Ad hot

Už jsem to Jiřímu Peňásovi dávno odpustil. Vlastně mě to tehdy pobavilo. Namíchlo jen na moment. Totiž: před třinácti lety jsem napsal pro časopis Týden, který byl ještě práv svého titulu, dneska je z něj pod křídly společnosti Empresa Media Jaromíra Soukupa se stejným jménem měsíčník, což vyhlíží jak z raportu kapitána Gullivera po návštěvě města Lagadu (odkud zřejmě pochází styl veškeré produkce TV Barrandov), o překrásné desce Raising Sand. Zdánlivě nesourodého vokálního dua hardrockového prince Roberta Planta a neograssové princezny, podmanivé sopranistky-houslistky Alison Kraussové. O dílku tehdy čerstvě ověnčeném pěti Grammy. Včetně za album roku. A Jiří, šéf kulturní rubriky Týdne, do textu před uzávěrkou (teda mobil mohl zkusit, že), mi vložil vedle jinak skousnutelných mezititulků jeden dost absurdní: Kouř nad vodami. Huh!

Jasně, trochu ho snad zmátlo, že jsou na obalu Raising Sand protagonisté vyfoceni uprostřed písků, které by se mohly vichrem vzdout. Ale, a to jsem tenkrát sám nevěděl, jde také o frázi nebo idiom ze slovníku dávných bluesmanů, označujících tak čísi problematické chování. Možná něco, jako když u nás komusi „chytnou saze“. A pak kdeco lítá. Ale tušil jsem, už nevím odkud, že inspirace k Smoke on the Water kapely Deep Purple (právě tou to trapně popletl Jirka, zřejmě maje od výrostkovských časů Zeppelíny s Párply stále a trestuhodně jedna k jedné), nepochází od jakoby romantického úkazu přírodního, nýbrž stupidního díla člověčího. Požáru a následného mohutného kouře z kasina švýcarského Montreaux na břehu tamního jezera roku 1971. Kde mimochodem zrovna hrál Frank Zappa. A ňákej vůl vypálil světlici k dřevěnému stropu.

Dávné a dneska směšné věci. Ale setkání Roberta Planta, který jednotlivými roztroušenými nahrávkami v dokonalém a vkusném falsetu dával delší dobu tušit, že je svým způsobem moderním a podobně dynamickým pokračovatelem Elvise nebo Roye Orbisona, s Alison Kraussovou, úchvatně muzikální andělkou, v jejíž kapele Union Station, dnes utlumené, hrály léta největší hvězdy akustické muziky, včetně velmistra na dobro Jerryho Douglase, přímo volalo po pokračování. Když se jim to tak dokonale napoprvé sťuklo. V sestavě překopaných songů většinou staršího data, pod producentem T Bone Burnettem s jeho osvědčenou sestavou studiových muzikantů. Do tvaru zcela aktuálního. Jenomže pokusy o navázání, bylo jich snad vícero, krachovaly. Aspoň Robert to tu a tam zmiňoval. A málokdo čekal na zázrak. Nicméně se možná blíží. Alelujá, sestry a bratři! V listopadu by nás album Raise the Roof tandemu Robert & Alison mohlo přímo oblažit. A zase je u něho Burnett se svými kamarády.

Přidat komentář