Reportáže z rozervaného ráje

Publicista, fotograf a muzikant Matěj Ptaszek strávil v několika zemích Latinské Ameriky společně se ženou tři roky. Ve své již druhé knize Reportáže z rozervaného ráje přináší sérii vtipných, dojemných i hloubavých glos zachycujících realitu života v prostředí, v němž se v nádherné přírodní scenérii snoubí lidskost i nenávist, dobrosrdečnost i násilí, historie i moderní svět. Knihu vydává nakladatelství Galén.

 

 

 

 

 

U zubaře

(Kolumbie)

Jako malý kluk jsem měl ze zubařů hrůzu. Zvlášť, když mým prvním zubařem byla kredenciózní stodvacetikilová herdekbaba Vráčková, o které maminky vykládaly svým zlobivým ratolestem, že žere z rozmaru malé děti. Mimochodem nebyly daleko od pravdy. Není proto divu, že již v sedmi letech jsem na dentisty zanevřel a dlouho jsem k nim měl averzi. Za svých pětatřicet let v Čechách jsem narazil asi na osm z nich, a jen dva byli opravdu dobří, bluesman Ríša Žák ze Slaného a bohužel již zesnulá Naděnka Hynčicová z Opavy.

Zbytek tvořili fušeři, kteří si hráli na odborníky. Není proto divu, že jsem cítil velkou nejistotu a sevřel mě strach, když se mi v Kolumbii uštípl zub o nedovařenou pikantní fazoli. Ach, jak jsem se mýlil. Zubaři v Kolumbii jsou jiní než ve střední Evropě, i když samozřejmě všude se najde blbec. Jiný přístup k pacientovi, jiné technologie, jiná filozofie. Když přijdete k zubaři v zemi salsy, první, co vás přivítá, je zubařův úsměv od ucha k uchu a upřímný dotaz: „Kolik máte u sebe peněz?“ Na vaši neurčitou a obrannou odpověď, že u sebe nějaké peníze máte, se zubařův úsměv rozšíří až k zátylku. Pohodlně vás usadí do křesla tak, že doslova ležíte, zapne magické světlo nad vámi a vytáhne ze stolu speciální papírovou mapu horní a dolní čelisti, na níž má zakresleny všechny zuby.

 

Na rozdíl od českého kolegy nevezme protivný šperhák, kterým vám bude ťukat a rýt do zubů se sadistickým dotazem, zda vás něco nebolí, ale prsty se jemně dotýká vašich dásní. Pečlivě a s úctou prohlíží váš chrup a odpustí si poznámky, že česnečku jste klidně před návštěvou mohli vynechat či co že je to dneska za lidi, když si před kontrolou třikrát po sobě nevyčistí zuby. Jeho úsměv protáhlý k zátylku vydrží, i když vám občas nechtěně zapracují čelisti a ústa zavřete. Žádný nevrlý hlas, žádná buzerace, prostě pouhopouhá trpělivost a duševní klid.

Poté, co vám zkontroluje chlebárnu, chopí se tužky a začne zakreslovat na mapě kazy. Pokreslený zubní plán vám ukáže, chopí se kalkulačky a před výkonem vám sdělí, že máte dva kazy a že vás to vyjde na sto dvacet tisíc pesos, tedy asi tisíc korun českých při současném kurzu.

S kazy je hotový do pár minut, neustále vám k léčeným zubům přikládá všelijaké super technické vymoženosti a novinky a jeho úsměv je stále protažený k zátylku. Když je s vámi hotov, natáhne ruku, s vašimi bankovkami se pomazlí, úsměv má již protažený až k páteři, a doprovodí vás ke dveřím s obligátní větou: Siempre a la orden! Vždy k službám.

 

 

 

Když se hádá duše s tělem

(Kolumbie)

 

A když bylo před kostelem, hádala se duše s tělem… Vzpomněl jsem si na text této krásné lidové písničky, když jsem v jednom kolumbijském městečku, jehož název by vám nic neřekl, spatřil zajímavý výjev. Před místním kostelem stála rakev s nebožtíkem. U rakve pokorně čekaly na příchod kněze matka s dcerou. Na požádání místních se nerozpakovaly otevřít na rakvi jakýsi průhled v podobě kříže, který byl v horním víku umístěn v místě obličeje zesnulého. A tak k rakvi přistoupil i nebožtíkův známý, s nímž dotyčný chodil na fotbal. Byl oblečen v dresu jejich oblíbeného klubu.

Naklonil se nad víkem a spatřiv obličej bez života, tiše zašeptal: „Drahý José, včera jsme vyhráli nad Rio Negrem dva nula.“ A ukápla mu slza do truhly. Máma s dcerou nehnuly ani brvou a poděkovaly známému za poslední slova, která věnoval mrtvému kamarádovi.

Je pátek večer, kolibříci létají z větvičky na větvičku a o kousek dál se místní blázínek směje na celé kolo a prodává lízátka dětem i dospělým, protože Kolumbijci lízátka milují. Rakev stojí před kostelem celou hodinu. Přicházejí lidé, koukají dovnitř a šeptají zesnulému svá poslední poděkování či jej prosí o odpuštění za drobné hříchy, kterých se vůči němu dopustili. Smrt je zde brána jako každodenní realita spojená s věčným životem. Devadesát devět procent obyvatel věří na nebesa, na poslední Boží soud. Ve vývěsní skříni oznamující úmrtí takřka nespatříte to, co je v Čechách zcela běžné: „Rozloučení na přání zesnulého proběhlo bez obřadu.“ Zde se s tělem a s duší přijde rozloučit celé město. Nevynechá snad jediná rodina. Smrt se zde nebere jako něco konečného, ale jako vstup do lepšího světa.

Je odpoledne, u vchodu do kostela stojí rakev a mně se honí hlavou text té krásné a moudré lidovky ze Sušilova zpěvníku:

 

Tělo, tělo, tělo hříšné

bývalo jsi v světě pyšné.

Nedávej mně duše viny,

bylas se mnou v každé chvíli.

 

A když bylo před kostelem, hádala se duše s tělem.

 

 

Spící Inka

(Ekvádor)

 

Jako malý špunt jsem hory nesnášel. Pamatuji, jak jsem jako druhák ve škole v přírodě zdolával Lysou v Beskydech. Bylo minus patnáct, metr a půl sněhu a nohy jsem měl zmrzlé už po několika minutách. Od té doby jsem se túrám po horách pokud možno vyhýbal. O pětadvacet let později jsem si hory zamiloval. Vstřícné podnebí severu Jižní Ameriky vás k toulání po kopcích přímo vybízí. Navíc v Ekvádoru, jenž se nachází přímo na rovníku, je světlo jiné než v Evropě. Sluneční paprsky si zde s krajinou pohrávají daleko ostřeji. Nejkrásnější pohled na andské vrcholky je ráno od sedmé hodiny do jedenácté dopolední, kdy sluneční paprsky olizují hřebeny pod ostrým úhlem, a potom odpoledne od páté do šesté hodiny večerní. Tehdy nádherně zčervenalé světlo prozáří prostor hor do impozantního rozměru, kdy slunce umírá, aby o dvanáct hodin později opět povstalo z mrtvých. V dramatu nezvratného umírání slunečních paprsků se pozorovateli naskytne tak neskutečný vhled do křivek horských hřebenů, že zapomene na běžné starosti všedního života a svýma očima přijímá vděčně všechnu tu krásu.

Obrovská tvář indiánského bojovníka dominuje horizontu. Mandango. Dynamicky znějící slovo je v jazyce indiánů výrazem pro Inku, který spí. Semknuté rty zásadového člověka, orlí nos a hluboké oční oblouky pod vysokým přemýšlivým čelem pozorují nebesa. Skalní masiv bdí nad impozantním horským údolím od nepaměti. Němý svědek všeho, co se zde odehrávalo a odehrává. Svědek osidlování prvními lidmi, rozmachu incké říše, bezohledného drancování španělskými dobyvateli i moderního tepu městečka Vilcabamba, které si před čtvrtstoletím začali podmaňovat američtí rentiéři.

Ve výšce dvou tisíc metrů mi slunce doslova propaluje tvář. Na vrcholku, kterému se říká mirador neboli vyhlídka, je vztyčený třímetrový kříž, jehož betonovou konstrukci pokrývá zrcadlový povrch. Člověk se už z prosté zvědavosti zakouká do středu kříže, kdy vertikální trám protíná ramena, a vidí v odrazu zrcadla svou tvář. Dívá se do svých očí a chtě nechtě přemýšlí, co by na místě Krista dělal on. Zda by se také obětoval pro celé lidstvo nebo by prchl před krutou popravou. Ten, kdo zde ten kříž postavil, dostal vskutku geniální nápad. Pohled do vlastní duše v symbolu sebeobětování se pro druhé. Stojím sám nad městečkem, pozoruji svou tvář v zrcadlovém kříži a v duchu zápasím s Bohem. Osamocen na vrcholu hory se zmítám ve vlastních myšlenkách. Pocity viny z hříchů dávno minulých střídá euforie z nevšedního pohledu na horské údolí, které se rozprostírá přímo pode mnou. Padesát metrů od zrcadlového kříže se nachází strom, pod nímž vrchol přechází ve strmou linii s úzkou stezkou. Odtud se ti, kdož mají stále dost sil, vydávají dobýt vrchol spícího Inky.

Před třemi roky se Mandango rozhodl zdolat i manželský pár ze Spojených států. K veliké smůle na jednom nepřehledném úseku nebezpečné kamenité stezky čekala schovaná loupežnická banda. Čtyři ozbrojení sígři zákeřně přepadli manžele na samotném vrcholu Mandanga. Zločinci manželovi řekli, že požadují výkupné za jeho ženu, které u hlavy drželi nabitou pistoli. Dotyčný neměl na vybranou, a tak se vydal zpátky do městečka do banky vybrat peníze. Zatímco šel zoufalý z hor do údolí, manželka byla vydána na pospas čtyřem bezohledným gaunerům. Poté, co se na ni chtěli vrhnout a znásilnit ji, volila jediné možné řešení a skočila ze skalního převisu. Kupodivu skok do patnáctimetrové hloubky přežila. S polámanými kostmi křičela o pomoc, dokud neupadla do bezvědomí. Zločinci se rozhodli vytratit. Odvaha jejich oběti je zaskočila a vyděsila. Manžel zatím v městě zariskoval a zkontaktoval policii, i když mu únosci sdělili, že v případě přítomnosti poldů bez váhání jeho lásku zabíjí. Rozběhla se záchranná akce. Jelikož těžce zraněná žena ležela v místě, kde vrtulník neměl šanci přistát, museli až ze čtyřiceti kilometrů vzdálené Lojy přijet horští záchranáři. Pětihodinové drama nakonec dobře dopadlo a těžce zraněnou cestovatelku se podařilo dostat z náročného terénu do nedalekého špitálu. Ekvádorské státní orgány cítily, že pověst populární horské oblasti je citelně ohrožena, manželům se omluvily za hrozný zážitek, který je potkal, a vyplatily docela tučné odškodné. Dokonce i únosce, na jejichž chycení byl kladen veliký společenský tlak, se podařilo dopadnout. Nyní sedí v obávaném vězení v Guayaquílu a pobudou si v něm více než deset let.

 

I když na Mandangu došlo k brutálnímu zločinu a místní politici si ve strachu o svá koryta sypali popel na hlavu, neudělalo se nic proti tomu, aby se podobným nehorázným útokům zabránilo. Na horském hřebenu, který propojuje vyhlídku se spícím Inkou, není stále žádná policejní hlídka. Vydat se o samotě na legendární skalní útvar je pořád velmi nebezpečné. Když mě zkontaktoval kamarád, tramp a muzikant Petr, že přijel do Ekvádoru s dvěma kamarády dobrodruhy toulat se po horách, nadšeně jsem zajásal, pozval je k nám na farmu, která je od Mandanga vzdálená pouhých pár kilometrů, a navrhl jim túru. Přece jen čtyři chlapi se už dokážou loupežnické bandě ubránit. A tak jsme s Petrem, Kokosem a Kuzmou vyrazili zdolat Mandango. Na vyhlídku, jenž se nachází nad Vilcabambou, se jde strmou, ale bezpečnou cestou, neboť okolo není žádný převis ani místo pro úkryt zločinců, zhruba hodinu a čtvrt. Z Miradoru už je to mnohem těžší. Prolákliny, sesuvy kamení, uzoučká stezka vyšlapaná indiány a možnost přepadení zákeřnými bandity činí z dobytí Mandanga drsný adrenalin. Sedmihodinové náročné dobrodružství plné napínavých situací, včetně mého téměř zřícení ze skalního převisu do smrtící hloubky, jsme nakonec zakončili místním chutným pivem v hospůdce na náměstíčku Vilcabamby.

Mandango vám učaruje svou okouzlující atmosférou. Sice při jeho zdolání můžete být přepadeni nebo spadnout a rozbít se o kameny, ale to nevadí. Za ten risk to stojí. Pohled na čarokrásné údolí, které bylo během stvoření snad tisíckrát políbené anděly, z nápaditého skalního útvaru se vám navždy vrazí pod kůži.

 

Můj kamarád Ferda

(Kolumbie)

 

Před zhruba deseti lety jsem jednoho horkého letního dne konal potřebu kousek od Karlova mostu na záchodcích na Novotného lávce v Domě techniků. Z kabinky jsem slyšel, jak dva chlápci močí do pisoárů a konverzují o důlních systémech na Ostravsku. Bavili se o tom s takovou chutí a fundovaností, až jsem se jako vnuk horníka z Orlové zaposlouchal, a rozšířil tak své obzory. Když jsem ze záchodku vyšel a myl si ruce, otočil jsem se směrem k oběma prošedivělým šedesátníkům a s úsměvem pronesl: „Děkuji vám pánové, hezky jsem se vzdělal…“, načež starší z nich se na mě pohoršeně podíval a nakvašeně dodal: „Spíše jste se zdělal, než vzdělal!“ a odešel naštván a pobouřen, aniž by si umyl ruce. Později jsem se dozvěděl, že to byl jeden z předních členů České akademie věd.

V průběhu let v Čechách jsem měl možnost poznat více akademiků, ale povětšinou až na pár výjimek byli stejně přeserióznělí jako ten pán ze záchodků. O to větší šok pro mě byl, když jsem na akademika narazil prvně v Kolumbii. Dostal jsem onehdy kontakt od skvělého kamaráda antropologa a architekta Juana Arbeláeze na univerzitního historika, publicistu a pedagoga Fernanda Cuartase, kterému se neřekne jinak než Fercho neboli Ferda.

Když jsem jel na historicky první setkání s Ferchem, vzpomněl jsem si na historku z pražských akademických záchodků a přemýšlel cestou, jak se mám k uznávanému a známému medellínskému historikovi chovat. Fercho to za mě vyřešil sám.

Smál se od ucha k uchu a prohlásil: „Hele, já su Fercho, ty jsi Mateo a budeme si tykat!“ a srdečně mě objal. Tehdy jsme odjeli s Ferchem navštívit děti z chudé periferie města Amaga, kde Fercho víkend co víkend zadarmo učí již řadu let, aby tamní mlaďoši nespadli do víru drog a prostituce. Došlo mi, že není akademik jako akademik, a je rozdíl si zvyšovat sebevědomí počtem akademických publikací nebo skutečnou pomocí potřebným. Stali jsme se s Ferdou velkými kamarády.

O měsíc později mě Fercho pozval k sobě domů na mejdan, který pořádal. Tři čtvrtě hodiny jsem tehdy hledal jeho domeček v křivolakých uličkách s jednotným označením 85A a s velkým batohem na zádech a v klobouku z lamí srsti jsem razil jako uherský salám na šlehačkovém dortu. Tehdy o uplynulém víkendu zahynulo v Medellínu pět lidí během loupežných přepadení a navíc se jedna vražda odehrála přesně na tom místě, kde jsem se za tmy nedlouho předtím pohyboval. Není tedy divu, že jsem dlouhých pětačtyřicet minut v úmorném vedru očekával neustále ten nepříjemný okamžik, kdy uslyším zvuk natáhnutí úderníku pistole či cvaknutí vyhazovacího nože. Nic takového se kupodivu nekonalo.

 

 

Naopak, místní lidé byli velmi ochotní pomoci a neustále mi radili, kde by se mohlo nacházet proklaté číslo popisné 28, které v řadě čísel v ulici 85A zjevně chybělo. Medellín má totiž jednu záludnost, která se pro člověka neznalého může proměnit v solidní drama. V druhém největším kolumbijském městě je tolik čtvrtí, okrsků a sídlišť, že se zkrátka číselné řady opakují, a tak označení 85A nese najednou deset na sebe navazujících uliček v rozmezích několika kilometrů. Číslo popisné 28 se nacházelo o úctyhodné dva tisíce metrů dále než čísla 26 a 27. Ujít dva kilometry po rovné silnici je prd, ovšem ujít dva kiláky po křivolakých uličkách ve čtvrti plné počůraných ušmudlaných cihlových domečků, které na první pohled nevěstí nic dobrého, je menší horor. Nebyl bych první, kdo by v Medellínu zmizel a jehož tělo by se nikdy nenašlo. Není tedy divu, že když jsem Ferchův cihlový domeček konečně našel, nebylo mi dvakrát do úsměvu.

Na mou otázku, kolik se tu ročně odehraje mordů, se Fercho rozesmál a odvětil: „Tak zrovna v téhle čtvrti se ti nic nestane, a to ani ve tři hodiny ráno, amígo. Zde mají lapkové strach a nikdy sem nepáchnou.“

„Jak to, Fercho? To tady máte tak výkonnou Policii Nacional?“ zeptal jsem se překvapeně, načež Fercho se řehní ještě více a kontruje: „Něco lepšího, mrkni támhle.“ A ukazuje mi rukou z terasy na místo od nás vzdálené pouhých pět bloků. „Hele, v těchto místech kousek od nás bydlí bývalí zabijáci a pobočníci Pabla Escobara. Kdokoliv, kdo by tu kradl, přepadával a dělal brajgl, by skončil rychle přivázanej za nohy hlavou dolů v některé z četných garáží.“

Fercho jemnými prsty objímá sklenku piva, a zatímco z úst se mu sype jedna historka za druhou, v jeho očích lze spatřit jemnou tragikomičnost.

„Mám Kolumbii moc rád. Snad jedině tady můžeš spatřit na vesnici osamělou chudičkou vdovu, kterak hovoří zcela vážně se slepicemi v kurníku a nabádá je, aby si nelezli do zrní a vzájemně se respektovaly. Snad jedině v mé zemi můžeš na pobřeží vidět neuvěřitelnou scénu, kdy místní obyvatelé navlečou osla do královského šatu, na hlavu mu dají korunu a vedou jej ulicemi jakožto krále města. Říká se tomu fiesta de burro. Dnes si Kolumbii vychutnávám, užívám si její jedinečnosti, upřímného vyznání života. Byly však doby, kdy

jsem se třásl hrůzou. Vždy mi zpění krev, když mě američtí turisti coby profesionálního historika a průvodce požádají, abych jim ukázal v Medellínu přesně to místo, kde zabili Pabla Escobara. Chvíli naštvaně brblám, ale nakonec jim stejně ukážu ten modře zbarvený domek, na jehož střeše jej zabili, když utíkal před spravedlností, a i když to byl ďábel v lidské podobě, tak přece jen zabít prchajícího bosého člověka nebylo zrovna etické.

Nikdy nezapomenu, jak jsem jistého květnového odpoledne roku 1986 seděl v jednom baru blízko Parque de Periodista a popíjel pivo. Čumím si tak do sklenice zády otočený ke dveřím, když tu slyším jak do nich někdo kopl a zařval Hijo de puta!, načež se ozvala zběsilá střelba. Nemělo smysl lehnout si na zem, stejně jsem byl strachem ztuhlý a navíc bych na sebe upozornil. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo dál čumět do orosené sklenice. Jen tři metry ode mě jednu návštěvnici během dvou minut dva sicarios rozstříleli doslova na malé

kousky. Věděl jsem, že když se během toho masakru otočím, stanu se svědkem vraždy, a ti nemívají dlouhý život. A tak jsem dál čuměl do piva, jednou rukou jsem se držel stolu a druhou jsem doslova rozdrtil sklenici, až mě sklo pořezalo na dlani. Připadal jsem si jako starozákonní Lot, když utíkal s rodinou a nemohl se ohlédnout, aby nezemřel. Nechtěl jsem dopadnout jako jeho stará, co se proměnila v solnej sloup. Po třech minutách střelby bylo po všem, vzduch se naplnil smradem ze spáleného střelného prachu a prostorem se pozvolna začal nést nářek, jenž vystřídal mučivé ticho. Vrazi odešli a na zemi leželo tělo rozstřílené k nepoznání. Tenkrát mi náhoda zachránila život. To, že jsem si sedl zády ke dveřím, mě uchránilo, protože jsem neviděl vrahy. Byla to právě náhoda, která za doby řádění Pabla Escobara a jeho kartelu měnila lidem životy. Někteří lidé na náhodu nevěří. Já ano, a vím od těch hrozných časů, že náhoda může být dobrák i pěkná mrcha.

 

Můj mladší brácha jednou s kamarády popíjel víno naproti jednomu železářství ve čvrti Maunrique. Víno došlo a on byl nejmladší z celé party, proto se musel podvolit a skočit pro další flašku do nedalekého obchodu. Když se po pěti minutách vrátil, všech jeho pět kamarádů leželo v tratolišti krve. Prostě přijela motorka, stačilo jen pár krátkých dávek ze samopalu uzi a bylo po všem. Tenkrát mému bráškovi náhoda zachránila život. Nevzpomínám na tu dobu rád. Byl to čas bezbřehého násilí. Na druhou stranu absurdita té doby si nezadala nic ani s těmi nejdivočejšími sny. Pamatuji si jako mladík, jak jsme se smáli, když Escobar otevřel v centru Medellínu „Žlutý dům“. Byl to první mužský bordel v celé Kolumbii, kam staré panny, znuděné postarší matrony a jiné zoufalkyně chodily za muži. Pro ty chudé tančil naháč z pobřeží s půlmetrovým postaveným „banánem“ a ty movité obšťastnili mladíci v pokojících. Tenkrát v půlce 80. let nás bavilo chodit se dívat na převelikou frontu před „Casa Amarilla“ a pozorovat ty nadržené bohaté staré krůty. V té době se o Escobarovi Medellínem šířily až legendární zvěsti. Prý skupoval drahé vzácné obrazy. Z nich odstranil původní rám a ten nahradil podobný rámem, ale z kokainu. Obraz pak prodal do USA.

Tehdy bylo běžné, že po kostelech a pohřebních ústavech chodili jeho lidé a zjišťovali přirozená úmrtí a následné pohřby cizinců. Když takový případ zjistili, uplatili ve stylu plata o plomo prachy nebo olovo, místní funebráky, do těla mrtvého, o kterém věděli, že bude letecky přepraven k pohřbu do své rodné vlasti, zašili balíčky s kokainem a dva dny před konáním pohřbu potají v noci navštívili tamní márnici a z těla zesnulého vyndali drogy. Byla to doba surrealistická, byla to doba šílená.“

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *