Zuzana Gabrišová

já se tam vrátím
strašná je láska k zemi,
nesmyslná. po zemi letáky a vajgly
bílé třešňové stromy září
ve světle pouličních lamp.
za záclonou se mihne dívka.
krvácím do sebe, blaze, tiše,
osmá večerní rezonuje všemi těmi
Hálky, Orteny a Halasy –
jak jsem brečela, když v podchodu
korejského metra zazněla Vltava.
absurdní je láska k zemi,
hloupá. jazyk ve večerních zprávách
trhá uši, zprávy trhají srdce
na balkónech v truhlících rajčata,
na záhonku saláty, co je
to doma. mladé rodiny,
pětapadesátníci zchromlí představami,
nadějné vědkyně, sportovkyně,
básnířky…
takové oči pro oblaka jsem
neměla nikde. uši pro kosy.
nepochopitelná láska k zemi,
v jednadvacátém století
nechtěla bych to nikdy nikomu
vysvětlovat.

občas
nemáš děti?
ne.
vedle děvky, krok před ní
nebo za ní.
zuby si čistím o půl druhé v noci
nemyslíc na nikoho a na nic.
prázdný hrnec
žádné láhve od piva a vína
žádné pokyny, jimž bych se mohla
vzpírat, žádné rady, jež bych
mohla udílet.
nemáš děti?
ne.
tak o čem si chceš povídat
víš hovno.

11. 9., středa
Wernisch tu běhá
s brokovnicí pod kabátem
a já píšu milé, podzimní
verše
babí léto
ve snech mě matka znovu bije
přikazuje mi spálit všechny šaty.
ráno jak malované.
podzimní vzduch roztahuje plíce drápky
až nadoraz, až do extáze
vteřinu před puknutím.
ořechy popadaly.
má matka mě ve snech bije
ve dne se raduju
seč mi síly stačí.

za zásluhy
máš to o čtvereček
o výkřik, o vyvrcholení.
statečnost se před tvými dveřmi zula
poslušně nacupala do koupelny
ale vedle, přes zeď, slyšíte ten brajgl.
bylo to na kolečka, na bílého koně
a už sepisují, už se dáví
chtěl sis nechat ostříhat nehty
koupit zájezd do Thajska na mladé kurvy
a to všechno za odměnu
za čisté děti a čistou filantropii.
máš to o schod, o flusanec z okna
o mámino zavolání
když jste stáli kolem temnoty
a zvolna se přibližovali.

křehké rovnováhy
tak strašlivá bezmoc že
musíš na babičku čekající s obědem
zařvat ty kurvo
ty kurvo seru ti na ty tvoje
sajrajty! jinak by ses nenadechla
a nesmíš to udělat abys nemusela
zpátky tam kam se nechceš vracet
prosba nic nenatáhne do plic
úsměv nic nenatáhne do plic
modrají mi nohy
chcípni ty kurvo zasraná!
a do jedné v noci
už potolikáté brečíš
prolomená jak sibiřská kra

pak mi babička řekne
že měla celou noc průjem.
zuzana_gabrisova

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *