Vladimír Merta: POPELNICOVÝ ROMÁN

Galén, 2020

Rozsáhlý román známého písničkáře je svým obsahem, stylem i celkovým vyzněním dílem v současné české próze zcela ojedinělým. Vpravdě postmoderní próza, pracující s nesčetnými citáty, aluzemi, persiflážemi a pastišemi je zdrcujícím šklebem nad českou dobou předlistopadovou, těsně polistopadovou i současnou. Stejně jako Jaroslav Hašek ve svém Švejkovi, i Vladimír Merta ve svém románu zcela rezignuje na psychologii a realistický popis postav, ty jsou mu – stejně jako Haškovi – pouhými figurínami ve hře, jejímž smyslem je ukázat to, co je nesmyslné, trapné, směšné – a přitom hrůzné. A stejně jako u Haška, i zde se pracuje s repeticemi, nekonečnými plky, s lidským žvaněním. Agent StB se stává agentem CIA, profesor literatury donekonečna opakuje stokrát omleté fráze a klišé, aniž by svým slovům věřil, americký major nasazený do Čech přijme ženskou identitu… Hlavními Mertovými vyprávěcími prostředky jsou humor, vtip, nadsázka, ironie a sarkasmus. I v tom je legitimním dědicem Haškovým. Popelnicový román není kniha na jedno přečtení. Je to prozaický vulkán, který čtenáře hrozí zavalit lávou přesně mířené legrace, z níž mrazí.

 

UKÁZKA

Hany nešla přehlédnout. Zrzavé vlasy, modré oči a bledá pleť z ní činily kandidátku na roli bělogvardějské revolucionářky. Z nudy si na okraj tácku maloval profily pijáků. Nahlédla mu přes rameno a kysele se zasmála: To má bejt chlap, nebo ženská? Portrét, nebo karikatura? Návštěvy krčmy pravidelně střídala s bytovým seminářem. Vystoupali tiše po schodech, boty v ruce. Po spikleneckém zaklepání se před Heverem zjevil úplně nový obraz. Vlasáči, které si matně pamatoval z tupého tlachání U Brabanta, seděli nachýleni nad opisy, které rozdával evangelický farář, její nevlastní otec. V jistých kruzích bylo nepsaným zvykem udržovat myšlenku absolutní svobody rozhodování i za cenu bourání domácích krbů.

„Nežehrejte na osud. Každého čeká jedinečná příležitost. Každý může spasit svět – nebo ho uvrhnout do záhuby. Jdi a dívej se kolem sebe. Až přijde tvá chvíle, vzpomeň si na dnešní zpověď. Není malých lidí. Jsou jen malé úkoly.“

Situace ve světě se neměnila. Rozložení mezinárodních sil směřovalo k udržení stability ve střední Evropě. Dohoda – nedohoda tajných služeb dopadla tradičně v neprospěch malých států. Praha? Kde to vůbec je? To je tam, kde se jednou zjeví duch sám.

 

„Tak jako tehdy promluvil Bůh k Mojžíšovi, promlouvám já k vám. Je to totéž boží slovo?“ Auditorium ztichlo napětím. Hever se pokoušel zasunout své pavoučí nohy co nejvíc pod dlouhý stůl, kolem kterého seděli. Bál se nesmyslně, že ho farář vyvolá jako kdysi na základce. Ale otázka zapadla do ticha. Mezi posluchači se tyčila hora dobrot, jež upekly manželky jako dosvědčení myšlenky pohostinné slavnosti agapé. Po přednášce se navíc objeví karafa s vínem, aby se dostálo humanitárnímu ideálu podobojí. Nejen chlebem živ jest člověk… pronesl farář nedvojsmyslně. Účastníci odpustí svým hříšníkům. Poté se navzájem pozdraví rukoudáním (bezvěrci mohou dodat neutrální Pokoj tobě. I s tebou vole). Všichni se už na tu chvíli těšili. Ajajaj – chyba hlávky! Příběh pokračoval jako v seriálu.

„Co vlastně umí Bůh? Má nějakou profesi? Je to sochař, tesař, zahradník, chovatel, lovec, nebo stavitel? Postav mi příbytek tak a tak, ale v sobotu ne, tu musíš světit, jak jsem řekl dřív. Bůh si na hoře Sinaj povídá s Mojžíšem jako rovný s rovným. A Mojžíš mu jako rovný rovnému naslouchá. Pak mu předá dvě kamenné desky svědectví, psané Božím prstem. To si napište.“

Hever si nestačil zapsat posloupnost vět, které se z improvizované katedry řinuly jako vody z protržené přehrady. Maloval si biblickou krajinu jako komiks. Co nestihne, dodělá si na příští biblické hodině. Nebo někdy jindy, nebo nikdy. Z Desatera znal mlhavě nepokradeš. Nepožádáš manželky bližního svého mu splývalo s nesesmilníš. Bratr farář, zaujatý sám sebou, přecházel nad skloněnými hlavami žáčků, ale nesnížil se k tomu, aby boží slovo kontroloval. Umí Bůh česky? Mluví stejným jazykem, jakým píše, zeptal by se, ale nestihl ani zvednout ruku. Dějeprava se řítila dál, hledala nové mytologie v ohmataných spisech. Staré postrádaly závažnost.

„Kdo zná pokračování příběhu, největšího velkofilmu všech dob?“ zeptal se farář. Jeho dcera se snaživě přihlásila, aby Hevera vytáhla z tísnivé situace, do níž se nešťastně vmanipuloval. On maličko smrděl, ona voněla.

„Mojžíš snesl kamenné desky do tábora.“

„Ano. A dál?“

„Lid vzýval zlaté tele.“

„A to jak? Respektive čím?“ Hever věděl, ale raději si to nakreslil.

„Smilstvím. Co mohli dělat jiného? Posilovali svůj kmen. Podle hesla milujte se a množte se.“

„Můžu to ukázat tátovi?“ Nečekala na odpověď a už obcházela s komiksem dlouhý stůl. Hever zoufale přikývl. Souhlasil tiše, trpně a naštvaně s příkořím, jemuž byl vystaven. Farář ho veřejně pochválil a zbavil se nepříjemného tématu tím, že převzal jeho ledabylý slang.

„Milej pámbu se rozlítil doběla. Fláknul s deskami o zem. Rozbil boží zákon na cucky. Co na to Bůh?“

„Udělal mu nové?“

„Lusknul prsty, jako když zmáčknete Ctrl + C,“ triumfoval farář.

Hany se naklonila k Heverovi a drcla do něj loktem.

„Nespi. Přijdeš o pointu.“

„Proč? Je snad pouhým písařem? Nebo dokonce jen kopistou? Je vším, co zrovna potřebuje!“

Farář uzavřel diskusi poukazem na symbolický význam podobenství a ohlásil přestávku. Ale had učené diskuse už se svíjel pod nohama účastníků a jízlivě sahal po slovu Písma. Doslovný smysl Mojšeho příběhu mohl zatemnit ďábel, skrytý v každém z nás. Jeho poslání je zjevné: Bůh je ochoten se opakovat. Nezáleží na originálu. Jeho pravost ověřuje teprve kopie.

„Budu rád, když si ještě dnes promyslíte téma dalšího semináře: jaká je role jedince v upadajícím souručenství zasvěcených. Uvítám, když se někdo ujme Matoušova dubiózního výroku: Kristus nepřišel na svět s mečem v ruce. Přesto o něm mluví.“

Odkryl ubrus a Hany rozdala svatební koláčky. Upekla jí je babička v domnění, že jí připomenou tikající biologické hodiny. Koláčky mizely rychlostí Slovenské strely v útrobách vyhladovělých frekventantů. Před seminářem se nejedlo. Teprve s ukojením základních filozofických potřeb došlo ke kýženému propojení generací. Osazenstvo stolu se jalo hádat. Proč by nemohl kopírovat sám sebe? Je všemocnej: Nebo snad už zase ne? Žádný desky nebyly. Mojše si je vymyslel. Kde se prst boží naučil psát? Dvakrát totéž umí jenom laser, vyřízne kopii do šutru v cuku letu.

„Proč jsi mě sem brala? Co mi je do toho, co se stalo Mojšemu?“

Hany už taky trochu smrděla. On se od ní mírně přivoněl. Ujala se ho jako učitelka v autoškole.

Hever si už drahnou dobu maloval klikyháky na okraj sešitku, který mu Hany podstrčila. Po chvíli už si obrázky začali vyměňovat.

„Kdo byl první, bude poslední. Mojšemu Bůh nedovolil spatřit zaslíbenou zemi.“

„A poslední bude kdo?“ zkoušela ho.

„Oni. Blahoslavení chudí duchem.“

„Máš jedinečnou šanci. Gratuluju.“

„Kdo to je? Kdes ho prosím tě sebrala,“ vyzvídal znepokojený otec na faře. Z Hany táhla tráva a režná.

„Nechte maličkých dojíti ke mně.“

Víra Heverovi splývala s nadějí, že zase uvidí Hany. Na další seminář přišel v čisté košili. Solvinu přerazil mýdlem s jelenem. Galantně jí poskytl židli a sám si sedl na zem. Dovolila mu opřít si záda o její kolena. Pro začátek dobrý, ne?

„Co mě, vás, celé veškerenstvo po věky věků pojí s boží vůlí? Logos. Zákon. To není totéž, čím Bůh stvořil svět, notabene snad Nejvyšší sám. Pouze lidský odlesk jeho nekonečnosti. Jakási pochoutka, kterou nám milostivě zanechal, abychom si ho mohli ohmatat, ochutnat, pocítit všemi smysly. Dotkly se jejich ruce? Byly studené? Projela jím jiskra? Nebo šlo jen o okamžik v Mojžíšově mysli, kdy dostal vnuknutí, jak svůj niterný zážitek sdělit pastevcům dole v údolí, kteří na něj marně čekali? Ve chvíli osvícení, kdy v potu tváře vytesal své desatero, byl božím odleskem. Jenomže Bůh stvořil i svého protivníka, který dobro tvoře vše ve zlo obrátí. Satan sám přenesl do tábora Izraelitů laserově ostrý obraz Mojžíšova úmrtního lože. Ďábel formuje světlo a tvoří temnotu, dělá mír a tvoří zlo. Člověk stojí před úkolem, který nezvládl vyřešit sám Nejvyšší: rozeznat a odlišit dobro od zla. Neboť je psáno: Hospodin vykoupil Jaakova z ruky silnějšího, než je on sám.“ Hever zívl.

„Obnovme v sobě sílu slova. Pišme si o svých pochybách. Nevadí, když den dva vynecháte. Bůh vás slyší. Je mezi námi. I kdyby jeden z nás selhal, ostatní ponesou sdělení dál.“

Hever si to přeložil po svém: stačí jedna řádka denně. Netušil, že se v tu chvíli mimoděk zařadil do čeledi autorů. Rostlo v něm nutkání přidat k miliardám slov pár vlastních. Čím méně psal, tím víc se blížil bodu No return, odkud nebylo návratu. Netušil, jaký běs ho posedl. Satan, neumdlévající ve své nekonečné shovívavosti, jen čekal na příležitost, kdy si pořídí linkovaný sešit a začne plnit JEHO zlovůli. Jeho stvořitel Jehova dlel jako vždy opodál, ale rozhodl se nezasáhnout.

Napsat komentář

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.