Již podruhé se tuzemský bluesový příznivec dočkává nezaslouženého štěstí: po Palmerově Opravdovém blues (Argo‑Dokořán 2006), sledujícím páteřní linii bluesové historie, přichází práce tento pohled rozšiřující, aniž by jej ovšem činila méně zřetelným. Se svévolným užitím pojmu blues jakožto zastřešujícího termínu pro libovolné posmutnělé zpěvy se autor zdvořile rozžehná na druhé straně textu a pokračuje velmi střízlivým výkladem, podloženým solidními informacemi (snad by se jen našla citováníhodnější kapacita na černošskou historii než zrovna Angela Davisová).
Nejprve stručně mapuje kořeny blues, jeho předválečnou fázi i poválečný vývoj až k naší současnosti. Upozorňuje na módní vlnu, kterou v roce 1912 spustily tři tiskem vydané skladby a zpochybňuje vžitou představu o jednosměrné inspiraci populárního blues, zdroji z lidové tradice. Připomíná neznámá jména prvních interpretů, reviduje naše představy o tehdejší popularitě dnes kultovních postav a sleduje převzetí této hudby bělošským publikem.
Kniha překypuje fakty a někdy autor nezbytně zjednodušuje: mezi průkopnickými nahrávkami Eda Andrewse a Papa Charlieho Jacksona v roce 1924 figurovala bizarní dvojice Stovepipů; jejich příběhy jsou ovšem přesně to, co se do útlého svazku prostě nevešlo (chcete‑li si užít trochu barvitější četbu, sáhněte po Waldově Escaping the Delta‑Robert Johnson and the Invention of the Blues).
Dále autor sleduje blues v jeho blízkém pohraničí, tedy v jazzu a v country (Rodgersovu Waiting For a Train si ovšem Mississippi John Hurt nejen prozpěvoval se Skipem Jamesem, ale dlouho předtím její nápěv použil pro svoji Let the Mermaids Flirt With Me); už samotná rovnováha, kterou zavádí mezi těmito dvěma oblastmi ve vztahu k blues, je přínosná. Zcela na závěr se pak věnuje odrazu blues v poezii a opravdu už jen velmi stručně charakterizuje poetiku blues. Velmi svěží překlad ojediněle naráží u již vžitých termínů: western swing není třeba překládat jako západní swing a folkový revival jako folkové oživení; slovo džajv by bylo na místě snad jen vedle bendža nebo džezu; kolem pojmů disk a disc panuje chaos i na domácí půdě angličtiny, ale bezpečnější by přece jen byl disc jockey. Folkloristé nahrávky nevytvářejí, ale řekněme třeba pořizují. Za pozornost rozhodně stojí šikovné překlady textů.
Jistým problémem je poněkud provokativní český titul, zřejmě dílo spíše redakce než překladatelky: ten původní, Blues – velmi stručný úvod, knihu vystihuje naprosto dokonale. Elijah Wald nepřichází s precizní definicí, ale s touhle knížkou (a poslechem citovaných nahrávek – s Youtube to je hračka) si čtenář každopádně ušetří dlouhou řadu trapných omylů. Autor si sice opakovaně korektně myje ruce nad jakýmkoliv svým jen trochu kategoričtějším tvrzením, ale my – zde, na chestertonovském břehu Velké louže – to můžeme říci naplno: to, o čem píše, opravdu je blues.
Centrum pro studium demokracie a kultury 2014, přeložila Jana Ogrocká, texty písní Tamara Váňová