Timothy Snyder patří k historikům, kteří odmítají zůstat zavřeni v archivu. Je autorem Krvavých zemí a Černé země, v nichž mapoval nelidskost totalitních režimů za druhé světové války, sepsal manifest Tyranie a navazující knihu Cesty k nesvobodě, vypovídající o ruské informační válce, která vyvezla Donalda Trumpa k moci, a nyní přichází s knihou, která je zatím jeho nejosobnější. Pozve nás až do svého dětství na americkém venkově, ale i do doby, kdy málem přišel kvůli banální nemoci nakonec o život a musel být hospitalizován nebo ho zastihneme v rozhovoru s lidmi žijícími na ukrajinské frontové linii. Kniha je ale především politicko-filozofická esej, v níž se autor pokouší zachránit klíčovou hodnotu naší civilizace před jejím úplným vyprázdněním, o které se snaží nejen současná vláda Spojených států, ale i ta česká a slovenská.
Snyderovou hlavní myšlenkou je, že Amerika, potažmo celý Západ, dnes chápe svobodu v podstatě mylně. Redukovali jsme ji na svobodu „negativní“ – svobodu „od něčeho“. Primárně na adoraci „svobodného trhu“ a možnost šířit své vlastní verze „pravdy“. Svobodní si dnes lidé připadají, když je vše povoleno a každý si může dělat, co chce, i když třeba ohrožuje ostatní. Taková svoboda je ale podle Snydera jen vábničkou, kterou si přivlastnili dnešní populisté, když lidem slibují, že odstraní korupci, fiktivní „deep state“ a „lživá“ mainstreamová média. A mnozí lidé je slepě následují jako krysaře. Zatímco je ve skutečnosti zbavují nezávislých médií a institucí, bez nichž sociální a politická svoboda nemůže zdárně fungovat. A to paradoxně ve jménu „svobody slova“, které však má sloužit především té jejich pravdě. Je to falešná „svoboda“, před níž kdysi varoval filozof Isaiah Berlin jako před projevem moci, který ke své verzi svobody lid nakonec donutí, třeba násilím.
Skutečná svoboda je ale dle Snydera „pozitivní“ – svoboda „pro něco“, možnost budovat vlastní život, ale i společně tvořit budoucnost pomocí pravidel, které slouží většině lidí, nejen úzké oligarchické elitě. Snyder v knize definuje svobodu pomocí pěti pilířů: suverenity, nepředvídatelnosti, mobilitě, fakticitě a solidaritě. A právě toto vymezení z jeho knihy dělá víc než jen další lamentaci nad krizí západní společnosti. Důležité přitom je pochopit, že bez sdílených faktů není svoboda možná, protože člověk, který žije ve své osobní algoritmické iluzi, krmen „dezinfem“ a relativizací demokratických hodnot, se nerozhoduje, ale je rozhodován. Snyder je tak i kritikem sociálních sítí, které kolonizují naši pozornost a zbavují nás možnosti být opravdu svobodné bytosti.
Jako přední znalec dějin střední Evropy Snyder rozvíjí myšlenky Václava Havla, polského levicového filozofa Leszka Kołakowského či francouzské socialistky Simone Weilové, ale i „černého“ liberála Frantze Fanona z Martiniku. Je poměrně občerstvující číst amerického historika, jak Havlovu slavnou esej Moc bezmocných bere vážněji než většina našich současných politiků. Krátce odbočí dokonce ke svým hudebním vzorům, jako je Frank Zappa nebo R.E.M., aby jednu kapitolu věnoval legendě českého undergroundu Plastic People of the Universe jako příkladu ostrůvku pozitivní deviace a svobody uprostřed totalitního režimu.
Navracejícím leitmotivem celé knihy je pak teze katolické myslitelky židovského původu Edity Steinové, která se nikdy nevrátila z Osvětimi, o dvou protikladných německých pojmech pro tělo – Körper a Leib. Körper je tělo jako instrumentální objekt – věc, kterou lze měřit, evidovat a spravovat. Leib je naproti tomu tělo žité, sídlo lidské zkušenosti a autenticity. Snyder z tohoto dualismu vyvozuje, že každý systém, který s člověkem zachází jako s Körper od vězeňství přes byrokracii až po algoritmy, redukující lidský život na predikovatelná data, podkopává samotný předpoklad svobody i demokracie. Svobodní totiž nejsme navzdory tělu, ale právě skrze něj.
Snyder tak pokračuje ve své misi poukazovat na nešvary antidemokratických a neliberálních systémů, a stává se tak našim „veřejným svědomím“. V době, kdy se svobodou zaklínají především ti, kdo ji záměrně rozkládají, Snyder nenabízí jen diagnózu situace, ale i východiska, když apeluje na potřebu plurality názorů, nezávislých institucí, lokálních novinářů, ověřování fakt, a především aktivní občanskou společnost. Měli bychom tedy procitnout a začít se o svobodu víc starat, pokud ji nechceme brzy ztratit a být jen „otroci algoritmů“ a obětí slibů o tom, že za nás v politice vše vyřeší někdo jiný. Svoboda by se neměla stát pouhou loutkou v rukách populistů, ale skutečnou lidskou hodnotou.