Protančit život aneb Vždycky se dá něco dělat

Kniha Protančit život představuje dramatičku a spisovatelku Zuzanu Kočovou (1922–1988) koláží jejích pečlivě vybraných deníkových zápisků, dobových textů, článků a ohlasů, které komentuje její syn Jan Burian s odstupem téměř padesáti let. Vznikl tak neobyčejně plastický portrét této významné osobnosti české divadelní kultury tehdejší doby. Knihu vydává nakladatelství Galén.

 

Motto

„Prožít život jako umělecké dílo“ – to se vlastně přece do značné míry kryje s tou mou představou – „protančit život“! Kdy mě to napadlo?

Když mě nejvíc mlátili.

Ten „tanec“ jsem si nikdy nepředstavovala jako odpoutaný od země, jako pudřenkovou klasiku na špičkách a v rukách předem vycvičených vzpěračů. Mystika mého „tance“ spočívala a spočívá ve vzdoruplných dupotech podpatků a zároveň v rozkoši hmatání půdy, země. Je to milostná, tvrdá hra mých chodidel s povrchem této planety, s její kůží, hra plodná.

(Zuzana Kočová, deník, 6. května 1977)

 

Deník, 26. června 1961

Jsem hodně jiná než loni, vím. I když pořád stejně, jak jsi mě to naučil, zapaluju cigaretu od petrolejové lampy, i když výhledy jsou tu stejně krásné jako loni. Před rokem jako by mě ta krása jen udržovala při životě, letos se jí chci zmocnit. Tak ji potřebuju!

 

Deník, 27. června 1961

Pak mi nabídl místo vedle sebe na voze jeden družstevník, který tu odvážel brambory. „Vy jste vdova, já jsem vdovec. Chcete maso králíka? Přinesu, však se domluvíme.“ Chvíli nechápu, o čem. Domnívala jsem se, že o penězích. Ne. „Ale – vy jste vdova, já vdovec. A kohoutka byste taky chtěla? Mám. Na družstevního nemyslete. Však se domluvíme. Nebo máte někoho?“ Bylo to neuvěřitelné. Pro mne. Ale asi to tak bývá. „Nemusí to být hned, napřesrok zase přijedete, ne? Až mě líp poznáte.“ Bojím se, že v sobotu opravdu přinese králíka nebo kohouta. Nesměju se jemu, ne, ale hlava se člověku točí z toho, jaký je pěkný a smutný tento svět. Aspoň vím, že na mně není vidět, že jsem herečka.

Kniha Protančit život představuje dramatičku . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář