, ale jeho sadismus ho někdy žene k nezodpovědnosti.
Bylo to u něho hezké, nebyl jsem však ve své kůži. Konečně jsem bezpečně poznal svůj vnitřní stín, který zlehka padne na všechno, čeho se dotknu. Není to jen láska, je to mnohem víc – to, co k Tobě cítím. Je to z druhu těch osudových přátelství, kterých je tak málo. Cítím v Tvé nepřítomnosti tíseň z toho, že nesdílíš se mnou nějakou radost, která je nahořklá tím, že nejsi přitom. Podobné pocity jsem míval jen v dobách svého kamarádství s Wolkrem. Je to to, co jsi cítívala k svému výbornému bratrovi, jenž rovněž jako Wolker bydlel Na Celné. Myslím, že když se zamyslíš nad svými city, že dojdeš k podobnému závěru. Máme totiž příbuzný pohled na svět, každou maličkost vidíme skoro stejně, a tato totožnost našich srdcí dopřává nám vychutnávat mnohou veselost i mnohá dojetí – aniž bychom potřebovali slov, gest nebo dorozumívacích pohledů. Dnes to vím: bez Tebe se nudím, bez Tebe není pravé radosti, neboť osudem lidských bytostí je sdíleti svůj vnitřní svět a naše dorozumění jsou tak vzrušující – právě tou shodou, o které jsem mluvil. Zvláště když se jedná o určitá citová dojetí. Kdyby měl někdo v takové chvíli možnost zaznamenat naše pocity, slyšel by něco, co by úplně splývalo jako hudba na stejné vlně vysílaná dvěma radiovými přístroji. Stýská se mi po dorozumění s Tebou, které se neunavuje. Bez Tebe se nudím, bez Tebe není pravé radosti, sestro svého bratra, kamarádko podobná Jiřímu Wolkrovi.
Bebák
************************
V Praze dne 12. září 1941
Drahá Haničko,
odpovídám ve spěchu na Tvůj milý dopis; mám zde na tři dny návštěvu a za čtvrt hodiny jdeme do biografu.
Doufám, že už jsi docela zdravá, musím stále myslet na Tebe a Tvé horečky mi dělají starosti. Nic krásnějšího jsi mi nemohla napsat – než že přijedeš! Žiju už jen ve znamení Tvého příchodu! Strašně se těším! Už jenom týden! Jdou na mne skoro mdloby při pomyšlení…
Drahoušku, milenko, přijď!
Nesmírně se těší
vždy Tvůj
Bebák
************************
V Praze dne 16. září 1941
Milá Haničko,
jen několik řádek, které mi diktuje má nedočkavost. Chci Ti jen znovu říci, že žiju jen čekáním na Tebe. Dnes mi dala číst Anička F. /Fürstová, žena Gézy Včeličky/ dopis od Tebe. Všechna sladkost Tvé bytosti mne zalila, když jsem četl Tvé řádky.
Chudáčku, máš rozbité kolínko. Doufám, že to není nic vážného a že mi přijedeš veselá a zdravá. Rád bych Ti řekl ještě mnoho něžností, ale skutečnost, že brzy přijedeš, mi velí zdrženlivost. Potom, až tu budeš, mé srdce spustí všechny jezy své lásky a něhy.
Vždy Tvůj
Bebák
************************
Ve středu v noci dne 17. září 1941
Milá Haničko,
právě teď jsem dostal Tvůj dopis od Ferdy a ihned odpovídám, aby mé psaní šlo brzy ráno. Jsem už smuten ze samoty a těším se na Tvůj příjezd. Tvé vřelé řádky mi dodaly síly k čekání – jen aby to čekání, drahoušku, nebylo dlouhé. Přijeď brzy, jo?
Vždy Tvůj
Bebák
************************
V pondělí dne 5. října /1941?/
Drahoušku,
jaképak dlouhé povídání: jsem nedočkavý jako vyprahlá Indie, když čeká příchod dešťů! Kdyby oblaka byla znamením Tvého odjezdu z Neudorfu /Valtěřice u Lanškrouna/, ukroutil bych si hlavu samým otáčením za lehkým mráčkem, který se potuluje někde nad Chocní.
Jsem sám a čekám Tě!
Jsem sám a volám Tě!
Pupupu
************************
V pondělí dne 12. ledna 1942
Má nejdražší Haničko,
vracím se stále k Tobě, všechny ty dny bez Tebe jsou smutné a bolestné. Potřebuji už Tvoji blízkost jako skutečnou záchranu, chci slyšet z Tvých úst, že ještě trochu o mne stojíš. Dala jsi mi tolik sladkosti, že už se Tě nebudu moci nikdy zříci, leda za cenu strašlivé bolesti… Ale já bych nechtěl v sobě bořit něco, co mi dalo poznat zcela výjimečné závrati, já bych nechtěl ztratit svou lásku k Tobě ani Tvou ke mně, na obojím mi tolik záleží, nemůžeš si ani představit… Drahoušku, čekám a volám Tě!
M. /Marie Bieblová/ měla přijeti v úterý, ale přijede možná až ve čtvrtek, a to potom by odjela až v neděli. Nevím, jak přežiju ty dny do Tvého příjezdu.
Drahoušku, slyš: budu Tě očekávat v pátek 16. ledna v poledne u Šafaříků; možná, že je nutné, abys už v pátek přijela, dal bych Ti cenné informace. /O pracovním úřadu – nasazení do Německa./ Kdybys nepřijela v pátek, tak Tě budu očekávat v neděli od devíti večer v kavárně na Skalce (Karlovo nám.), a kdybys ještě nepřijela, tak v pondělí v poledne v cukrárně, ale to pak už zcela určitě.
Prosím Tě, drahoušku, přijeď! Byl jsem ze zoufalství několikrát v Klubu, ale blízkost všech žen, i těch nejkrásnějších, mne mrazí. Nemohu se za nic odloučit od Tvého srdíčka a myslím jen na Tebe! Tvou láskou žiju i padám! Drahoušku, čekám a volám Tě!
Nejdražší, nejsladší,
vždy Tvůj
Bebák
************************
V Praze dne 3. února /1942/
Drahá Haničko,
děkuji Ti za dopis, který ovšem Ferda nosil tři dny v kapse, protože jsem tu měl návštěvu. Návštěva už je pryč, a tak mohu Ti v klidu napsat pár řádek. Všechno se strašně od Tvého odjezdu změnilo a jistě si na mne mnohokrát vzpomeneš. Také mraky pracovní povinnosti se zhustily a táhnou nad Čechami.
Drahoušku, Tvůj sweatr už dávno čeká na majitelku a hoví si zatím v mé skříni.
Doufám, že to s Tvojí nemocí nebude tak zlé, jestli jsi se ovšem někde nenachladla, ve vlaku nebo podobně.
Měli jsme tu (já a Ferda) aféru s Včeličkou, strašně se do nás dal – to víš, v pozadí je Anička.
Já se na Tebe, drahoušku, moc těším a myslím si, že snad aspoň 20tého nebo nejdéle do konce února přijedeš, ne? Delší čekání by mne opravdu zarmoutilo. Jsem zvědav, jestli budeš zotavená – jinak běda Tobě! Šetři se, ať si zachováš zdravé srdce, nechci, abych na Tobě poznal nějakou heku! Já už také žádnou nemám, jen chvílemi to ještě zcela slabě doznívá, ale u mne to bylo silnější.
O mne se obávat nemusíš, celá V. mi nestojí za jediný Tvůj vlas, tak nějak se to říká, ale tohle nejsou slova. Nechci se mnoho rozněžnit, protože pak by se mi moc stýskalo, i mezi těmi indickými cáry. Napiš mi, jak se Ti daří, a chci hodně teplých slov, půjdu si pro ně na poštu!
Moc Tě líbá
Kostym
************************
V pátek večer /1942/
Drahá Haničko, právě jsem dokončil jednu ze svých básní, která se obrací k minulosti a vyhrabává hlínu starých hrobů. Mám v prstech ještě pocit marnosti a honem spěchám, abych se zahřál na Tvém živém srdci.
Kdybys věděla, jak se děsím vší pomíjejícnosti, tak bys mi zachovala TRVALOST těch chvil, kdy se choulíš a tetelíš v mé náruči jako nějaká Javanka, která se bojí noci, jež ji obklopuje, a hledá teplo na prsou svého Tuana. Neboť vesmír zebe i na Jávě a není dobře dívat se hvězdám o půlnoci do očí.
Veškeré mé síly se všemi úponky svých něžností obrůstají jeskyni naší samoty. Oč je to lehčí chvěti se ve dvou, obávati se v modru společného Tajemství, které vždy končí jakousi začínající smrtí, jež se projevuje chladnutím pravé ruky. Mám rád tyto síly, jež vycházejí ze srdce, které přepínáme nad naše síly. Nikdy se nebojím této fyzické zimy, mám strach jen z Tvých chladných dopisů a očí zahleděných do jiných zemí, než je naše Výtoňské království.
Já ošetřuji v sobě všechny zahrady, které Ti patří, všechny růže a trávy, které volně nechávám se sklonit pod Tvojí bosou nohou. Všechno, čeho jsi se kdy dotkla, je mi drahé, i tento pokoj, který mi připadá, jako by byl vymalován Tvýma očima.
Ve skříni odpočívá Tvá nová vesta; někdy mi něco říká, abych ji vyndal, abych se nechal obejmout jejími prázdnými rukávy, ale vhání mi to slzy do očí: není v nich „obsah“! Ne proto, že ji nemáš na sobě, ale proto, že jsi ji ještě nikdy neměla na sobě, leda při zkoušce, ale tato chladně věcná nutnost by nestačila za potravu mému příliš citlivému štěstí.
Doufám, že někdy počátkem února budu volný a že Ty také pak opustíš své sněhy a lesy; myslím, že jedle u Vás si šeptají leccos nového a že přinesou na jaře všelijaká radostná překvapení. Perleť na mé mušli, která mi slouží za popelník, se vyjasňuje. Věřím jejím znamením, jako mnozí věří rodinným perlám v ebenové skříňce.
Hrnu k Tobě oceán všech svých pocitů, buď hodně šťastna v této mocné koupeli!
Vždy Tvůj
Kostýmek
************************
V Praze dne 3. března 1942
Milá Haničko,
právě odešel ode mne Tvůj mladý přítel z Králova Hradce. Sešel jsem se s ním v cukrárně a pozval ho k sobě na trochu černé kávy, abych mu odevzdal Tvou knížku. Řekl mi, že lituje, že jste se nesešli, neboť jste měli společnou cestu. Domnívá se, že už jsi odjela v sobotu místo pondělí. Ptal jsem se ho, kam jsi jela, řekl mi, že jsi mu řekla, že jedeš do Hradce navštívit nějaké své známé. Čekal, že pojedeš v pondělí ve dvě, neboť tento vlak jedoucí na Pardubice má nejlepší spojení do Hradce, právě tak, jako ten druhý vlak na Moravskou Ostravu, v Pardubicích se přesedá a hned je spojení. Je to velmi hodný, pravdomluvný a nezáludný hoch. Lituji, že jsem tehdy večer tím, že jsem zabránil, abys mu odevzdala knížku, připravil Tě o roztomilého průvodce na cestě do Hradce. To je asi všechno, co jsem se dozvěděl náhodou, tou čirou náhodou, která mne, bohužel, nikdy nemine. Od zítřka má školu, a až se s ním na své zpáteční cestě, kdy se patrně stavíš v Hradci, sejdeš, neříkej mu nic, neboť za nic nemůže. Je to hodný, pravdomluvný a nezáludný chlapec.
Drahoušku,
hned první den trochu příliš mi stydne srdce, napiš mi pár teplých slov.
Beru skutečnosti takové, jaké jsou. Nezlobím se a mám Tě rád. Dobře teď rozumím tomu, že přijedeš v sobotu nebo v neděli nebo ještě později, KDYBY BYLO ŠPATNÉ POČASÍ. Kdyby bylo špatné počasí pro Bebákovo srdce, viď! Beru skutečnosti takové, jaké jsou. Nezlobím se a mám Tě rád. Ale hned první den trochu příliš mi stydne srdce, napiš mi pár teplých slov.
Vždy Tvůj
Bebák
************************
V Praze dne 4. března 1942
Milá Haničko,
připadám si dnes tak trochu jako nemocný Jinřich Š. /Štyrský/. Viď, až přijedeš a potom později až si dáš poslat kolo a vyjedeme si spolu do lesů, viď, že se mi vrátí veselost? Viď, že se mi vrátí zdraví?
Hledám kolem sebe něco, o co bych se opřel, ale nemohu nic nalézti. Snad přece, snad až tam na dně srdce je něco krásného a zasypaného.
Vynasnažím se Ti býti zas tak veselým a lehkomyslným kamarádem jako kdysi.
Vždy Tvůj
Bebák