Ad Hot

Z 18. na 19. června, přesně od půlnoci londýnského času vysílala BBC 6 kompletně a bez přerušování nové Dylanovo album Rough And Rowdy Ways. Ideálně a vzrušujícně trávený čas. Samo, že s trochou tekutiny a pokouřeníčka. Dalo se to užít do sytosti, neb šlo o šestihodinový dylanovský blok redaktora Gideona Coea, ve kterém před i po prezentaci desky (od první vteřiny dne, kdy oficiálně vyšla) zněla spousta starších mistrových songů přímo od něho ve verzích původních i méně známých, a zároveň od nejrůznějších muzi-kusek i -kusů. Před středoevropskou třetí, to jsme měli kýžené představení nobelistova čerstvého dílka za sebou, došlo i na památnou živou nahrávku Like A Rolling Stone ze 17. května 1966 v Manchesteru. Kde na písničkáře, doprovázeného rockově říznou kapelou The Hawks, později známou coby The Band, v níž ovšem tehdy bubeníka a vokalistu Levona Helma, znechuceného z amerických reakcí na koncerty folkové vele-modly s bigbítem za zády nahrazoval Mickey Jones, zakřičel z auditoria rovněž zhrzený tamní ctitel akustického období student Keith Butler pateticky: „Jidáši!“. Jako kdyby pomyslný folkový Ježíš mohl být zároveň svým elektrickým zrádcem. Což je ovšem myšlenka, s níž koketovalo o pár let pozdější a shodou okolností britské libreto muzikálu Jesus Christ Superstar. No nic. O své pravdě pevně přesvědčený Dylan vcelku klidně odvětil, že mladíkovi nevěří a jde o lháře. Načež se otočil k Robbiemu Robertsonovi a spol. s lakonickou výzvou na potvoru: „Play it fucking loud!“

Od té doby protekla pod mosty manchesterské řeky Irwell obludná spousta vody. A už dávno nikdo Dylanovi nevyčítá tehdejší obrat ke svému od jinošství milovanému rock´n´rollu. I když samozřejmě řada songů oné prvé etapy Roberta Zimmermana zůstává dodnes, jak se říká v cimrmanovských Čechách…  směroplatná. Ale ještě víc jich vstoupilo do síně nesmrtelnosti z jeho „another side“. Vetře se mezi ně i cosi na Rough And Rowdy Ways? Po signálním poslechu s lehkou konzumací těžko říct. Ale znělo to krásně, chvílemi mírně, až zasněně, pak zas pravověrně bluesově a naléhavě. Bude také třeba pročíst texty. Zrovna z přitažlivé, akordeonem podbarvené závěrečné Key West (Philosopher Pirate) nebyla slova na netu ještě ve čtyři ráno. Ostatní ano, navíc tři čísla Dylan odtajnil v předcházejících koro-týdnech. Ale některé jsou dost dlouhé. A opět obsahují řadu šifer a narážek. Ovšem i hafo konkrétních jmen. Stylotvornému bluesmanu z 50. a 60.let, od něhož se učili nejen Rolling Stones, je příkladně zasvěcen song: „Goodbye Jimmy Reed, Jimmy Reed indeed / Give me that old time religion, it’s just what I need.“ Všimli jste si taky, že Dylan v poslední době tu a tam rýmuje až automaticky, jakoby za chůze? Podoben druhdy pražskému chodci Nezvalovi? Přece i Jiří Suchý říká, že ho často texty napadaly v rytmu kráčení městem. Nad nímž už svítá. V kalifornském Malibu, kde Bobeš léta přebývá, je teď bůhvíkolik. Vzdušnou čarou tam ale míří velmi vroucnej polibek. 

 

Přidat komentář