Prazvláštní setkání s pejskem Donečkem…

5_PrazvlastniUž nezvládnutá obálka té knihy připomíná delirantní koláž: inflační fotografii Pavla Hudce-Ahasvera, které dominují hrdě stojící nahý muž a odevzdaně sedící nahá žena, rozšiřuje jednak surreálná kombinace jmen, jež se v knize sešla (Cincibuch–Čerepková, Holoubek–Hrabě, Sýs–Krejcarová, Žáček–Reynek ad.), a jednak zmatený trojtitul: Antologie 1964/2007, Literární časopis založený v roce 1964, Divoké víno 1964–2007. Svatozář tomuto plakátu dodává čtyřverší BabyBox od zmíněného Jiřího Žáčka o „človíčkovi“, kterého „našli na skládce“ – a jízda pětisetstránkovou monstrozitou áčtyřkového formátu a bezmála dvou kil váhy, publikací, která probouzí čtenářův údiv skoro na každé své stránce, může začít…
Knihu, kterou vydalo nakladatelství Slovart ve spolupráci s Národní knihovnou ČR, „napsal, vybral a uspořádal Ludvík Hess“, přičemž titulní Divoké víno bylo podle ředitele NK ČR Vlastimila Ježka jedním z „nejvýznamnějších literárních časopisů šedesátých let minulého století“. V tištěné podobě vyšlo v letech 1964–1971 celkem 58 čísel, devětapadesáté se zachovalo v obtazích; jako „pohrobek“ se v letech 1974 a 1975 objevily dva „almanachy mladých autorů“. Od roku 2002 žije časopis na internetu. Ježek ve svém třináctiřádkovém doslovu zdůvodňuje, proč Národní knihovna měla potřebu zrovna tuto antologii podpořit – zmíní „urputnost“„nátlak“ šéfredaktora Hesse, načež se zalekne, obrátí, pochopí Hessovu výjimečnost, bez níž „by byl náš život šedivější, nudnější“, a poděkuje mu „za nás všechny“. Ale protože chápe, že tu schází alibi, uvede, že Divoké víno nemají v depozitářích NK kompletní a že některé další výtisky jsou „letitým půjčováním dosti poničené“ – a že je tedy na čase, aby Národní knihovna České republiky zahájila touto cestou „retrospektivní doplňování vlastních fondů“.
Divoké víno svého času tisklo převážně původní básnickou tvorbu, kterou doplňovaly ukázky z prózy, překlady, eseje, kreslený humor a fotografie; pokud jde o humor, ten byl v podání Jiránka, Renčína, Bartáka nebo Vyčítala většinou originálně černý, zatímco výtvarné práce Jana Bernata, a především fotografie Hudce-Ahasvera, Jiřího Andrleho, samotného Hesse nebo Pavla Jasanského (který knihu graficky spoluupravil) tíhly k protivnému posthippie kýči, k jakési křečovité monumentalizaci tělesné nahoty v závoji splínu nebo k bujarým oslavám lidské ,opravdovosti‘. V antologii ale nechybějí také aktuální momentky z různých akcí, třeba z oslav šedesátin Karla Sýse; dokonce i snímek z ,Ostrova svobody‘ tu objevíme.
Slovník literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů 1945–2000 (Host/Votobia, 2002) uvádí, že „autorský okruh Divokého vína byl velmi rozsáhlý a různorodý. Jednotliví přispěvatelé se vzájemně lišili jak kvalitou svých textů a poetikou, tak i svými dalšími osudy v normalizačním období. Mnozí z desítek začínajících básníků zcela zapadli, část se postupně etablovala v oficiální sféře literatury, jiní naopak měli publikační činnost v oficiálních nakladatelstvích v době normalizace ztíženu či zcela znemožněnu“. Projdeme-li Hessovu antologii, v níž se sešlo neuvěřitelných dvě stě jedenáct autorů, zjistíme, že těch „mnohých“, kteří „zcela zapadli“, jsou z dnešního pohledu víc než tři čtvrtiny – a že jejich studentské rýmování, případně tklivé kresby prstem po nahém dívčím těle nebo vzdechy v ojíněné krajině zapadly právem. Ty, kteří se „postupně etablovali v oficiální sféře literatury“, sice spočteme na prstech dvou tří rukou, ale aby bylo jasno, kdo je básníkem editorova srdce, poskytl jim Hess v knize suverénně největší prostor. Teprve v jejich stínu, jako špatné svědomí, se pak krčí ti autoři, kteří „měli publikační činnost v oficiálních nakladatelstvích v době normalizace ztíženu či zcela znemožněnu“ – mezi nimi namátkou Vladimíra Čerepková, jediný skutečný básnický objev antologie Boris Hybner, dále Jaroslav Kovanda, Jan J. Novák, Zora Růžová nebo Pavel Řezníček. Ale také Daniela Hodrová, která ve svém textu, snad stránce vytržené z dívčího deníčku, blouzní o tom, jak „potom jsme uviděli koně…“, nebo Karel Hvížďala, jenž ví, „že k tomu, aby začalo jaro, / stačí dívčí prs“. Ludvík Hess má pravdu, když na záložce knihy anoncuje, že uvnitř „dochází k prazvláštním setkáním“
A vůbec – tenhle renesanční, urputný a nátlakový člověk Hess, který se svými průvodními i básnickými texty, svým výběrem básní, svými fotografiemi, svými překlady a především svojí ,citlivou duší‘ (vypůjčíme-li si přiléhavé přirovnání z dílny básníka Karla Škacha) otiskl do antologie Divokého vína nejpodstatněji. Jak přesně a s jakou poezií hovoří o dvou stovkách oveček, které sehnal pod jednu střechu: kupř. zde Jana Krejcarová – „dcera Mileny Jesenské, milenka Egona Bondyho, černá lyra nebo bí-lá labuť s poraněnou perutí Bohumila Hrabala“, támhle „Pepík Svoboda, básník a opilec“, vedle něj „Pavel Beran, básník a milenec“, o kus dál Markéta Hejná, ta, která „vzrušila mladé básníky“, nalevo od ní Zuzana Čechová, již „jsem obloudil“, napravo pak Eva Žáčková, jež „se chystá políbit Karla Sýse“; a ještě úplně vzadu Miloň Čepelka, jemuž autor přeje, „ať je pořád jako kluk“. Čtenář ovšem dostane možnost přesvědčit se, že Hess má rád nejen lidi, ale také zvířata: koně (např. tklivý příběh o tom, jak „na jaře 1982 se chovatel rozhodl Bonnie připustit na Pecinově Cobaltem…“), slony (fotografie, na níž „Ludvík Hess krmí svou slonici Bínu“), ba i psy – zvláště „pejska Donečka“, o kterém Hessovi jeho bývalá žena „vyprávěla často“, a „když vyslovila jeho jméno, říkala to takovým hlasem, jako by ho volala“.
S podobnou infantilní oplzlostí, frustrovanou, tragicky zraněnou a nedospělou erotikou se tu kaní nad křivkami nahých dívčích těl – a to už se k Hessovi jako chór přidávají jeho věrní: Holoubek, Cincibuch, Huptych, Žáček, Sýs a také, bohužel, i někteří mladí neklidní, pro něž je ideál obývákové revoluce a žužu-lásky stále inspirativní. Jen co si Hess vydechne, pustí se do komparativní studie na téma lásky tehdy, tj. ve zlatých časech Divokého vína, kdy „jsme se měli všichni rádi“, a lásky dnes: při výběru „básniček“ do jednoho z čísel „novodobého Divokého vína jsem se utvrdil v přesvědčení, že erotika kluků-básníků v šedesátých letech byla mnohem rafinovanější než holekbásnířek. Zatímco dnes jsem si jist pravým opakem. Kam se dnes kluci s erotikou hrabou na holky…“ A má pravdu: vizme příklady Jaroslava Holoubka („Při orgasmu mi šeptáš / žes chtěla zůstat dítětem“), Jiřího Žáčka („Motýli, hrubá eskadra, / slétají se ti na ňadra“) nebo Karla Sýse („Pak roztáhneš nohy / Penis ztratí hlavu / a do vrátek vjíždí čurák“). A co se v knize děje, když se nekaní a inspirativně nesrovnává? Ovšemže chválí a chlubí – i to jde Hessovi znamenitě: vždyť to on dobyl a stále dobývá srdce nejedné básnířky (a musí si jako pubertální floutek cintat pentli už na záložce), vždyť to on „mluvil s Allenem Ginsbergem“, vždyť to bylo Divoké víno, které „inspirovalo Bohumila Hrabala“
Sečteno podtrženo: antologie Divokého vína je počin postavený na hlavu – a příkladně zbytečný. V čase, kdy neexistují podobné knižní výbory z dobových časopisů tisíckrát podstatnějších a inspirativnějších, ze Sešitů, Dialogu, Hosta do domu, Orientace nebo Literárních novin, vychází olbřímí pomník autorům, z nichž většina v Divokém víně, ať už v tom minulém nebo tom dnešním, našla jediné a poslední místo pro publikaci svých básnicky nepůvodních textů, autorům, z nichž mnozí velebili a velebí nejen dívčí fýzis, ale i blahorodí komunistického režimu sedmdesátých a osmdesátých let – a jejichž totálně nesoudný a nestoudný guru příležitost využil k sebezálibnému, ba narcistně sebestřednému „vyvolávání starých filmů“, čili vzpomínání na něco, co mohlo jistě bez trvalých následků na tváři moderní české literatury zůstat nevyvoláno, čili zapomenuto. Několik jmen autorů, kteří vstoupili do širšího povědomí i bez Divokého vína, zejména Bohuslava Reynka (včetně jeho celostránkových fotografií), stejně jako zmíněná surreálná konstelace na obálce pak působí jen jako vypočítavá a bezohledná reklamní schválnost – či ještě hůř: jako prachsprosté šplhání se výš po cizích zádech.
Ale je tu ještě jedna možnost: že by Národní knihovna ČR celou věc pochopila tak jako Hess Divoké víno 10/1968, číslo, které se „opravdu… povedlo“, protože bylo koncipované v duchu „námi obdivovaného francouzského časopisu Hara Kiri“ – časopisu, jenž byl v té době baštou francouzských patafyziků… A patafyzika a patos – to je hned vedle. Příště se tedy těšme na Kmen nebo Tvorbu.

Přidat komentář