Ad Hot

Druhdy jsem tu připomínal poznatky kapitána Gullivera z akademie v Lagadu, hlavním městě vznášejícího se ostrova Laputy. Tedy jak si už před třemi sty lety někdo dovedl vynalézavě utahovat z politiky a vůbec všeho možného váženého a zavedeného. A nenápadně upozorňovat, že demokracie není a nemůže být dokonalá. Když takoví nejsou a zřejmě nemohou být lidé. O voličích nemluvě. Zvlášť o slepých k tomu, co přitom bije do očí.

Klasické, nikoli však zmramorovatělé dílo Jonathana Swifta vytane na mysli hned zkraje četby jiné anglické satirické knihy jménem Šváb. Jíž rozčilený Ian McEwan reflektoval celým světem užasle sledované loňské plácání londýnské sněmovny v brexitové louži. Přičemž i u McEwana jde o dotažení výsledku referenda, jenže na swiftovsky absurdní téma „reversalismu“, otočení běhu peněz. Které nebudu prozrazovat. Ani proč má stostránková hříčka právě takový titul. Strávíte však při ní ve výborném rozpoložení dvě tři hodinky. Zvlášť jste-li osobou udržující svou ledničku plnou. Dodávám jen, že se v jinak cele britském Švábovi zjevuje z networkového povzdálí také americký prezident, mistrovsky tweetující s „poezií, hladce kombinující hutnost sdělení s pohotovou nezávislostí na konkrétním obsahu.“ A dojde i na příkladně lživé MeToo osočení, k němuž „na názorové stránce jedna z mladších členek redakce Guardianu argumentovala, že oběť nejenže má vždycky pravdu, ale také právo, aby se jí věřilo.“ Jak říkám, pěkné dvě tři hodinky.

Které mohou nakonec vést opět k listování v Gulliverovi a dospět třeba k místu, na kterém hrdina vysvětluje jednomu z Hvajninimů, tedy koňovi, kdo že je to v Anglii takřečený první ministr: „Tvor nadobro prostý radosti i žalu, lásky i nenávisti, soucitu i hněvu. Neuplatňuje aspoň jiné náruživosti kromě vášnivé touhy po majetku, moci a poctách. Slov užívá na všechno možné, jen ne na to, aby projevil své smýšlení. Neřekne nikdy pravdu, leč s úmyslem, aby ji člověk pokládal za lež, a lež schválně, aby ji člověk pokládal za pravdu. Ty, o nichž mluví za zády nejhůře, čeká nejspíš povýšení. Kdykoliv začne člověka před jinými nebo před ním samým chválit, od toho dne je po něm veta. Nejhorší známkou je dostat slib, zvláště je-li dotvrzen přísahou. Potom každý, kdo je moudrý, odejde a vzdá se všech svých nadějí. Vyšvihnout na nejvyššího ministra může se člověk dvojím způsobem: předně když zradí svého předchůdce, nebo mu podrazí nohy, za druhé prudkým horlením na zkaženost dvora ve veřejných shromážděních.“ Od časů děkana Swifta se na světě sice změnilo přemnohé, ale zdaleka ne všechno.

 

Napsat komentář