Věk revolucí: Fareed Zakaria

Fareed Zakaria je jedním z nejrespektovanějších politických komentátorů současnosti, jež se vyslovují ke globálnímu politickému dění. Píše pravidelně sloupky pro plátky Washington Post (u nás vycházejí překlady v Respektu). Je autorem několika politologických bestsellerů Budoucnost svobody (Academia 2008) a Postamerický svět (Academia 2010), kde zavedl pojem neliberální demokracie a upozornil na úpadek globálního vlivu USA. Loni přišel s další obsáhlým dílem Věk revolucí – proměny světa od 17. století do současnosti, kde se zaměřil na zásadní přelomové milníky v moderní historii, které lze nazvat jako revoluční. Tedy takové, co posouvají dějiny o „kvantový skok“ dál či jinam. Sám Zakaria se hlásí k odkazu liberalismu bez přívlastku, tedy chce být liberálem středu. Každopádně je představitelem demokraticky orientované linie politologů a jeho názory patří k progresivním hlasům, i když k těm umírněným než radikalizujícím.
Zakaria se zde snaží pojmout všechny důležité revoluce moderních dějin od té nizozemské přes francouzskou, anglickou a americkou až po významné revoluční boje ve dvacátém století. Hledá v nich liberalizační tendence, vymaňující se ze zaběhlých stanovisek své doby, které vždy emancipovaly nějakou část společnosti od otroků v USA přes dělníky v Anglii až po ženy v boji za jejich práva. Přestože jeho kniha začíná citátem z Komunistického manifestu, sepsaného Marxem a Engelsem revolučního roku 1848, kdy Evropou obcházel „strašák komunismu“, vědomě opomenul socialistickou revoluci v Rusku, které věnoval jen několik vět, protože dle něj nijak zvlášť nepřispěla k demokratizaci a liberalizaci světa. Nicméně i tato historická etapa byla důležitým historickým předělem, i kdyby jen jako výstraha, kudy raději ne. A není od věci zabývat se jí podrobněji než ji vytěsnit.
Zakariovy teze vycházejí z předpokladu, že lidstvo vstoupilo do nové éry nestability a velkých změn, které připomínají klíčová historická období, jako byla průmyslová revoluce nebo poválečné uspořádání světa. Svou knihu konstruuje jako průvodce třemi současnými revolucemi, které podle něj formují podobu dnešního světa: revolucí geopolitickou, technologickou a kulturní. Souhrnně tyto trendy nazývá liberální revoluce. Upozorňuje na fakt, že Spojené státy dnes ztrácejí svou výlučnou roli světového hegemona, zatímco Čína, Indie, Saudská Arábie a další státy, dříve považovány za „země třetího světa“, se derou na výsluní a svět se po dlouhodobé dominanci Spojených států stává multipolárním s rozvolněnými mezinárodními vztahy, kde asertivní Čína je velkou geopolitickou výzvou a darebácké Rusko agresivním narušitelem liberalismu. Oba státy však směřují k určité formě státní diktatury, a tím ukazují cestu ostatním „nerozhodnutým zemím“, že se může prosadit i neliberální cesta. Technologický pokrok, zejména v oblasti umělé inteligence a biotechnologií, zase transformuje nejen ekonomiku, ale i lidskou identitu, a zpochybňuje tak samotnou podstatu člověka. V kulturní rovině pak čelíme hluboké polarizaci a sporům o základní hodnoty, zejména v západních společnostech, jako jsou boje nacionálních konzervativců hledících do bájné minulosti a levicových progresivistů čekajících na vysněnou budoucnost. Obojí dnes tíhne k radikálním pólům, což vede k nevraživosti a nemožnosti dialogu.
Největší problém současnosti na Západě je dnes právě vidět v nárůstu nacionálního populismu reakci na požadavky woke kultury, čímž vzniká silná polarizace společnosti, kde pravice spjatá s kapitálem vlastní moc a levice ovládá vzdělávací a kulturní instituce, přitom oba tábory by rády ovládly i to druhé, jak tvrdí autor. Zakaria, obdobně jako další intelektuálové, Timothy Snyder (Cestě k nesvobodě) nebo James Traub (Liberalismus), přesto neztrácí optimismus – a v úzu osvícenského projektu věří, že klíčem k úspěšnému zvládnutí těchto otřesů je racionální diskuse, silné demokratické instituce a schopnost kompromisu. Spojené státy a Evropa+ (EU a spřízněné státy) stále mají liberální nástroje a hodnoty, jako jsou pluralismus, tolerance a sekularismus, které jim umožní tuto transformaci vést. Zde je namístě námitka, že pouze pokud si tyto hodnoty dokážou udržet i přes trumpovský nástup ekonomického chaosu, nacionální reálpolitiky a podrývání demokracie neliberálních států. Což je kámen úrazu, který táhne dnes velkou část společnosti v rámci konzervativní revoluce na náruče pravicových populistů slibujících nový „řád a pořádek“. I když návrat k opětovné „nacifikaci“ společnosti v rukou diktatury autokratů myslím nemůže na Západě vbrzku nastat, protože k tomu historicky vedla ekonomická hyperinflace, která naštěstí zde ještě nenastala jako třeba ve Výmarské republice ve třicátých letech 20. století. Navíc globální provázaností trhů a komunikace nelze vytvořit čistě izolované státy, i když i o to se dnes Trumpova administrativa se svou celní válkou a ruská mafiokracie vcelku úspěšně snaží.
Zakaria v knize však opominul zásadní milníky, kdy bylo paradigma liberalismu velmi vážně ohroženo, jako byl islamistický útok 11. září 2001 na budovu Word Trade Centra nebo Breivikův vraždící útok na socialistickou mládež na norském ostrově Utoya roku 2011. Nešlo v nich sice o systémové akce států, o to víc se propsaly do historie jako zásadně antiliberalizační a dehumanizační akty, posouvající svět zpět do regrese státního dohledu.
A resumé? Zakariův Věk revolucí je reflexe současného světa napsaná zkušeným pozorovatelem globální politiky, blížící se velkým politologickým analýzám jako byl Huntingtonův Střet civilizací nebo Fukuyamův Konec dějin, ale nepouští se do redukce jedné hypotézy a zůstává spíš u otevřených závěrů jako obdobná kniha politologů Levitského a Ziblatta Jak umírá demokracie (Prostor 2018), jež rovněž upozorňovala na úpadek demokracie napříč světem a úsvit populismu. Zakaria tak čtenářům nenabízí instantní řešení, ale spíš pomáhá pochopit složité kontexty značně turbulentní a disruptivní doby, které vyvěrají z minulých událostí, jež se jednou za čas začínají nebezpečně opakovat. Pro každého, koho upřímně zajímá směřování liberalismu a sleduje nové politické výzvy 21. století, je Zakariova kniha zásadním příspěvkem o budoucím směřování globální politiky, kde buď zvítězí touha po svobodě v otevřeném, i když nejistém světě, nebo touha po bezpečí odevzdaném do rukou autokratů v izolovaných státech. Dnes se tedy rozhoduje o tom, jestli zvítězí liberální revoluce nebo konzervativní kontrarevoluce.