Ad hot

Celoživotní milovník a ovšem i výsostný mistr kašpařin si krátce po osmdesátce střihnul jednu vysloveně brilatní. Jak totiž jinak vnímat 18. července internetový, nikoli za babku předplacený, a se zmatečným nadšením očekávaně vypuštěný stream Boba Dylana Shadow Kingdom? Zhruba padesátiminutový kvazi-koncert z marseillského kvazi-klubu, archaicky černobíle snímaný, ve kterém sedí u stolků na černobílých kostkách podlahy černobílá klientela? Chlapi pod klobouky, ti bez nich s vlasovými ocásky. Jsme v raných padesátkách anebo osmdesátkách? Vyčesané vnadné číči, mihající se před kamerou cestou pro drink a zpět rovněž překlenují dekády.

A Maestro, veteránský lídr šramlu z dávného zapadáku (výmluvné je, že na produkci vůbec nereaguje dál dřepící auditorium, zvukově totálně umlčené, není slyšet ani vrznutí židle, prostě nic, nula), má na nohou výrazné black and white polobotky. Plus skoro pořád tvář ve stínu. Což známe i z jeho pražských vystoupení. No jo, věk je věk. A další stylizace: publikum bání. Až komicky. Jak o závod. Z cigaret i doutníků. Furt a furt. Vypouští doslova oblaka. Jenže jakýmsi trikem nikoli do ksichtů barových hudbířů. Kterým přirozeně vévodí BD, někdy v centru, jindy na kraji, stojící i sedící. Převážně v akustické sestavičce bez bicích (dvě kytary, případně mandolína, kontrabas střídaný s basovkou, plus vlastně jen harmonii držící uskromněný akordeon). A v rukou má sám kytaru nebo foukací harmoniku. Když nic, pak na své poměry výrazně gestikuluje. Ne zas až jak Jaques Brel. Ale padne mu to!  A hlavně, v těch komorních verzích starších písní je pořád naprosto suverénní. Řadě dokonce dává novou energii: nečekal jsem že bude tak silná Queen Jane Approximately nebo zrychlená verze I’ll Be Your Baby Tonight.

Jasně, film, série klipů v témže prostředí a bez proměn, nepočítáme-li občasná střídání Dylanových oblíbeně zdobených sak a košil (kapela furt v černým s respirátorama, jak nachystaná k přepadení dostavníku), pochopí vbrzku i laický divák. Co hudebně obstojí, s tím se jde na playback před kamery. A nebudeme předstírat autenticitu. Výsledkem je iluze půvabně zašlého.

Jenomže – v těch zašlých dobách byla Dylanova bezbřehá obrazotvornost a poetičnost zcela utopická. A vnesl ji tam právě on. V tom je to kouzlo. Sakra! Že si ještě pořád může hrát na kašpara, klauna nebo barového veterána. Jejichž podstatu miluje. Ale z úst se mu přitom jakoby samovolně řine proud výsostné básnivosti. A navíc ho stejně mimovolně propojuje s muzikou. Skoro fuj. Ale taky nádhera.

Přidat komentář