Martin Kratochvíl, skladatel, hráč na klávesové nástroje, dokumentarista – netřeba opakovat příměr k renesančnímu člověku – vykazuje nebývalouaktivitu. Povídání, stihnuté těsně před plošnou uzavírkou všech kulturních a restauračních zařízení, začalo nad novou deskou Letopis dnes již nikoliv zcela akustického projektu Kratochvíl, Ackerman, Zangi. Před pár dny dorazila z lisovny a „táta“ na ni byl patřičně hrdý. Řeč se ovšem logicky stočila také na Jazz Q, seriál Příběhy českého jazzu, cestování. Ovšem nikoliv jenom ve stylu vzpomínek. Workoholik se chystá na všech cestách popojít zase o kousek dopředu.
Název alba Letopis zní rekapitulačně, nebo se pletu?
Abych byl upřímný, mám doma v počítači takový poetický seznam, kde jsou hezká slova. Tradici hezkých starých českých slov držím už od Elegií, což je nějakých padesát let. Přeloženo do angličtiny je Letopis Chronicle, také pěkné slovo. Možná jde o konzervativnější název, než jaký by se dnes hodil k prodeji alba, ale na to už kašlu.
Obvykle jsi dělil svoje hraní na elektrické, hlavně s Jazz Q, a akustické, převážně sestavy s Tonym Ackermanem. S výjimkami scénické hudby a sólového alba Siločáry. Ale Letopis představuje vlastně takový průnik. Hned v úvodní skladbě Divoženka slyšíme baskytarový slap hostujícího Přemysla Fauknera a syntezátorové „hammondky“.
Můj syn prohlásil, když tuhle skladbu poprvé slyšel: „Tati, to není žádná akustická hudba, ale hip hop!“ My jsme s Tonym opravdu nejdříve začínali akusticky, Tony byl naprostý purista. Akorát jsem mu musel vysvětlit, že jsou potřeba mraky elektroniky, aby se krásný, čistý akustický zvuk podařilo pořádně zachytit. Ale tím, že jsme občas brali Tonyho i Musu do Jazz Q, se všechno překřižovalo. A když jsme začali točit Letopis, řekl jsem si, že už si servítky brát nebudu a zahraju všechno, jak mi zobák narost. Neumím sice moc hrát na varhany, ale zvuk hammondek se mi prostě líbil, tak jsem ho použil. Jdu spíš po muzice a harmoniích, a ty si občas vynutily něco elektrického. Ale nechali jsme pár skladeb i v duu a decentní, čistě akustické podobě.
Zároveň se rozrostla sestava o druhé perkuse. Imran Musa Zangi přivedl syna Filipa, což dává řadě skladeb hybnější a hutnější podobu.
To je strašně zajímavé. Když Musa hraje se synem, myslím, že mu to jde úplně nejlépe. Možná je za tím role otce, který chce mladému ukázat, že „takhle se to dělá“. Vzájemně se tak inspirují.
Kompozičně sis s deskou pohrál, ale celek zní možná až příliš uhlazeně. Ale zase z něj v dobrém smyslu vybočí třeba Ackermanova skladba Off The Wall s trochu členitější strukturou a zajímavými stoptimy.
Můžeš mým posledním deskám po právu vyčíst, že expanze už nespočívá v hudební formě. Ale zase jsem slyšel na Letopis názor, že se dobře poslouchá, což mě těší. Mám členitější hudbu a harmonické zvraty také rád, věřím, že se to odrazí na připravované nové desce Jazz Q, kde jsem si nějaké formální výboje dovolil. Ale doby, kdy jsme vařili s různými formami, asi minuly. Skutečně mě teď zajímá klasická písňová forma. Ve stylu „tady to máš“, vše zúžit, jako v černobílé grafice.
V cestě k jistému zjednodušení mě fascinovala historka, kterou mi v Americe vyprávěl Michael Gibbs. Když byl Olivier Messiaen v koncentráku, kde napsal slavný Kvartet pro konec času, měl k dispozici violoncello, kterému chyběla struna, a klavír bez dvaceti klapek. Přitom jde o tak úžasnou záležitost! Má svá omezení. Když Messiaenovi chyběly basy, skočil jednoduše jinam. Jenže právě v tom je kumšt. Navíc si omezení vynutilo originalitu. Když čekáte, že přijde logické pokračování melodické linky, ono to najednou poskočí do nečekaného motivu. Já jsem tohle kdysi napodobil ve skladbě Jinotaj.
Tonymu jsem zpočátku vyčítal, že skladbu Off The Wall divoce „poznásilňoval“. Říkal jsem mu, ať věc nechá přirozeně plynout, nedělá z ní devítitaktový kus a dá ji normálně na šestnáct. Ale přiznávám, že jsem si na tu krkolomnost zvykl a skladba se mi líbí.
Na desce je jedna stará skladba, Zlý sen, kterou jsi kdysi nahrál pro singl Jazz Q s Janou Koubkovou. Zní ovšem co do nálady jinak. Napětí se mění spíš na pozitivní atmosféru – a nejen kvůli absenci textu.
Skoro bych nerad, abys tam tohle psal...
Tak mi to neříkej!
(smích) …ale tu starší verzi mám asi raději. Jenže někdo už mi také říkal, že nová verze se mu líbí víc. Jde asi o otázku nejen vkusu, ale i zvyku. Jana nazpívala původní Zlý sen ve výborné formě. Sóla tam znějí sevřeněji a úsporněji. Ze začátku jsem novou verzi podceňoval. Ale když si o něčem zprvu myslíš, že se nepovedlo přesně podle tvých představ, ale poslechneš si to za půl roku, najednou zjistíš, že to vlastně není tak zlé.
Jinak jsou všechny skladby asi úplně nové, působí soudržně. Nebo jsi prohlédl šuplík a celek „srovnal“?
Všechno krom skladby Zlý sen jsem opravdu napsal z jedné vody na čisto. Podobným způsobem jsem dělal třeba desku Elegie, na kterou jsem napsal muziku během týdne. Tuhle historku jsem už určitě říkal… Tehdy mi volali ze Supraphonu „pane Kratochvíl, nám něco vypadlo, nechcete si nahrát desku?“ Hned jsem reagoval, že jasně, ale neměl jsem připraveného nic. Vyrazil jsem na chatu a materiál prostě napsal. Takhle vznikaly desky, které byly konzistentní.
ZAPLAŤPÁMBU ZA SENTIMENT
V poslední době jsi uvažoval také o nahrávce se zpěvem. Tvoje nová deska s Janou Koubkovou už se chystá. Ale také jsi před sedmi lety oslovil Joan Duggan. Dokonce jste se našli a začali spolupracovat na novém materiálu pro Jazz Q. Ale tehdy jsi mi říkal, že se opakuje situace z doby „starého“ Jazz Q a Joan se opět ztratila. Zjistil jsi, co se tehdy stalo?
Odmlčela se, protože vážně onemocněla. Ale později jsme ji opravdu znovu našli. Akorát už pak přestala o zpívání s Jazz Q jevit zájem. Studio by snad ještě šlo, ale měla obavy, zda by utáhla koncert. Vlastně ani nevím, jestli v těch pokusech o obnovení spolupráce pokračovat. Zdali by to někomu z publika ještě něco řeklo. Možná pamětníkům, našim starým fanouškům, ale díru do světa bychom s tím asi neudělali.
Sentiment je veliká síla, to bych nepodceňoval. Reuniony a revivaly „letí“.
Ještě jsem myšlenku na reunion s Joan úplně nepustil z hlavy, ale aktivně pro něj nic nedělám. Krom toho, že jsem Joan poslal desku Talisman. Ale s tím sentimentem máš asi pravdu. Sice si občas stěžuji, že už jsme starší páni a slavní jsou dnes jiní. Časy, kdy jsme odehráli dvě vyprodané Lucerny v jednom týdnu, jsou dávno pryč. Ale zase máme, zaplaťpámbu za onen sentiment nebo generační identitu, stálé publikum. Ještě lepší než doma je to na Slovensku a v Polsku. Oni tam neřeší, že tady už jsme dávno za zenitem, a vnímají nás pořád jako slavnou kapelu, kterou jsme bývali dříve. Sály se zaplní a publikum reaguje velmi srdečně. Muzikanti, kteří dnes začínají, jsou na tom mnohem hůř, než jsme byli v začátcích my. Všichni hrají perfektně, umějí už ze škol vše, k čemu my jsme se pracně propracovávali poslechem. Jenže jak mi říkal jeden úžasný mladý muzikant při natáčení Příběhů českého jazzu: „My nemáme vůbec přístup k médiím.“ I když jsme my staří byli za komunistických časů v podstatě vyhoštěnci, přece jen nás aspoň jednou ročně pozvali do televize. Většina dnešních fantastických mladých jazzových muzikantů takovou šanci nedostane ani náhodou.
Snadný přístup k muzikantskému vzdělání a všemu, co se v hudebním světě děje, má i druhou stránku. Muzikantů, i těch opravdu talentovaných a originálních, je spousta. Což je perfektní, ale ne každý se umí prosadit v konkurenci.
Ano, Berklee College of Music vychrlí za rok dva tisíce skvělých absolventů – kytaristů, ale prosadí se tak jeden z nich. Ostatní učí, hrají v nějakém lokálním baru, a mnohdy ani to ne. Gary Burton na Berklee vždycky radil, že muzikant musí umět zaujmout okamžitě: „Musíš tam dát něco harmonicky originálního už v prvních osmi taktech.“ Jenže i tak, kolik nových lidí ročně má šanci dostat se do povědomí? To už je jenom o štěstí.
Sám jsi se poučky o rychlém zaujetí publika držel?
Neměl bych to přiznávat, ale já pořád dokola píšu jednu písničku. Na OSA mám registrované skoro tři tisíce skladeb, ale když to trochu přeženu, jde pořád o tu samou. Což je „špatně“. (smích) Ale má to i výhodu. Jednou za mnou přišla sousedka a povídá: „Já si tuhle pustila televizi, a jakmile jsem uslyšela muziku, hned jsem věděla, že jsi to ty.“ Což naopak není špatně.
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu
Nahrávka improvizací Znění a snění vznikla podle slov Martina Kratochvíla neplánovaně, čirou náhodou. Čtveřice točila soundtrack k jednomu z pianistových a filmařových snímků, ale po dokončení práce se ještě rozhodla zůstat v nahrávacím studiu a „něco zkusit“. Což se prý mezi unavenými muzikanty nesetkalo s jednoznačným nadšením. Nicméně ukázalo se, že i malátnost dokáže inspirovat. Náladu vykreslují bonmoty paní Koubkové, která coby text jednoho z kusů využila slova „Chce se mi spát“ („Ch“ je velké, jde zároveň o název snímku), jistě upřímně prožívaná, byť se změní v lament nad nespavostí. Jindy zase ucedila do mikrofonu „lehce, netlačit na pilu“.
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu
Berlínský label City Slang měl v těchto dnes slavit tři dekády fungování v rámci 20. ročníku jednoho z nejvýznamnějších evropských festivalů – Primavera Sound. Jak to s kulturou kvůli koronaviru dopadlo, víme dobře. Mnohem skromnější připomenutí kulatého výročí fungování label přesouvá na podzim. My si neuskutečněný festivalový fokus připomeneme alespoň na stránkách kulturního magazínu UNI.
Na začátek příběhu City Slang se znovu vrátíme, jako už tolikrát v našem seriálu, do hudebně těhotného období přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Soustředíme se na mladého vysokoškoláka Christofa Ellinghause, který se místo učení a vzorné služby vlasti snaží propagovat hudební fanzin The Glitterhouse (ano, ten se pak stal základem stejnojmenného vydavatelství, ale to je zase příběh na někdy jindy). Do něho začal psát už na střední škole, doma, v bavorském městečku Beverungen. Právě díky novinářské aktivitě mu bylo v Berlíně nabídnuto, zda by nechtěl doprovázet americké kapely na turné po Německu, případně dalších státech Evropy. Christof na nabídku kývnul a hudební kolotoč se začal roztáčet.
První na řadě byly garážoví rockeři The Chesterfield Kings, ale pak přišly na řadu mnohem zajímavější kapely – Yo La Tengo, The Lemonheads, Mudhoney, Nirvana, Soundgarden nebo The Flaming Lips. Právě parta okolo Waynea Coynea měla pro vznik labelu zcela zásadní význam. Na konci turné Wayne Chistofa oslovil: „Chtěli bychom se do Evropy vrátit, ale potřebujeme label, který by zde vydával naši hudbu. Ten tu zatím nemáme. Nemohl bys nám v tom pomoci?“ A hned po návratu do Států, aby dal jasně najevo, že jeho úmysly jsou vážné, poslal psychedelický maestro Ellinghausovi demo připravované desky In a Priest Driven Ambulance.
Christof v každém rozhovoru tvrdí, že měl štěstí, že narazil na The Flaming Lips v době, kdy chtěli vydat svou nejlepší desku. Díky spolupráci s touto kapelou se se stejnou žádostí začali na mladého Němce obracet další americké kapely – Calexico, The Lemonheads, Yo La Tengo… A to přesto, že pro berlínskou značku nebylo vůbec jednoduché prosadit, především v britském hudebním tisku, informace o svých amerických koních. Zásadní pro budoucnost City Slang nakonec bylo seznámení šéfa City Slang s Courtney Love a následné vydávání muziky její kapely Hole. Od té chvíle bylo vydavatelství přijato do širšího povědomí profesionály i fanoušky po celé Evropě. Grungeová vlna, a tím pádem větší pozornost upřená z Evropy na druhý břeh Atlantského oceánu, šla City Slang na ruku. A to přesto, že ani Sebadoh, Superchunk nebo Unsane nebyli typickými „flanelovými hvězdami“.
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu
Od všech ostatních umělců působících na české hudební scéně se zpěvačka NIVVA odlišuje tím, že neexistuje. Jde o virtuální projekt, jehož autoři si přejí zůstat v anonymitě. Introvertní zpěvačka, skladatelka a 3D grafička, která NIVVĚ propůjčila svůj hlas, přece jen mírně odhalila svou identitu tím, že se při vytváření grafické podoby NIVVY inspirovala svou vlastní tváří. Hudbě NIVVY pomohli na svět Ondřej Mikula (Aid Kid) a Jakub König (Kittchen).
Poprvé mohli projekt posluchači alternativních rozhlasových stanic zaslechnout v roce 2018. NIVVA se spojila s labelem Bad Names a spolupráce přinesla EP Easy, vydané letos v únoru. Hudba projektu je definována jemným projevem zpěvačky, doplněným minimalistickou instrumentací. Na koncertní premiéru projekt ještě čeká a bude jistě zajímavé dozvědět se, jak tvůrci projektu jeho jevištní podobu pojmou.
Kde se vzal prapůvodní nápad vytvoření projektu NIVVA?
Nápad k vytvoření avatarky vycházel z mé profese. Měla jsem zkušenost s prací jako 3D grafik pro jednu nejmenovanou instituci, kde se vybíraly digitální dívky pro výzkum. Zaujalo mě, jak se mluví o dívkách jako o věcech s lidskými vlastnostmi. O tom je vlastně celé to první EP, o zpovědi takového avatara, který je brán jako věc. Tělo jako produkt. Naučí se vědomí a svědomí, emocím. Co kdyby i produkt, navrhnuté dokonalé digitální tělo, nečekaně zranitelný, křehký a zdánlivě dokonalý stimul, mohl vyjádřit své pocity? Bylo by to jen prázdno a vzpomínky na něco, o čem se nemluví?
Jaká je historie vzniku NIVVY? Jak došlo ke spolupráci s Ondřejem Mikulou a Jakubem Königem?
Jakub mě seznámil s Ondrou, kterému se líbil můj hlas. Slyšel moje stará dema a řekl, že by mi rád pomohl něco zprodukovat. Sešli jsme se a moc si sedli, jak hudebně, tak lidsky. Začali jsme tenkrát s písní Easy, což bylo jedno z těch dem. Složila jsem ji před lety jako takovou krátkou brnkačku na kytaru. Tahle kytara sloužila reverzně jako podklad pro novou podobu písně.
Kdo další se podílel na vzniku EP a videa?
EP Easy je počinem tří hudebníků pod záštitou Bad Names label, který vede Tomáš Havlen. Kytarovou melodii v Easier (jiná píseň s podobným názvem – pozn. aut.) složil můj dlouholetý kamarád pan Štěpán. Na vzniku videa k Easy se podíleli kamarádi animátor Peter Oško, kameraman Tomáš Šťastný, tanečnice Bára Stulíková, editorka Tasya Nafigina a členové NIVVY. Velkou část klipu jsme natáčeli v prostorách CAMPU. Videoklip je výpověď o hranicích svědomí a limitech lidskosti. Jestliže by bylo možné navrhnout lidské tělo jako produkt, přiblížit ho dokonalosti, udělalo by nás to spokojenější? Jak daleko je jedinec schopen zajít pro ostrá slova, když mluví o něčem, co se mu esteticky nelíbí? Zraňuje nás ta observace a nedokonalost v cizích očích natolik, že nás to dokáže mentálně zlomit a ublížit nám? A nakolik zažité mentální či fyzické ublížení ovlivňuje naše budoucí činy?
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu
Dcera uznávaného výrobce akustických kytar hraje na housle. Kapelu Nina Rosa pojmenovala po své babičce a každou píseň zpívá tím jazykem, který se jí k ní nejvíc hodí. Seznamte se s Ninou Marinovou, jejíž album Discover zaujalo odbornou veřejnost na Slovensku (odkud Nina pochází) i v Česku (kde žije).
Nino, prošla jsi skupinami různých žánrů, ale Nina Rosa je tvoje první skutečně autorská kapela. Kam až sahají její kořeny?
Odmalička jsem si vymýšlela písničky. Jenže jsem původně hrála klasiku a pak šla na Ježkovu konzervatoř a mé písně mi dlouho nepřišly dostatečně umělecky hodnotné na to, abych je veřejně provozovala. Až jednoho dne jsem si uvědomila, že je mám vlastně ráda a asi bych je chtěla hrát. A že když baví mě, možná se najde i někdo další, komu by se mohly líbit. V této fázi mi už bylo jasné, že budu potřebovat podporu dalších muzikantů a také nějaký vhodný název, který by mi dodával sílu. A protože jedním z mých největších podporovatelů, už když jsem byla malá, byla moje babička Rosová, rozhodla jsem se, že kapelu nazvu částečně po ní.
V jednom ze svých předchozích projektů, v kapele Transitus Irregularis, jsi zpívala v češtině verše Bohuslava Reynka. V čem to bylo jiné ve srovnání s interpretací vlastní tvorby?
Velmi uznávám Reynkovu poetiku. Tedy nejprve jsem si k ní hledala cestu, ale pak jsem jí úplně propadla. Vděčím za to i své mámě, s níž jsem ty básně hodně rozebírala a která mi na té cestě k Reynkovi pomohla. A také vydavatelství Petrkov, které přišlo nápadem, že bychom měli Reynkovy básně zhudebnit. Byla to pro mě výzva i v tom, že ty básně jsou v češtině a já jsem měla obavu, jestli moje čeština nebude někoho urážet. Většinu básní zhudebnil Mirek Nosek a společně jsme pak tyto jeho skladby zaranžovali. Při interpretaci mi tedy šlo hlavně o to, abych dostála kvalitám Reynkovy poezie a Mirkovy hudby. U svých vlastních písní mám větší svobodu, mohu hrát a zpívat, jak to sama cítím.
Zatímco Reynek pracoval s poetickými, ale často velmi reálnými obrazy, v kapele Nina Rosa zpíváš texty v různých jazycích, někdy i vymyšlených, a posluchač musí mnohem víc zapojit fantazii. O čem zpíváš?
Ty písně jsou velmi různé. Důležité je pro mě například téma rovnosti všech lidí, o kterém pojednává píseň Water. Zpívám v ní o tom, že jsme všichni „vaření z jedné vody a dělaní z jednoho těsta“. Dále je pro mě důležitá rozmanitost, protože zajímavá hudba vzniká vždy z rozmanitosti hudebních stylů. Něco zajímavého vzniklo vždy z nějakého střetu kultur. A pokud jde o ty jazyky, na to nemám jednoduché vysvětlení. Když mě napadne písnička, napadne mě i jazyk, ve kterém bych ji chtěla slyšet.
Hned na začátku si tedy řekneš, jestli to bude angličtina, nebo třeba polština?
Ano, je to zvláštní, ale je to přesně tak. Například u skladby Žuvenal, kterou jsem nazpívala ve fiktivním severském jazyce, jsem si původně říkala, že potřebuji nějaký severský jazyk. Ta píseň totiž pojednává o sněžném psovi, který má určité poslání. Nejprve jsem podle toho, co jsem slyšela v hlavě, chtěla napsat text v islandštině. Jenže zvuk islandštiny nakonec tomu, co jsem zamýšlela, úplně neodpovídal, a navíc bych jej ani nebyla schopna dobře reprodukovat. Proto jsem napsala text ve fiktivním jazyce, ve kterém ale slovo od slova něco konkrétního znamená a já přesně vím, o čem zpívám. Je to zvláštní, že? Ale lepší vysvětlení pro to nemám.
Máme tedy volbu jazyka. Ve kterém okamžiku přichází volba hudebního stylu?
U většiny písní také od začátku vím, jak mají znít a v jakém stylu je chci mít. Například píseň Jelly of Night jsem si původně představovala jako takový gypsy swing. Když jsme ji pak s Tonym Dlapou a Michalem Mihokem společně aranžovali, přišel Tony s tím, že by ji udělal víc do hip hopu. Napsal aranžmá, ve kterém jsou i bicí a basa, a já myslím, že to té písni prospělo.
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu
Jméno Václava Havelky III rozhodně nevidíte v UNI poprvé. Možná jste četli prastarý profil projektu SelFbrush, kdy Antonín Kocábek písně popisoval jako „komorní, introvertní, anglicky zpívané nálady.“ Ty písničky už tehdy jasně dávaly najevo, že tu jsou z vnitřní potřeby sdělovat. Nebo jste sledovali Havelkovu cestu v kapelách Were Mute či Please The Trees. Slova o terapeutických účincích Vaškovy muziky jsou poměrně častá, za pár dní navíc vychází novinka Universal Prayer projektu Golden Spine, kde Havelka a jeho partnerka Andrea Knotková (Iamme Candlewick) zpracovávající védské mantry spolu s množstvím známých hostů. Terapie hudbou se bude v dnešní nejisté době nepochybně hodit. Samozřejmě se v UNI recenzovala také Havelkova alba, projekt U nás v garáži dua Tvrdý/Havelka se stal Albem měsíce, výborné ohlasy si získaly i desky PTT, včetně zatím poslední Infinite Dance. Je nepochybné, že stále platí Havelkova věta: „Bude to znít jako úplně trapná hláška, ale já opravdu věřím v práci.“
Jak zvládáš současnou situaci? Jsi nejen hudebník, ale také producent, produkční, booking agent, pracuješ pro festivaly Colours of Ostrava, Metronome Prague, Letní filmovou školu nebo v pražském Divadle Archa.
Nyní se cítím klidný. Stres a strach jsou špatnými pány. Je vidět, jak je celý svět křehký a propojený. Všechno souvisí se vším. Myslím, že nám situace umožňuje nahlédnout lidskou krátkozrakost a důsledky bezohledného chování lidstva jako celku. Bylo to naprosto nevyhnutelné. Samozřejmě, že už jsem a ještě budu x měsíců bez práce a tedy bez příjmů, ale nemyslím si, že všechno je jen o hudbě a festivalech. Jsou mnohem důležitější věci, které jako civilizace musíme řešit, a první změnu musíme vykonat sami v sobě. Velkou většinou aktivit utíkáme před sebou samými. I když mám to štěstí dělat v životě to, co mám rád, dotýká se mě to taky a stále pracuju na změně těchto zažitých principů, které mi neprospívaly. Musím říct, že jsem měl posledních několik měsíců dobrou příležitost se na současnou situaci připravit. Na jaře minulý rok jsem začal mít problémy se žlučníkem. Zjistil jsem, že šlo o nahromadění potlačených emocí a neschopnost je komunikovat. Byl to velmi bolestivý proces, a i když jsem věřil, že to zvládnu bez chirurgického zákroku, skončilo to celé operací takzvaně za pět dvanáct. Svojí tvrdohlavostí jsem si totiž uhnal docela ošklivý zánět, který se musel vyléčit před samotným zákrokem. Když už jsem si říkal, že bude lépe, na začátku letošního roku se mi hodně zhoršil problém s vyhřezlou ploténkou páteře, se kterým jsem bojoval téměř deset let. Byť jsem absolvoval mnohé terapie různých druhů, jednoho rána jsem spadl na zem, prostě se mi podlomila kolena a nemohl jsem se hýbat. Křičel jsem bolestí. Z bytu v šestém patře bez výtahu mě neslo na lehátku šest chlapů. Byla z toho další operace. Naštěstí šlo o šetrný zákrok shodou okolností rukou fanouška Please The Trees v motolské nemocnici, na kterého nám kontakt zprostředkovala kamarádka mé partnerky Andrejky. Oběma bych tímto chtěl moc poděkovat. Během několika měsíců jsem prodělal pět celkových narkóz a musel si odležet šest týdnů v posteli, aniž bych se mohl posadit. V ten moment se pro mě prakticky všechno zastavilo. Sotva jsem si došel na záchod a musela se o mě starat Andrejka, které také tímto moc děkuju. S odstupem si uvědomuji, že to pro mě byly jedny z nejdůležitějších momentů v životě, a přijal jsem je jako dar a možnost vykročit dál, jako pomyslné dveře do nové perspektivy. Stejné je to i pro společnost v čase koronaviru, který přišel zrovna, když jsem plánoval návrat do práce. Nezbývá, než v našem příběhu hledat hlubší smysl a celé to obejmout. My jsme využili situace k vystěhování z Prahy, zatím přechodně do Orlických hor, což se ukazuje jako nejlepší krok, který jsme mohli udělat. Do města se už nevrátíme. Jedinou slabinou je nedostatek práce a tedy peněz. Věřím ale, že i to se podaří vyřešit.
Jak se díváš na současnou českou scénu v době krize z pohledu hudebníka? Zaznívají mnohé hlasy, že si umělci teď chtějí nahrabat, zároveň není ani samotná scéna jednotná natolik, aby jednohlasně komunikovala s Ministerstvem kultury a politickou scénou, dlouhodobě je podfinancovaná, což se právě teď ukazuje v reálu – výpadek jednoho platu je pro mnohé likvidační.
Je to nedůstojné, scéna je podceněná a vnímaná podřadně. Přitom na ní lidé makají na doraz, srdcem, na dluh, do tvorby se investuje, místo aby z ní byla návratnost na živobytí jako v jiných sférách a vložené úsilí se adekvátně vracelo. Pro mnoho lidí je to neudržitelné. Já jsem se nikdy na nikoho a na nic jiného než sebe nespoléhal. To ale neznamená, že je to tak v pořádku. Situace se mě velmi existenčně dotýká, a to i přesto, že jsem rozkročen doširoka a pracovně se pohybuji na několika platformách. Věřím tomu, že to ustojím a budu moci zůstat u toho, co mám rád a co mě naplňuje. Snažím se také nejen teď, ale i do budoucna ořezat svoje náklady na minimum, žít více v přírodě, z přírody. Stát hudební alternativní scénu bere jako jakousi šedočernou zónu. Cením si v posledních letech funkce české proexportní kanceláře Soundczech, aktivit kolem časopisu Full Moon, dalších platforem a aktivit mnoha lidí. Scéna je velmi živá se spoustou kvalitní hudby, plná skvělých mladých kapel a umělců. Od začátku jsme si vše v Please The Trees financovali sami, investovali do vydávání desek a turné. Teď je díky zmiňovaným podporám možné se dostat alespoň na nulu a rozvíjet se. Je to práce jako každá jiná. Omezený, respektive nulový prostor v médiích, který je věnován alternativní hudbě, je dalším klíčovým problémem v celém systému. Nemyslím si totiž, že by to lidi nezajímalo. Jen se k tomu nemají jak dostat, což je paradoxní ve světě, kdy všechny informace jsou vzdálené několik kliků. Bohužel přehled a vkus většiny lidí je stále určován komerční televizí a rádiem.
V izolaci se rozmohlo streamování koncertů, ty jsi šel trochu jinou cestou a vydáváš video sérii Distant Sessions For The Covid-19 Times. Zatím jsou to předělávky písní, za což tě chválil i Ondřej Bezr slovy „Odjakživa jsem si říkal, že Havelka a Young jsou blíženci, ale až teď je to stvrzeno naplno. Navíc pro tu příležitost Václav stylově nasadil youngovskou kostku, i za to body navrch.“ Jak vybíráš písně, dle nálady nebo v rámci širšího konceptu?
Je to především zábava s myšlenkou na udržení komunikace s fanoušky. Momentální koncept je odhalení inspirací. Většina písní, které zatím hraju, jsou coververze skladeb, které mám rád a které bych tímto lidem chtěl představit, v případě, že některou neznají. Postupem času chci hrát autorské skladby, které na akustickou kytaru vyznějí jinak. Akustická kytara byl jediný nástroj, který jsem si s sebou zvládl vzít během stěhování. V posledních letech jsem ji dost zanedbával a úplně od ní upustil i během psaní. Hrozně si to užívám. Snažím se písně nahrávat venku v krásném okolí Orlických hor pokaždé na jiném místě. Doufám, že to lidi třeba i díky tomu pozitivně nabije.
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu
