Říkali mi Gojele

Je to objev, přátelé, je to objev. Už jenom ten název. Pokud se nějaká kniha vztahuje k období druhé světové války, z hlediska nakladatelského i autorského je nejlepší, když má v titulu nějaký obecně známý, zvučný pojem. Právě proto má tolik knih v titulu slovo „Osvětim“, doplněné nějakým dalším slovem, které naznačuje osobní zkušenost. Třeba: Zubař z Osvětimi. Dobré, ne? Druhá možnost je vložit tam jméno nacistického zločince. Co třeba takové Mengeleho děti? Ne, lepší bude: Mengeleho dítě. A ještě lepší: Byl jsem Mengeleho dítě. Kdežto když se kniha jmenuje Říkali mi Gojele?
Myslím, že jenom určitý segment čtenářů s jistým druhem zájmu zbystří. Nepůjde nakonec o góje, tedy o židovské označení Nežida? Ale proč tak složitě?
Kromě titulu je tady další záhada. Karl von Wetzky (1935–2001) je původně československý spisovatel Karel Vrchovecký z Opavy, který za svého zdejšího pobytu vydával leda literaturu faktu. Což mohlo souviset s jeho sudetoněmeckými kořeny, jedním z mnoha kádrových škraloupů v socialistické společnosti. Živil se i jako výpravčí či horník, než se stal novinovým redaktorem. Spolupracoval s rozhlasem a televizí, byl vedoucím kina. Říkali mi Gojele je jeho zřejmě nejlepší kniha, vydaná roku 1994 už v Německu, kam se v roce 1978 vystěhoval (věnoval se tam žánru sci-fi). Ovšem o jeho životě se podařilo zjistit jen hrst faktů, přes úsilí českého vydavatele. Německé nakladatelství, které knihu vydalo, už neexistuje a jeho archiv se nezachoval. Nepodařilo se nalézt ani příbuzné autora.
Tudíž klíčová otázka, kořenící kouzlo této knihy, zůstává nezodpovězená. Je to autobiografie – anebo ne? Zatímco v minulosti autoři a nakladatelé sázeli na autobiografičnost – vyfabulované Nabarvené ptáče Jerzyho Kosińského neslo zprvu podtitul „podle skutečných událostí“, dnes táhne autofikce. Říkali mi Gojele nenaplňuje ani jedno ani druhé, naštěstí. Jeho dějiště, městečko toho jména, které mu dal autor, neexistuje. A skutečně existovala obec, kde se po druhé světové válce shromažďovali židovští přeživší přes přesídlením do Palestiny? (Vyprávění působí naprosto autentickým dojmem.)
V každém případě, právě v takové obci se ocitne vypravěč příběhu, kluk se svou mámou. A je to doba, v níž původ definuje – takže jde o sudetské Němce. Jak se ocitli v židovském městečku ponechám k rozluštění a pobavení čtenářům, protože nechci prozrazovat. Hoch má samozřejmě vštípené všechny antisemitské stereotypy, lépe řečeno má je pod kůží. Automaticky se mu vybavují v těch nejméně vhodných situacích. Dochází ke kulturním srážkám, ale nikoli válkám. A autor vede čtenáře krok za krokem, jedná se o humornou hru s tragickými skutečnostmi, o osudovou grotesku. Obyvatelé městečka se snaží obnovit svou integritu a důstojnost a zároveň dohnat všechno zameškané, především vztahy. Milostné zápletky líčí von Wetzky v nejlepší tradici židovského folklóru namíchaného se zdařilým realismem. Příběh se přitom neustále pohybuje na hraně – je to ještě možné? Kniha v něčem trochu připomíná film Králíček Jojo, ovšem na čtenáře čeká bonus v podobě podstatně větší autenticity, hry hrané více navážno.
V třetí čtvrtině knihy se konec války v pohraničním městečku prolne s prakticky válečnými prožitky z Prahy srpna 1968. Dokonalé popisy zvuků a pachů, které vydává obrněná technika, zřejmě v obou případech pocházejí z první ruky… a závěrečná část románu se odehrává již v Německu, kde se dospělý vypravěč pokouší rozplést předivo vzpomínek. Skutečně zažil na konci války to, co si vybavuje? Paměť je nespolehlivá i neúprosná. Jedna tragická příhoda německo-židovského neporozumění se odehraje, když si vypravěč už jako vysokoškolský student najde židovskou přítelkyni. Pomyslné nezhojené rány se znovu otevřou. V dramatickém finále se vypravěč ovšem dozví z dalších válečných tajemství – kdo byl Tančící gój, kterému internovaní Židé za války otročili, a on je zároveň zneužíval a chránil. Řešení je překvapivé a vypovídá o složitosti spravedlivého trestu pro válečné zločince, i o absurdní potřebě humoru.
Román staví oblouk pětapadesáti let, který sklene napínavě, vtipně a dojemně. Kromě příběhů, jak je všechno „na draka“, přináší také líčení lidských proměn. Nemusíme zůstat uvězněni ve svém původu, vzdělání a přesvědčení. Ty meze a hranice jdou překonat, naznačuje Gojele. Nedobrovolné prohlédnutí, překvapivá proměna – tak by se asi dalo popsat kouzlo, kterým Von Wetzky očaroval své hrdiny.
Kniha se uzavírá slovníčkem v jidiš a doslovem, v němž autor líčí, jak mu kdosi telefonicky vyhrožoval za prznění tohoto jazyka v této knize. Ta konverzace skončila vtipem. Von Wetzky nicméně přiznává, že neovládá v dostatečné míře ani hebrejštinu ani jidiš. A že použil jidiš tak, aby bylo srozumitelné pro neznalého čtenáře – „jako koření“. „Je to román, ne autobiografie,“ říká autor v závěru, ale nedostatek informací neumožňuje zjistit, jak to vlastně myslel. Románu to na kvalitě nijak neubírá.