Radikální buddhismus – Malá čítanka (nejen) pro anarchisty

Výbor textů, který připravil u nás usazený běloruský básník, spisovatel a překladatel Max Ščur se věnuje tématu, kde se setkávají na první pohled zdánlivě neslučitelné nauky – buddhismus a anarchismus. Osobně mi toto propojení dávalo smysl už dávno, ale až tato práce mě utvrdila, že v tom nejsem zdaleka sám. V diskurzu formálních buddhistů, lpících často paradoxně na tradici a obřadnosti, a na druhé straně anarchistů, nechtějících se zabývat jakoukoli formou náboženství, se zdá být pro mnohé nepřekonatelný rozpor. Opak je však pravdou, i přestože buddhismus si ve své více než 2500 let staré historii prošel dlouhým vývojem a spor o pravé učení zaměstnával školy od therévády přes vadžrajánu po zen. Zrovna tak anarchismus je směsicí různých ambivalentních až nesmiřitelných frakcí od anarchokomunismu až po anarchokapitalismus. V čem jsou si tedy tyto dva světy podobné?

 

Pokud opomineme lidovou formu buddhismu, která vskutku měla tendenci sklouznout k náboženské idolatrii, nebo dnešní instantní „buddhismus pro manažery“, tak fundamentem nauky byla vždy postava Buddhy jako učitele/průvodce, nikoliv však jako neomylné a všemocné autority. Jasný apel na neustálé přehodnocování jeho myšlenek a nabádání k dosažení osobní svobody skrze vlastní úsudek ve prospěch spásy celku se velmi blíží anarchistickému ideálu emancipace jednotlivce, kde jde o osobní zodpovědnost k životu, a tím k vytvoření solidární autonomní společnosti. Tak jako Buddha ve své revoluční nauce „zrušil“ hinduistický konstrukt kastovního systému, který držel jedince v iluzi sociální determinace a přiznal tak všem lidem stejnou důstojnost a možnost seberealizace, obdobně anarchismus má za svůj utopický cíl vytvořit beztřídní a decentralizovanou společnost, bez vnucených autorit. U obou je pak metou osvobození jedince a celé společnosti od klamu a lži. Tedy od sociokulturní indoktrinace a konvenčního myšlení, které jsou tak hluboce zakořeněné, že je mnozí považují téměř za přirozené zákony a vládnoucí vrstva je tak často využívá ke svým mocenským účelům. Radikalita buddhismu přitom zdaleka neznamená jen protestní sebeupalování mnichů ve Vietnamu či Tibetu, ale především radikalitu změny uchopení reality.

Hned na úvod je zařazen Bondyho text, který vznikl už v roce 1975. Už tehdy přikládal buddhismu potenciál promluvit i do dnešní doby, díky jeho ateismu a nesubstancionalitě lidského já, blížící se k ontologickému nihilismu, jež se snaží zbavit člověka všech klamných společenských iluzí, a byl tak pro něj dobře naroubovatelný na tehdejší kulturní marxismus. Frommova esej řeší existenciální volbu „být“ nebo „mít“, kde jednoznačně volí první variantu a demonstruje ji na buddhistické filozofii, která se ve své původní formě přikláněla nikoliv k elitářskému dogmatismu, ale k tomu jak „nauku o čtyřech pravdách“ využít v praktickém životě každého jednotlivce k dosažení osvobození od chamtivosti, iluze a nenávisti.

Text Sociálně angažovaný buddhismus v dějinách Japonska pak přibližuje různé směry zenu jako bylo například ničerinovské hnutí, které chtělo nauku modernizovat v souladu s levicovou filozofií a moderní vědou, proti nadvládě dědičné aristokracie a všežravému kapitalismu. Tato hnutí se stavěla proti tehdy světem procházejícímu „strašidlu nacionalismu“ a vyznávala internacionalismus, který byl slučitelný s buddhistickým univerzalismem. Ve stejné době byli z velezrady obviněni čtyři buddhističtí kněží, kteří rebelovali proti císařskému režimu. Za domněle chystaný atentát na císaře dostali všichni doživotí, jen nejagilnější z nich, mistr Učijama, který ve svém pamfletu popisoval, že „jsou jen tři pijavice, které pijí krev lidu a tím je císař, bohatí a velkostatkáři,“ byl nakonec popraven.

Název textu indického intelektuála Har Dayala Marx – Současný světec se může zdát poněkud úsměvný, ale když vezmeme v potaz, že byl původně cílen k nejširším vrstvám indické společnosti, které vyrůstaly v duchu náboženských tradic, možná nad jeho paradoxním přirovnáním přivřeme oko. Důležitá je i teze, že filozofický systém, který si nevšímá ekonomie, je jako věž bez základů a Marx se svým fanatickým zaujetím pro ekonomiku prý nepřímo prospěl etice. Esej tak apeluje na původní komunistickou myšlenku, že půda by neměla nikomu patřit, a usiluje o její navrácení rolníkům, kteří se o ni skutečně starají a ne pouze využívají k vlastnímu obohacení.

Dalším angažovaným buddhistou v čítance je někdejší indický ministr spravedlnosti B. M. Ambédkar, který říká, že úkolem buddhismu vždy bylo přátelství s chudými, bezmocnými a bezbrannými. Sám byl iniciátorem veřejného spálení Manuova zákoníku, který historicky kodifikoval kastovní sytém v Indii. Dále je zde legendární beatnik Gary Snyder, který trefně konstatuje, že „Milostí Západu vždy byla sociální revoluce, milostí Východu zase individuální vhled do základního já\prázdna.“ A trefně dodává: „Potřebujeme obojí.“ Sulak Sivarákša zas poukazuje na určitý druh buddhistického pragmatismu a jeho nechuť k magickým praktikám jogínů, které pro spokojený život stejně nic důležitého nepřinášejí a jen rozptylují mysl zbytečnými pošetilostmi. Vyzdvihuje však i význam kultury a umění jako nástroje sociální a politické změny a důležitost rozmanitosti kultur v boji proti unifikované monokultuře. Max Cafard v eseji Zenová anarchie cituje slova mistra Chuej-nenga: „Hledat osvícení mimo svět je jako hledat u fretky račí ocas,“ čímž apeluje na buddhistickou praxi nacházet podstatu bytí v sobě samém, nikoliv mimo sebe, natož u zenového mistra, který je dle jednoho zenového kóanu jen „klackem na hovna“ na cestě k vlastnímu uchopení čiré reality. Své příspěvky zde mají i buddhistický aktivista David L. Roy, který nabádá k inkluzi původní věčné dharmy s postmoderní dobou, neulpívající na tradičních formách buddhismu. David Aitken vyzývá k vlastní zodpovědnosti za svůj život i svět a Noah Levine pak svůj Revolučním manifest stručně shrnuje v jednu větu: „Vzdoruj lžím, služ pravdě, měj se na pozoru před učiteli a zpochybňuj všechno.“ Kniha tak bere vítr z plachet „esoterikům“, kteří alibisticky tvrdí, že lépe se starat především o svůj vnitřní svět, než usilovat o společenskou změnu, egoisticky však spíš obhajují svoji duchovní konformitu a nezájem o věci veřejné.

Na závěr čítanky je příspěvek od jejího kompilátora Maxe Ščura. Jeho příspěvek je v podstatě vyznáním, jak dospěl od anarchismu k buddhismu skrze osobní krizi. Nešetří kritikou do vlastních řad, kde plísní určitou krátkozrakost „ortodoxních“ anarchistů, kteří jsou ve svých dogmatických postojích někdy „papežštější, než papež“ a vyzývá tak k nabízející se syntéze dvou překvapivě blízkých filozofických postojů – buddhistického anarchismu, nebo možná lépe anarchobuddhismu. Čítanka tak poukazuje na fakt, že individuální a společenské probuzení tak mohou nabýt komplementární podstaty. Je však potřeba mít stále na paměti, že prohlásit o sobě, že jsem buddhista či anarchista by tak trochu znamenalo přestat jimi být.

 

Nakladatelství Anarchistické federace, 2019

 

Přidat komentář

1 komentář u „Radikální buddhismus – Malá čítanka (nejen) pro anarchisty