Ad Hot

„Do tajů lesbické lásky mě zasvětila jedna z přítelkyň mého táty.“ Uh. Minimálně dvě mouchy jednou ranou. Dominika Gottová, v poslední době oblíbená bulvárem, když holt už nemá chudáka Ivetu, to sází jak z učebnice. Internetovým prostorem bloumající čtenář, nejprve zaražený, posléze pobaveně domýšlí, co by mohlo následovat. No… pár nápadů bych samozřejmě měl. Kdo by také ne, že? Ale netřeba napovídat. Však ono to dřív nebo později přijde.

Stejně je ovšem fascinující, jak jistá část občanů tyhle věci chtivě vyhledává. A těší se na další. I když je to neustále dokola, akorát se mění jména a tváře. Už s tím žijeme třicet let, možná dneska v o něco slabším proudu, než když šlo o novum. Připlavené svobodou tisku a soukromým podnikáním. V zásadě nás to ale udivovat nemělo, protože i za totáče přece stávali důchodci v podvečer frontičky před novinovými stánky (PNS, tedy Poštovní novinové služby), než přiveze dodávka balík Večerní Prahy, v tehdejších žurnalistických kruzích familiárně řečené Drbny. Mimochodem vydávané Rudým právem. Soudruzi měli pro hlad prostého lidu po aspoň nějakých senzacích pochopení. Ve Večerce se sice neprobíraly nevěry a nejčerstvější plastické operace hvězd, ale našlo se tu o dost víc než v ostatních periodikách zpráv povahy kriminální, nebo soudní. Že se kdosi kamsi včera vloupal a jinde došlo k přepadení, nebo aspoň pokusu o něj. Tu a tam se zjevilo i nějaké násilné úmrtí. I když na většinu z nich platilo režimní embargo. Neboť v socialismu možná někdo drobně krade, případně rozkrádá, ale vraždíme se jen výjimečně. Pokud nešlo o záležitost, jíž kriminálka ventilovat přece jen směla. Jako byla v roce 1985 aktivita takřečeného spartakiádního vraha, tehdy nezletilého devianta, před nímž policisté potřebovali varovat.

A netřeba dodávat, že pravověrný bulvár existoval dávno před komunisty. A že ho především sledovali zase vlastně ti samí lidé, co dneska. Ale aspoň v letech nedávno minulých i takoví, do nichž by to člověk neřekl. Možná obsahu ve skutečnosti nevěřili, ale stejně je přitahoval a snad i bavil. Kupříkladu peripetie oné nešťastné Ivety. Když jsem zjistil, že několik mých známých, jednoznačně inteligentních a vzdělaných, ví poměrně dost o existenci jakéhosi Rychtáře nebo Macury, mohl jsem si hlavu uvrtět.

Tak co se budu divit, až nám Dominika sdělí, že – pardon – tátův stejně chutnal ze všech nejlíp?

 

 

Přidat komentář