Vladimír Kouřil: Cesty clonou

65. pole, Praha 2019

Vladimír Kouřil je čtenářům časopisu UNI, ale i dalších hudebních periodik (Harmonie či Hudebních rozhledů) znám především jako pilný publicista a recenzent, zvláště v oblasti jazzu. Dráhu jazzového žurnalisty zahájil již bezmála před pětačtyřiceti lety na stránkách zájmového bulletinu Jazz, oficiálně na sklonku osmdesátých let v Gramorevue. V roce 1981 vydala Jazzová sekce v rámci knižní řady Jazzpetit jeho původní práci s názvem Český rockʼnʼroll 1956–1969 (1981). Dlouholeté členství v Sekci a jejím výboru Kouřil po letech zúročil v podrobné dokumentární „kronice“ s názvem Jazzová sekce v čase a nečase 1971–1987 (1999). Další jeho publikace Starý a mladý pán hrají jazz (1998), Divná hudba dob nekalých (2006) a Africké květiny (2016) jsou příspěvky k historii světového i československého jazzu. Jazzovou minulost i současnost přibližuje od roku 1998 také v rámci svých pravidelných pražských poslechových pořadů Jazzmánie.

Už v osmdesátých letech kolovala mezi přáteli Kouřilova poezie, strojopisný exemplář s prostým názvem Text (1983), doplněný reprodukcemi děl Adrieny Šimotové, a ineditní soubor vězeňských veršů Z kola vyhozený (1988). Jeho básně zveřejnil také samizdatový časopis Lógr (později též zařazeny do sborníku Hanspaul City, 1997). Nicméně oficiálně se jako beletrista Kouřil ohlásil teprve před třemi lety knihou „povídek ztichlého rockʼnʼrollu“ Kámen a mouka. Na sklonku roku loňského úspěšně navázal na svou prvotinu ve stejném nakladatelství (a v obdobné grafické úpravě) druhým svazkem deseti povídek Cesty clonou.

Ve druhé knize Kouřil získal autorskou jistotu. Své povídky už nestaví jen na autobiografických základech, ačkoli jeho zkušenostní zázemí je stále na mnoha místech znát. Dovoluje si však i drobné experimenty – například zakomponování a rozvinutí příběhu z dočtené knihy Harukiho Murakamiho v povídce Ati.

Kouřilovy povídky se odvíjejí pozvolna. Vždyť není kam spěchat. Naopak je třeba si vychutnat všechny detaily, které pro nás autor (nezřídka z vypravěčské perspektivy „kmeta“) nachystal. Poutavost nepostrádá líčení dob minulých, kdy se žilo jako ve střídavě se rozpouštějícím a opět tuhnoucím rosolu, kdy bylo psaní takřka neodmyslitelně spojeno s údery klapek psacích strojů. Typickým znakem Kouřilových povídek je současně setrvalá evokace zrakových a zvukových vjemů. Vyprávěč neustále útočí na čtenářovy smysly – on totiž chce, abychom se dívali a viděli svět jeho očima, chce, abychom slyšeli jako on. Ale ne ledaskoho a ne ledasco. Kupříkladu hned první povídku otevírá detailní popis obrazu Jana Baucha z roku 1941, vzápětí nám hlavní hrdina příběhu sugestivně představí Kinterovu rudolfinskou expozici Postnaturalia… Ale také jinde jsme zaváděni do galerií, mimo jiné proto, že v nich není rušivý, neorganizovaný, chaotický hluk. A jsme jakoby mimochodem vtahováni do uměleckého světa Karla Malicha, Vladimíra Boudníka, Adrieny Šimotové, Václava Boštíka, Evy Kmentové i „malíře zvuku“ Milana Grygara.

Snad ještě důležitější je to, co má být v pozadí dějů slyšeno. Slovo a hudba jsou tu v těsném propojení. Konkrétní události jsou symbolicky provázány rytmem a pulsem konkrétních skladeb, dotvářejí dění, umocňují sílu okamžiku. Zřejmě jedna z nejsilnějších scén knihy je přítomna v povídce Clona, v níž starý muzikant po odehrání populárního koncertu pro peníze zahraje v prázdném sále pro několik náhodných diváků skladbu Africká květina Duka Ellingtona. Scénu doprovází (autorské) poselství, že „existence duše se dotknete jedině prostřednictvím hudby“ (s. 111). Celoživotní Kouřilův zájem a poslání „šiřitele jazzové víry“ se prostě nezapře.

Nikoli náhodou je také na závěr knihy připojen konkrétní výčet hudby z příběhů – jakýsi knižní soundtrack. Cesty clonou lze tedy vřele doporučit ke čtení i k poslechu!

Napsat komentář