Jako malý Pražáček jsem léta vnímal velký nápis, zřejmě natřený vápnem, na jednom zbytku někdejších městských hradeb nad parkem Folimanka v mém rodném Nuselském údolí. Ale nikterak si nelámal hlavu, co má znamenat. Bylo mi to prostě fuk. Ale roky ubíhaly a ona výzva tam stála pořád. Do dáli jasně čitelná, hlavně když stromy shodily listí. Až jsem se jednou zeptal rodičů, o co vlastně jde. A dostalo se mi informace, že výkřik Volte č. 1 pochází z kampaně roku 1946 a jednička patřila Komunistické straně Československa. Která, jak známo, tehdy vyhrála. Tedy na víc než čtyři desetiletí poslední svobodné volby. A tuto připomínku svého triumfu se pak nenamáhala odstranit, nápis myslím zmizel až někdy na rozhraní 70. a 80. let, ne-li později. Pevně panující soudruhy také ani nenapadlo, že se tím pádem kupříkladu někdo podobně zvědavý jako já dozví aspoň něco o pravidlech volné politické soutěže a demokratickém uspořádání vůbec. To vše se ve škole taktně zamlčovalo. Respektive nějaká zmínka padla, ale s rychlým dodatkem, že plurality už netřeba, protože patent k řízení státu má přece jedině KSČ, cele zastupující vůli lidu. Ostatně si to pro jistotu vetkla do Ústavy.
Později jsem něco z předvolební atmosféry jara šestačtyřicátého našel v literatuře. Kupříkladu v pěkné novele Jaroslava Papouška Černý Petr, napsané trochu ve Škvoreckého stylu a vydané roku 1965. Miloš Forman ji ovšem v legendárním stejnojmenném filmu posunul do současnosti. Neboť chtěl jednak zachytit aktuální a totální mezigenerační neporozumění, a pozadí netotalitních voleb v malém městě by mu na Barrandově stejně škrtli.
Když jsem pak už trochu poučen kráčíval coby mladý muž skrz Folimanku směrem k Podskalí a ujistil se vždycky, že je anachronický apel stále na místě, přemítal jsem, jestli si někdo z tehdejších voličů, včetně řady komunistů, uměl představit, co výhra KSČ přinese. A jak pevně se zlotřilí soudruzi u moci zabetonují. A že v těch dávných volbách tedy „jde o všechno“. Jak zní letošní heslo ODS. A vzhledem k tomu, že má pan Babiš svůj zahraniční byznys pouze na Západě a pražádný v Rusku a v Číně, je to varování možná přehnané. Ale zase – když se člověk ne zrovna dobře vyspí, říká si, jestli ten Fiala nemá přece jenom recht. I když se ten jeho tým v zářivém světle zrovna nepředvedl. Tak počátkem října přeju šťastnou ruku!