Rjúnosuke Akutagawa: Život jednoho blázna
překlad Jan Levora, doslov Alice Kraemerová, Malvern 2025
Zatímco u nás se mleli Slované s Germány a máme pořád hodně mlhavou představu o českých dějinách, v osmém století již existovala japonská literatura. A kolik známe jmen moderních japonských spisovatelů kromě obou Murakamiů (Haruki a Rjú)? Možná Abe, Óe, Sakaki, Kawabata, Dazai, Mišima. A konec… Na začátku 20. století působící Rjúnosuke Akutagawa (1892–1927) je považován za zakladatele moderní japonské prózy, napsal kolem sto padesáti povídek. U nás vycházel v překladu Vlasty Hilské, nově Jana Levory. „S hlavou na polštáři svého skepticismu vonícího růžemi četl knihu Anatola France.“ Takhle píše Akutagawa, žádné infantilní mudrování, jak známe například z čínské tvorby, a to literární i filmové. Akutagawův rozpoznatelný styl je jasnou uměleckou odpovědí na sérii reforem, začínající v zemi koncem 60. let 19. století (období Meidži), které proměnily Japonsko v moderní stát (při zachování kulturního dědictví). A bez jeho povídek by nenatočil Akira Kurosawa film Rašómon (1950).
Ondřej Vaculík: Propadliště
Novela bohemica, Praha 2025
Možná by stálo za to, vydat nějakou knihu s komparacemi literárních děl psaných příbuznými, lépe řečeno řadou rodiče–děti–vnuci. Hereckých rodin (i třígeneračních) je hojně, méně jich je v případě hudby a výtvarného umění. U Ludvíka Vaculíka by to byli Cecílie Jílková (jež je navíc vnučkou Jana Procházky) a Ondřej Vaculík. Jeho román Propadliště, s viditelně biografickými rysy, začíná v době normalizace a končí 2018. Přestože otec podepsal Chartu 77, dostane se hrdina na DAMU, i když tam patří k outsiderům. Odchází do angažmá v oblastním divadle ve Slezsku, kde se „prosadí“ malými rolemi a alternacemi (ty mu jdou lépe než původním hercům). To je docela fungující vzorec: Být jakýmsi nezbytným doplňkem jedné divadelní komunity, antihrdinou (ve smyslu nemít hlavní role) a prožívat své lásky v proměňující se společnosti, ale mimo centrum dění. Do toho Vaculík umně zaplétá detektivní prvky (oba hrdinovi rodiče záhadně umírají). Směs absurdity, ironie, naivity plus postmoderní vysvětlovací odbočky (architektura, technika).
Veronika Bílková: Bohuslav Martinů
Verzone Praha 2025
Nejdůležitější český skladatel vážné hudby 20. století, a z té často opakované čtveřice Smetana, Dvořák, Janáček ten nejméně známý. „Chybou“ Bohuslava Martinů (1890–1959) bylo, že odešel v roce 1923 do zahraničí a už se domů nikdy nevrátil (i když ho v 50. letech nejvyšší českoslovenští státní představitelé lákali). O důvodu svého odchodu napsal: „To, co já jsem šel hledat do Francie, to nebyl Debussy ani impresionismus, ani hudební projev, ale opravdové základy, na nichž leží západní kultura…“ Ať to čtete, jak chcete, vychází z toho, že tady kolem Řípu bylo možná útulno, ale chcípnul tu pes, otevřeně řečeno. V cizině nacházel Martinů náměty pro svou tvorbu i ve zcela neuměleckém prostředí, v němž pokud funguje estetické měřítko, tak úplně jinak (třeba fotbal). Výtvarnice Veronika Bílková po „svých“ verzích Ludwiga van Beethovena a Bedřicha Smetany přichází opět s konceptem propojení textu (vlastního!) s ilustracemi. Obávám se, že sebelepší text muzikologa by nepůsobil tak, jak působí její promyšlená autorská kniha (včetně barevnosti). Paráda!
Jakub Šofar
Leopoldo María Panero: Nemocná růže
vybral, uspořádal a doslov napsal Petr Zavadil, Dybbuk 2025
„Cválám po ostří verše / a na hřbetu tygra / abych věděl, že člověk nic nezmůže / a že sám čelím nicotnosti / člověka / bídného člověka, který jediný existuje / a zítra znovu naplivu na život / básní, jako zvuk / verše nebo hrdinství vlka.“ Tohle není ani od Šebka, ani od Artauda, i když ono „ostří verše“ nebo „naplivat na život / básní“ jsou jasné indicie. Španělský básník Panero (1948–2014), který část života strávil po psychiatrických klinikách (drogy, sebevraždy a předtím „opium“ komunismu), má blíže k Artaudovi. Zatímco Šebek je jako sopka, chrlí nápady a jejich variace, jak se najde vhodná příležitost, Panero je přiznaně programový reprezentant té druhé strany, těch, kdo jsou za hradbami, odděleni – a tím mnohem svobodnější. Překladatel Petr Zavadil přeložil sbírky z let 1981 až 2014, vybavil knihu velice poutavým doslovem, aniž by jakkoli exhiboval. Dokonalá práce. Tenhle „objev“ by měli milci poezie zařadit do své knihovny a občas, po čtení současné české produkce, si dát „panáka“ z Panera na zlepšení nálady.
Tomáš Vilímek: „Vážený soudruhu prezidente“
Dopisy československých občanů prezidentům republiky v letech 1968–1989
Academia 2025
Obracet se na „vrchnost“, to bývala vždy poslední, často zoufalá možnost něco řešit. A nezměnila to ani proměna feudála ve zvoleného/dosazeného představitele státu. Zvláště u nás, kdy Tomáš G. Masaryk (a po něm všichni další prezidenti) pokračovali v sezení na hradě (Pražský hrad) a měli a dosud mají různé feudální možnosti, jak zasahovat do chodu společnosti, včetně udílení amnestií. Autor dlouhodobě zkoumal desetitisíce dochovaných dopisů, které občané posílali Ludvíku Svobodovi, a především Gustávu Husákovi. Žádosti a prosby přesvědčivě vypovídají o okruzích společenských problémů (od nedostatku bytů přes sociální problémy po pracovní vztahy; stejně jako dovolávání se ústavních práv) a jsou důležitým historickým materiálem pro analýzu období normalizace. Dokazují také trvající autoritu prezidentského úřadu. Součástí knihy jsou rovněž kapitoly o korespondenci různých kverulantů a obzvláštníků.
