Dílo předního švédského literáta Pera Olova Enquista (1934–2020) rezonuje v českém kulturním prostředí poměrně značně, lví podíl na tom má překladatel Zbyněk Černík. Ještě víc než autorových děl prozaických se to týká Enquistova díla dramatického, výběr z něj v tomto roce představila záslužná edice Divadelní hry, kterou vydává Institut umění – Divadelní ústav. Editorem svazku je již zmíněný skandinavista Černík. Hry se objevují především v jeho překladu, jeden z titulů do češtiny převedl již zesnulý překladatelův kolega František Fröhlich. Šest z osmi ve svazku otištěných dramatických textů jsme měli možnost vidět také na domácích jevištích.
Enquist se nebojí učinit postavami svých her významné osobnosti evropské kultury, především severské, setkáme se v nich se Selmou Lagerlöfovou a Victorem Sjörströmem (s těmi v titulu Obrázkáři), Hansem Christianem Andersenem (Ze života žížal) či Augustem Strindbergem (Noc tribádek). A ve hře Blanche a Marie vystupují zakladatelé klasické psychiatrie Sigmund Freud a Jean-Martin Charcot a k tomu ještě Marie Curie-Sklodowská. Titul Magický kruh se týká vazeb švédské komunistické strany na Moskvu během druhé světové války, aktéry jsou historií dohledatelné osobnosti. Enquist se nechá inspirovat také věhlasnými dramatickými díly a vytváří na ně svérázné, umělecky účinné variace (ve Faidře na Racinovo drama a v pozoruhodném textu Tři sestry, teď staré pochopitelně na Čechova). Z publikace nevykazuje žádnou přímou kulturní či historickou návaznost pouze poněkud krutá psychiatrická vivisekce V hodině rysa, stojící na půdorysu rozhovorů terapeutky plus farářky s nedospělým vrahem.
Ještě za starého režimu, v roce 1985, se na českých jevištích objevila andersenovská variace Ze života žížal, a to jak v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (dnes Švandovo) v režii Luboše Pistoria, tak v plzeňské činohře, kde ji nastudovala Lída Engelová. Dojemně tragikomická hra ukazuje slavného dánského pohádkáře jako osobu svým způsobem politováníhodnou, prožívá kupříkladu – kromě svých emočních problémů – trampoty s umělým chrupem. Po roce 1989 se Enquistovy hry začaly v českých divadlech prezentovat poměrně často. Hned několikrát byla uvedena Noc tribádek s ústřední postavou Augusta Strindberga, jde o zmíněný jediný text v překladu Františka Fröhlicha v knižním svazku. Otázka menšinové sexuální orientace tu ovšem není zásadním tématem, běží spíš o to, že geniální mizogyn podezřívá z intimního vztahu svou ženu a její přítelkyni. Postava kontroverzního literáta skýtá velkou hereckou příležitost, dokonale ji využil kupříkladu Jiří Štěpnička v inscenaci Městských divadel pražských (1996, režie Jana Kališová). Obrázkáři, inscenace Michala Dočekala z roku 1999 (rovněž realizovaná v Městských divadlech pražských), vzbudila menší mediální skandál, její záznam se totiž objevil v televizi před dvaadvacátou hodinou, přičemž její slovník se nevyznačuje zrovna vybranou korektností. V roli psychicky víc než nevyrovnané nositelky Nobelovy ceny za literaturu Selmy Lagerlöfové zazářila v jevištním díle Zdena Hadrbolcová. Komorní „horor“ V hodině rysa, předestírající nezbadatelné a bolestné zákruty vyšinuté psychiky, obohatil pozoruhodnou interpretační paletu téže herečky v inscenaci Zdenka Potužila (Městská divadla pražská 2003), kde ztvárnila farářku „vyslýchající“ narušeného adolescenta, jehož ztělesnil Adam Novák. A o čtrnáct let později poutali v těchto rolích pozornost divadelních fanoušků Zuzana Bydžovská a Daniel Krejčík (text nastudoval Radim Špaček s formací Spoluhra). Připomeňme, že titul byl realizován v Čechách vícekrát, a to i amatérskými divadelníky, těší se ještě výraznější oblibě inscenátorů než také několikrát uvedená Noc tribádek. Pozornosti zdejších divadelníků se nevyhnula ani Faidra, zvláštní druh svátečního zážitku, spjatého s tímto textem, mám z inscenace Viktorie Čermákové, realizované příležitostnou konfigurací Studio Továrna z roku 2006, hrálo se – s Evou Salzmannovou v titulní roli – v jednom z ne často využívaných památkových prostorů na Vyšehradě. Několikrát byla realizována i milostně psychiatrická šaráda Blanche a Marie, zaměřující se na fatální vztahy mezi pacientkami a jejich později proslulými terapeuty, poprvé ji představil režisér Jan Nebeský v Divadle Na zábradlí v roce 2009.
Ze sličného knižního svazku osmi Enquistových her, již tradičně v této edici spojeného s elegantní grafickou úpravou Egona Tobiáše, čekají na českou realizaci tedy pouze dvě zbývající, nejsem si ovšem jist, zda po textech, zabývajících se dějinami švédských komunistů, respektive variací na Tři sestry, některý z divadelních tvůrců sáhne (přitom ten čechovovský je velmi duchaplný). Otištěné hry provází zasvěcený doslov Zbyňka Černíka, který švédského literáta přibližuje dostatečně plasticky.
Sluší se ještě připomenout slavnostní křest knihy, který se uskutečnil na sklonku divadelní sezony v budově švédského velvyslanectví, doprovázený ukázkami z her formou zdařilého scénického čtení, které připravil skandinavista Martin Severýn, zároveň vystudovaný herec, spolu se svými profesními kolegy, Marií Jansovou, Kristýnou Štruncovou-Hulcovou a Liborem Stachem.