Svatý Artaud: Leszek Kolankiewicz

„Kým byl? Hercem, který si hru spletl s mučednictvím a scénu s hranicí, z níž předváděl symptomy své agónie? […] Surrealistou, který žil nadrealitou až k zešílení? Dalším bláznem, který chtěl vyléčit šílený svět? Mučedníkem ideje kultury?“ Polský kulturní antropolog napsal knihu o Antoninu Artaudovi (1896–1948), o němž jsme si mysleli, že je básníkem, divadelníkem a příležitostným hercem, ale tahle kniha nám ho představuje především jako vizionáře, jemuž se za jeho života sice nepodařilo realizovat své představy, ale posmrtně ovlivnil svými myšlenkami nemalou skupinu intelektuálů, a nejen z oblasti divadla. Někteří ho brali povrchně (ačkoli se k němu hlásili, nepochopili ho), jiní však výrazně (od Ioneska a Becketta po Grotowského či Brooka). Z mnoha Artaudových odkazů současnosti: šílenství jako vnitřní svoboda, v níž je „šílenec“ součástí přírody (vesmíru); rozpor mezi kulturou a civilizací – anebo odmítnutí skutečného zločinu, jímž je racionalismus: „Hlava dnešního Evropana je sklep, v němž přebývají přeludy bez síly, jež Evropa považuje za myšlenky.“ Artaud jako objevovaný věrozvěst, to je možná nejpřesnější vizitka.