Ad Hot

Kdekdo si už půlstoletí láme hlavu, jestli by se nevyvíjel rock, ale i přidružené žánry jinak, kdyby tehdy 18. září zbytečně nezemřel Jimi Hendrix. Aspoň částečně jinak. Že by tomu všemu dal, kupříkladu plánovaným holportem s Milesem Davisem, aspoň ještě jednou tak mocný impuls, jaký znamenal jeho huronský vpád na londýnskou scénu koncem roku 1966. Nadání svéhlavého mimochodníka, ohromující energii i výsadní pozici k tomu měl. Je to ovšem plané mudrování. Přestože legitimní. Protože mohl překonat sám sebe. Beatles se to povedlo několikrát. Ale nedočkali bychom se Rubber Soul, Seržanta atd., kdyby nějaký magor odpráskl Johna (že je populárnější než Ježíš?) už roku 1965. A když padlo Davisovo jméno: kudy, nebo jakým tempem by kráčel jazz, kdyby se Miles po půli páté dekády předávkoval? To se lehce mohlo stát. A nenatočil by Kind Of Blue, Sketches Of Spain, E.S.P., Bitches Brew nebo We Want Miles.

I když Karel Kryl kdysi myslel cosi podstatnějšího, lze užít jeho tezi o „úloze osobnosti v dějinách“. V tomto případě pouze hudebních. Možná Hendrix tu svoji naplnil po okraj, dál by dosažený stupeň akorát varioval a dřív nebo později upadal do průměru. A časem v pozapomnění. Jak to bývává u prudce zazářivších, profetických, tedy většinou předčasně odešlých umělců. Přirovnávaných pak pokleslými psavci k létavicím. Ale zrovna on vyhlížel, že by z něj mohlo ještě něco parádního vypadnout. Zvlášť po projektu Band of Gypsys, předjímajícím rock-funk. Který se ovšem dostavil až koncem osmdesátek. A v hudebně doširoka diversifikované éře to nebyla vlastně ani možná bomba účinku Hendrixova dávného zjevení. Prostě šlo o jinou dobu. Zatímco krátce před jeho smrtí zněly nesmírně vzrušivě zvěsti o domluvené spolupráci s Milesem. Přeškoda, že k ní nedošlo. I když by takoví dva ultra kohouti na jednom dvorečku nejspíš dlouho nekokrhali.

Tedy na dvorečku pozemském. Neboť dle oněch slabomyslných žurnalistů přece jamujou v nebi! Což je nám houby platná a hlavně strašná hovadina. I když jim tam nedávno přibyl Prince. Wow! Všichni tři však minimálně za pýchu kandidáti napřed pro očistec. Ale i kdyby je Pánbůh, oko vůči geniům svého druhu přimhouřivší, vzal bez okolků na hruď, co asi jeho uši na tu černou, doslova pekelnou kočičinu? Když u něho, jak se aspoň v křesťanském světě traduje, dělají od nepaměti andílkové plink plink na harfy? Bez Marshallů, fuzz-pedálů a kvákadel?

No nic. Berte, drazí čtenářové, tyhle hlouposti coby závdavek k přemítání. A hlavně k těšení se na říjnové UNI. Ze značné části totiž hendrixovské. Hey Joe!    

             

Přidat komentář