Vítězslav Nezval parodovaný

Parodovat lze jen básníky dobré nebo aspoň výrazné. Těžko parodovat šedivost, neosobnost, nicotnost,“ napsal Kamil Bednář v úvodu své Parodiany (1964). Dílo Vítězslava Nezvala se záhy po básníkově vstupu do literatury (1922) stalo předmětem literární satiry, především parodie a pastiše. Originalita básnického stylu a básnických obrazů a tvůrčí potence učinily z Nezvala jednu z nejvýraznějších osobností české literatury a kultury 20. století a z jeho díla (i z osobnosti samotné) vítaný a vyhledávaný předmět k parodování.

 

Autoři parodií a pastišů – v mnoha případech jimi byli Nezvalovi přátelé či známí (Voskovec s Werichem, E. F. Burian, Karel Čapek), zaměstnanci ministerstva informací nebo podniků podřízených ministerstvu, jehož filmový odbor Vítězslav Nezval v letech 1945–1950 vedl (Václav Lacina, Michal Sedloň), obdivovatelé (Josef Hiršal, Lukáš Pavlásek) nebo naopak kritici (Arne Novák, Viktor Matys se Zdeňkem Pachovským, mladí surrealististé Karel Hynek a Vratislav Effenberger) – si vzali za vzor Nezvalovu poetiku nebo jim za model posloužilo veršové schéma konkrétního Nezvalova díla (nejčastěji Edisona, Historického obrazu, Zpěvu míru). Většina těchto parodií a pastišů vznikla za básníkova života a byla oficiálně publikována (knižně, v denním tisku, časopisecky), bylo by proto mylné se domnívat, že jejich existence zůstala Nezvalovi utajena.

Jednu z prvních parodií otiskly Lidové noviny 21. května 1923 ve sloupci anekdot, humorných historek a výroků Pražský film. Parodie na Nezvalovu báseň Jarní, zařazenou později do sbírky Pantomima (1924), je podepsána značkou K+M+B, za níž se zpočátku skrývali redaktoři Karel Zdeněk Klíma, Vojtěch Mixa a Eduard Bass, později ji jako autorskou značku pro podepisování příspěvků v Pražském filmu používala celá redakce Lidových novin včetně jejích externích spolupracovníků.

 

Když jsem šel z Prahy domů,

řezej si řezanku sám.

Strč nohy do pytle, napij se podmáslí,

koza má čtyři nohy,

kdo nám ty sojky vybral?

Na Staroměstském rynku

pigloval krejčí kamna.

A já mám Martina

s chlupatým knoflíkem,

co tomu řekne švagr?

 

Lidové noviny patřily mezi ty kulturní a politické deníky, které si čas od času zpestřovaly obsah literárními parodiemi či anekdotami z literárního prostředí (i v nich často figuroval Vítězslav Nezval). Nezvalovi, kterému velmi záleželo na tom, jak o něm právě Lidové noviny píší (byl to jediný deník, který Nezvalův tatínek pravidelně četl), toto zesměšňování z jejich strany patrně nijak nevadilo, s deníkem i s členy redakce, zejména s bratry Čapky, udržoval dobré vztahy a ve 30. letech se dokonce stal kmenovým autorem nakladatelství Fr. Borový, které patřilo do stejného koncernu podniků Jaroslava Stránského jako Lidové noviny.

 

V roce 1925 se v Lidových novinách Nezvalově a Seifertově poetistické tvorbě vysmál Arne Novák v kritice-parodii Dva poetističtí papoušci na motocyklech. Novák, jehož některé Nezvalovy básně dokázaly vyprovokovat až k zuřivosti, jako třeba báseň Poetika ze sbírky Pantomima, označil Vítězslava Nezvala za múzu na kolečkách a „inspirován“ manifestem Papoušek na motocyklu sepsal „nový“ program poetismu: „Logika a interpunkce jsou staré panny, které nám kazí hru, tanec, legraci: ven s nimi, mažte je! A zatímco se s nimi p. t. obecenstvo jako v americkém FILMU pere, oddáváme se my mladému, zdravému, lyrickému štěstí s Andou (Lolou, Markétkou) a skládáme na jejich začáteční písmena (PÍSMENA!) rýmované aforismy hlubšího smyslu.“

 

Na stránkách Lidových novin se objevilo ještě několik parodií na Nezvala. Kupříkladu na titulní straně ranního vydání z 19. května 1933 si mohli čtenáři přečíst parodickou báseň Na Vegetárce o dojmech z návštěvy vegetariánské jídelny podepsanou blíže nezjištěným A. Neumannem a s verši „v dalších sedm jídel nořím sosák / jako včela hyblejská a piji / nektar za korunu hlad jak bosák / cítím dál i při své fantazii // nemyslím že je to hřích / stopit všecko ve svém požeráku / osud mi dal v úděl velký břich / nos lepší než panu Bergeracu“, na apríla 1934 zase Lidové noviny otiskly báseň Josefa Macha Jaro v české poesii sestavenou z úryvků básní českých autorů. Josef Mach verše jiných básníků doslovně převzal nebo je pro potřeby své poetické montáže přetvořil; nejvíce čerpal z Nezvalovy tvorby, v básni najdeme verše z Edisona i z básní sbírky Hra v kostky.

 

Platformou k uveřejňování parodických básní zcela pochopitelně byly satirické a humoristické časopisy jako Trn, Dobrý den nebo brněnská Davidova houpačka. Časopis Trn se ze studentského listu během osmi let (1924–1932) stal nejvýznačnějším satirickým časopisem své doby. K poetismu jako literárnímu směru byl kritický, k Nezvalovi samotnému zaujímal zcela protikladný postoj a básníkovi dával prostor k publikaci vlastních básní; zároveň věren svému zaměření uveřejňoval parodie na jeho tvorbu. Na stránkách Trnu se tak objevila např. tato báseň E. F. Buriana parodující Abecedu:

 

E. F. Burian: Z abecedy (úryvek)

Tančil autor na večeru Dada.

B

Bée Kravský sentiment v bučení

děvčátko cukrový cumlík ocucává

těžké ach těžké to loučení

navečer když je měkká tráva

C

Září jak půlměsíc nad jezem

bledne jak loupáček na ošatce

Civí jak párek pod bezem

zkroucený psí ocas na vycházce

 

S Trnem jsou spojeny literární začátky Václava Laciny, autora desítek satirických textů a parodií. Lacina v letech 1945–1947 pracoval na ministerstvu informací, od roku 1946 jako sekční šéf všeobecně propagačního odboru; ve stejnou dobu vedl Nezval na tomtéž ministerstvu filmový odbor. Během svého působení na ministerstvu a v Akčním výboru Syndikátu českých spisovatelů se Lacina s Nezvalem pracovně stýkali.

Už ve své prvotině, sbírce parodií a satirických veršů Zježení (1925), si Lacina vybral za terč poetiku básníků-poetistů, jeho další sbírka Krysa na hřídeli (1926) je označována za parodii i parafrázi Nezvalova Papouška na motocyklu. V nejznámější sbírce parodií Čtení o psaní (1947) uveřejnil Lacina dvě nezvalovské básně: v té první Vítězslav Nezval 1930 napodobil Nezvalovu skladbu Jan ve smutku (1930), v té druhé Vítězslav Nezval 1932 pak Nezvalovu poezii Skleněného haveloku (1932).

Oblíbeným námětem parodií byly variace na lidové písně ve stylu „jak by je napsali slavní autoři“. Václav David, vydavatel a hlavní přispěvatel brněnského humoristického týdeníku Davidova houpačka (1926–1931), napsal variaci na text lidové písně Roztrhaná chalupa (Roztrhaná chalupa, / slunce do ní svítí, / vzkázala mi má milá, / že mne nechce míti) v Nezvalově stylu: Opice v tropech na bambuse / zde v jednom kuse / po funuse / hnuse! / poslední puse / trošku mozku / na dlani / srdce nese. V exilovém nakladatelství Ladislava Koldy v New Yorku zase v roce 1983 vyšla sbírka deseti anonymních básní Poesie zemědělská o polním pychu parodujících na motivu lidové písně Šla Nanynka do zelí tvorbu českých i zahraničních autorů. Mezi básněmi, jež vznikly pravděpodobně v polovině 50. let a jejichž strojopis se dochoval v americké pozůstalosti Jiřího Voskovce, se nachází i tato „Nezvalova“: Bylo to jednou ráno po neděli. / Nanynka, které přezdívali Nelly, / šla trhat zelí, zelí, zelí. // Bylo to zelí nebo snad bolehlav. / Dopita láhev, deset černých káv, / rodí se báseň, haf, haf, haf. // Zavřena kniha, otevřený hrob. / Doluji verše jako zlatokop / a už jsem z toho trop, trop, trop.

Samostatnou kapitolu tvoří parodie na básně Roberta Davida. Po vydání 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida (1936) přinášely deníky a časopisy (České slovo, Lidové noviny, Polední list, Tank, Tvorba aj.) zprávy o hledání skutečného autora a otiskovaly parodie na davidovské básně, totéž se opakovalo i po vydání další sbírky 100 sonetů Zachránkyni věčného studenta Roberta Davida (1937). V letech 1936–1938 tak vznikly desítky anonymních i podepsaných (např. Juliem Fučíkem) parodických balad a sonetů různé kvality.

Autoři parodií si nevybírali jen Nezvala básníka. Když se Vítězslav Nezval na přelomu 20. a 30. let zařadil mezi nejplodnější soudobé prozaiky (jen v letech 1929–1932 publikoval čtyři romány a další na vydání čekaly), bylo nasnadě, že jeho beletristické dílo nebude parodie ušetřeno. Už v prosinci 1932 otiskl advokát a spisovatel Jiří Mašek v Rozhledech po literatuře a umění svoji prózu Vánoční povídka sestavenou z parodií na sedm tehdejších významných spisovatelů: Karla Čapka, Vladislava Vančuru, Jaroslava Durycha, A. C. Nora, Egona Hostovského, Josefa Koptu a Vítězslava Nezvala (konkr. na jeho román Kronika z konce tisíciletí z roku 1929).

 

* * * * *

Jiří Mašek: Vánoční povídka (úryvek)

(VÍTĚZSLAV NEZVAL). Zatímco strážníci rokovali o záhadné vraždě vzpomínajíce Fantomase, kterého tolik miloval Apollinaire a Fromek, Albert, čistě umytý, čerstvě vyholený a napudrovaný, spěchal k dostaveníčku.

Otevřel si tajnou branku v jedné žižkovské peci a podzemní chodbou připomínající Merlína, metro a Babinského dostal se brzo do ložnice hraběnky Pavlíny Lahovary; hraběnka dala zaříditi totiž celé první patro periferijního činžáku ve stylu Proustových románů, aby tak nenápadně mohla povoliti uzdu svým bezuzdnostem, které nahromaděny generacemi napínaly její mladistvé a pružné tělo jako luk toužící po šípu milencově.

Rozvalena na mahagonovém rozkošišti, přikryta pouze mušelínovými závoji, spala sladce chrápajíc na způsob bubínků indických tanečnic, jejichž nohy přivádějí k šílenství papoušky při západu slunce na řece Amazonce.

* * * * *

Stranou zájmu nezůstaly ani Nezvalovy divadelní hry. Satirik Jiří Robert Pick zparodoval druhou scénou dramatu Továrna na knoflíčky Nezvalovu Manon Lescaut (1940), celé drama uveřejnil ve sbírce Parodivan (1957). Ve scéně nazvané Šanon přichází dělnice Manon k řediteli továrny De Crivé (des Grieux) a žádá jej, aby zahodil šanon, ve kterém jsou informace o jejím feudálním původu.

* * * * *

Jiří Robert Pick: Továrna na knoflíčky (úryvek)

MANON

Jsem Manon. Nemějte však strach,

chci s Vámi mluvit o výrobě,

tu nezáleží na osobě,

chci mluvit o těch vlásničkách.

Poslechněte si, pane, Manon,

máte tu někde šedý šanon;

Mé posudky

Mé kádrování

Mé všecko

Ne, pane, nechci zvýšit plat,

máte však přijít do továrny,

víte, jsem Manon z knoflíkárny,

v továrně mne má každý rád;

víte, jsem z knoflíkárny Manon,

máte tu někde šedý šanon;

Mé posudky

Mé kádrování

Mé všecko

Nesuďte přísně hloupou Manon,

měla vždy s kádrovníky smůlu,

k jedničce někdo připsal nulu,

ach, pane, zahoďte ten šanon.

Mé posudky

Mé kádrování

Mé všecko

* * * * *

Odkaz k Nezvalově Manon Lescaut obsahuje kromě svého názvu i satirická zpěvní, hudební a baletní estrádní komedie o deseti obrazech Manon Pleskot aneb Veselé paničky novoměstské z roku 1955 autorů Václava Špilara, libretisty operet Járy Beneše, Jiřího Karáska, Františka Kliky a Pravoslava Macha. Jejich parodie trampské písně začíná dvojverším „Manón, svůdná Manón, / ty jsi prostě kanón“, ve hře dále zazní zmínka o zálibě „jednoho básníka“ v horoskopech, což byla narážka na Nezvalovu obsesi astrologií: „Mně to vysvětlil jeden básník, který se touhletou vědou zabývá. On mi povídal: Paní Podešvová, v době Valdštejna nebyl ještě znám Saturn. A vy ani nevíte, jaké komplikace takový Saturn dovede napáchat. Dostane se do konjunkce s Marsem a jste načisto vyřízeni.“

Parodiím, různému zesměšňování a karikování nebyla ovšem vystavena jen Nezvalova básnická, prozaická a dramatická tvorba, ale také (a leckdy s o to větší chutí) samotná básníkova osobnost, jeho fyziognomie a charakterové vlastnosti, a dokonce i mluvený projev (zdařile prý Nezvala imitoval Milan Kundera).

Vladimír Neff v satirické groteskní pohádce Poslední drožkář (1935) zparodoval tehdy populární brakovou literaturu (kovbojky, detektivky) a na příkladu Vítězslava Nezvala a jeho tvorby i surrealistickou poetiku. V postavě básníka Viksoslava Činela neustále opilého alkoholem a vlastní poezií zesměšnil Nezvala od „hlavy až k patě“: od charakteru přes fyzický vzhled až po básníkovu mluvu a tvůrčí metodu.

* * * * *

Vladimír Neff: Poslední drožkář (úryvek)

„Vzhůru!“ zahalekal Viksoslav Činel a povstal na vratké nohy. „Vzhůru k letu za básnickou emocí! Papoušek na hřídeli. Jízda na kolotoči do Waikiki. Maximum představ za vteřinu. Milenci, již zkameněli a nemohou se políbit. Bába s nůší na měsíci. Bengály mrtvých. Děs bažin. Soumrak mlčící hvězdy.“

„Ráčej nasedat,“ mínil Šťádra. „Lípový thé by taky neškodilo. Hodně vypotit. Ale hlavně nezapomenou na ten vobkladek přes prsa.“

„Hořící hřbitov,“ odvětil nadšeně Viksoslav Činel a ujal se horečných pokusů vydrápati se na hřbet kobylky Mutafové. „Ach tolik bídy je na světě, jsi hubená, Miriam, ale to nevadí, jen když máš rakev a housle!“

„Hej, mladej pane,“ rozhořčil se Šťádra a stáhl jej za cíp svrchníčku, „takhle to nepude. Buďto si sednou pořádně do kočáru, nebo jich tady nechám brečet na chodníku.“

„Také se mi zdá,“ pravil básník zklamaně, „že má nesmírná otylost mi zabraňuje v tom, abych se vydrápal na Pegase.“

A zalomil rukama.

„Co dělat?“ zaúpěl. „Má mi můj metrák sádelné hmoty bránit v cestě do rudé výhně vytržení? Jsem tak sláb, Miriam, a tvůj hřbet se podobá dvěma pahorkům, na něž spěje poutník, klapaje kastanětami a lkaje.“

„Tak si sednou na kozlík vedle mne,“ navrhoval Šťádra, vycházeje ze zásady, že bláznům a mužům, octnuvším se v deliriu, není radno brániti v jejich vrtochu.

„Na kozlík,“ zaradoval se Viksoslav Činel a jal se slézati stupátko. „Na kozlíku sídlí modrý smutek, ustaň, sladký větře, měsíční záliv chce zůstat teskně zářivý jako před pěti sty lety pěti dny pěti vteřinami.“

* * * * *

Zatímco v meziválečném období vznikaly parodie zaměřující se především na zesměšnění Nezvalova básnického stylu (výjimkou je Neffův Poslední drožkář), po válce se začala také objevovat parodická díla zesměšňující a útočící na básníkovu osobu motivovaná především zklamáním z Nezvalova poválečného uměleckého vývoje, jak to můžeme spatřovat v satirické básni Poesie Michala Sedloně zařazené do hry Zvláštní vydání (1946).

* * * * *

Michal Sedloň: Poesie (úryvek)

Píše píše veršuje dál píše ze zvyku

Používá svého jména místo deštníku

jeho verše křičí křičí po víku

Po víku jež přikrylo by vetchou mrtvolu

která leží na lopatkách v blátě rigolu

s břichem které připomíná prasklou violu

(…)

Usadil se nežene se za erotikou

neovládá naše duše tajnou mantikou

absolutní hrobař básní tupou motykou

Odhodil svou fantazii metafory cit

Zbyla prázdná škatulka tu možno naplnit

revoluční rétorikou slovem lid lid lid

(…)

Že se básník ilegálně cvičil na sekčního

ministerstvo informací bobkem odmění ho

Kýho výra kýho výra kýho výra kýho

(…)

Píše verše na podlahu píše na zdviže

na hýždě jež ukryly se v cudné negližé

Psát i nohou nedělá mu žádné potíže

Píše jinak nežli psával svoji pantomimu

V potu lepí k verši verš a rýmy k rýmu

polopatě pochopit to lze i pitomýmu

* * * * *

Hra Zvláštní vydání vydaná tiskem ve dvou tisících výtiscích a uvedená na jevišti Divadla satiry (1946) zůstala u vedení KSČ sice bez většího povšimnutí (Sedloň se o tři roky později mohl stát zaměstnancem Československého státního filmu spadajícím pod ministerstvo informací a osvěty), studenti FF UK Viktor Matys se Zdeňkem Pachovským ale byli v roce 1949 za svůj erotický protinezvalovský, v opisech tajně kolující pamflet Socialistická láska, jenž byl parodií na Nezvalovu báseň Plán z právě vydané sbírky Veliký orloj, ze strany vyloučeni a týdeník Kulturní politika řízený Nezvalovým přítelem E. F. Burianem za rozšiřování básně zrušen. Vyšetřovací komise tehdy označila báseň nikoliv za „pouhý“ útok proti Vítězslavu Nezvalovi, ale za útok proti samotné straně, její politice a jejím vedoucím pracovníkům.

* * * * *

Viktor Matys, Zdeněk Pachovský: Socialistická láska (úryvek)

Až mé mužství bude kulminovat ve znamení Panny

Tvůj prs bude sladký podpaží hořké klín slaný

Jak mořské ryby rozhozené na divany

Jak sůl země jak politika naší strany

Dnes po celou noc budu hrát si

S tvým tělem jež se v mou náruč skácí

V tvé zahrádce tak rádi sídlí ptáci

Jak básníci v ministerstvu informací

(…)

Jsem opilý jak Baudelairem Šalda

Jak Hakenem tak milovaná avantgarda

Tvé údy se chvějí jak roztoužená Esmeralda

Jak únorový lid jenž čeká na Gottwalda

(…)

Až veliký orloj odbije pátou na Hradu

A změníš své tělo v jedinou rozkvetlou zahradu

Pak pocítíš mou vášeň zezadu

Jak zemdlená barikáda vítězstvím zpitou Rudou armádu

* * * * *

Nutno poznamenat, že přestože byla Nezvalova tvorba v 50. letech dále parodována, parodie nenabyly tak útočného charakteru, jako tomu bylo u Sedloně či Pachovského s Matysem. Výjimkou je hra Poslední umře hlady z roku 1952 mladých surrealistů Karla Hynka a Vratislava Effenbergera, jež ve své době ovšem zůstala nepublikována. Hynek a Effenberger, kteří s Karlem Teigem v roce 1947 po devíti letech obnovili Nezvalem rozpuštěnou surrealistickou skupinu, básníkem doslova opovrhovali, jak je víc než patrné z 20. obrazu hry, v němž postavu Vítězslava Nezvala nechají zbít tramvajáky, vláčejí s ní po zemi a vysmívají se jí.

Nezvalův poválečný umělecký vývoj i básníkův charakter ostře v literárních studiích kritizoval také Antonín Brousek. Ten Vítězslava Nezvala označil za „bezskrupulózního a esteticky všežravého egocentrika“ a dával mu za vinu podíl na směřování kulturní politiky po roce 1949. Parodicky se s Nezvalem vypořádal básní Zpěv míru nové doby z roku 1973, vydanou v exilovém nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty‑Eight Publishers o sedm let později. V roce 1993 Brousek na žádost redaktorů Literárních novin, které tehdy chystaly báseň k vydání, připsal k 54 strofám ještě jednu reagující na aktuální politickou situaci.

* * * * *

Antonín Brousek: Zpěv míru nové doby (úryvek)

Aby žena, dítě i muž

žili věčně jak Metuzalém,

aby byl pro ně život bálem,

kde na počest jim hrají tuš,

zpívám zpěv míru.

(…)

Až Praha jak splašený brav

zas spáleništěm bude klusat,

aby se v sedlo Gustáv Husák

vyhoup jak domptér, bez obav,

zpívám zpěv míru.

Zpívám zpěv míru. Volám Vás,

ponocující v politbyru:

Soudruzi, slyšíte mou lyru?

Je prostá: kladivo, srp, klas,

zpívám zpěv míru.

(…)

Od kostelíčka s nízkou vížkou,

po kratší historické pauze,

volám i vás, Havla a Klause,

mávaje kupónovou knížkou,

zpívám zpěv míru.

* * * * *

O tom, že Nezvalovo dílo je v českém kulturním prostředí živé i v 21. století, svědčí báseň herce a komika Lukáše Pavláska s názvem Pozdrav panu prezidentovi napsaná v pozdním nezvalovském stylu a „oslavující“ prezidenta Miloše Zemana (srov. s Nezvalovou básní K narozeninám presidenta Klementa Gottwalda ze sbírky Veliký orloj) nebo parodie Zpěv párku Jana Smolky ze sbírky satirických a parodických básní A vlci vyli divnou věc: Poctivý, párek, Kostelec vydanou téhož roku (2016) v reakci na básnickou soutěž vypsanou masokombinátem Kostelecké uzeniny.

* * * * *

Lukáš Pavlásek: Pozdrav panu prezidentovi

Pro Miloše Zemana z knihy Zpěv přesmíru

Přišel jsi k nám přímo z lidu

z hlubin Prognostického ústavu

Poznal jsi hlad i lidskou bídu

a po svém učil ses číst ústavu

Přišel jsi z prosté krásné Vysočiny

jak bájný rek jak Země spasitel

Nemluví slova mluví činy!

Na Pražském hradě bydlí učitel

Bodrý jak Kléma moudrý jak Zápotocký

když nesli rudou vlajku pokroku

A je to hezký je to tak hezký

že chceš jim teď stát po boku!

Jsi svého lidu služebníček

jsi světlo v lůně temnoty

Sklonil ses nad svůj popelníček

a korunovační klenoty

O hůlce chodíš po nádvoří

jak křižník co vjel do bouří

a bouře staré časy zboří

Ty s požitkem si zakouříš

Jak Kléma piješ ruskou vodku

udává tvému tělu chod

Tam v Moskvě mají tvoji svodku

My jdeme s tebou na Východ!

* * * * *

„Literární parodie čili něco jako karikatura slovy není výsměchem ani rouháním, ani pomlouváním, kydáním hany či urážením. Je to konec konců projev úcty, maskující se neúctou, projev zájmu zahalený v povýšenou shovívavost a vlastně i projev závisti, schovávající se za snahu pobavit sebe i jiné.“ (Kamil Bednář, Parodiana)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *