Bob Dylan v songu Man Gave Names to All the Animals (album Slow Train Coming, 1979) zpívá o tom, jak kdysi dávno asi člověk pojmenovával zvířata. Né Punťa nebo Míca, nýbrž druhy! Se snahou nějak je vystihnout. Například spatřil ohromného tvora, co rád mručel, až řval, měl mohutné tlapy a byl celý hustě chlupatý. Tak mu dal jméno medvěd. V Dylanově říkankové rýmovačce samozřejmě bear. K čemuž třeba dodat, že na světě se mluví asi sedmi tisíci jazyky a dialekty, a variant tedy bude nepřeberně. Která je ale přiléhavější a která méně výstižná, těžko soudit. Prostě se vžila, stačí je vyslovit co nejhlubším hlasem a představa vyvstane. Některé verze se ovšem podobají. Občas překvapivě. Zrovna medvěd se řekne ve finštině i na finštinu absurdně karhut. A jak v ugrofinsky příbuzné maďarštině? A sakra, medvefélék!
Podle Bible Adam, ale v každém kraji zkrátka ti místní opatřili animály pojmenováními, která se dávno zažila, a nehloubá se nad tím. A jak víme z češtiny, vděčná fauna nám to částečně vrátila. Takže máme běžná příjmení Ježek, Liška, Srnka, Daněk, dále pár s bonusovou zdrobnělinou: Vlk – Vlček, Zajíc – Zajíček, Králík – Králíček, Jelen – Jelínek, Beran – Beránek, Kočka – Kocourek. I méně časté jako Koza nebo do Nedvěda zmutovaného onoho bručouna. A existuje, byť řídce, také Zvířecí! Hm, taková nepřechýlená a hlavně lepá slečna Zvířecí, to by se jeden hnedle natřásal. Podobný tím však opeřenci.
Čímž jsme u jádra věci. Nedávno jsem se totiž ocitl ve stolní společnosti, jejíž většinu tvořili pánové Holub, Čáp, Stehlík, Vrána a Slavík. A nikomu to nepřišlo komické. Ptačích příjmení je totiž tolik, že je už nevnímáme. Cestou domů se mi to však v hlavě rozjelo a pár dní pokračovalo: Kohout, Červenka, Straka, Kos, Pěnkava, Racek, Čížek, Sokol, Havránek (Havran), Jestřáb, Pěnkava, Sojka, Vrabec (případně Brabec), Kukačka, Špaček, Čejka, Hrdlička, Strnad, Orel (Vorel), Sýkora, Jeřábek, Kačer, Čermák, Husák (pardon!), Kavka (Kafka), Červinka, Krůta, Volavka, Bažant, Sova, Laštovka. I zástupci exotiky Pštros, Papoušek nebo Sup. Obdobou Zvířecí je častější Ptáček, ale i Pták. Jak se aspoň jmenoval klavírista Vlasty Buriana. Výčet jistě nebude úplný, ale pozoruhodné je sdělení časopisu Vesmír, podle něhož jsou Sýkora, Čermák, Holub, Červenka, Slavík a Strnad mezi stovkou vůbec nejčastějších příjmení. A prý je rovněž v republice lehce přes šedesát Žluv.
Proč ale taková spousta jmen zrovna po ptactvu? Že třeba sedělo říkat někomu dravějšímu Krahulík? Ježíš… ono ještě pořád naskakuje… Docházela invence? Nebo se svobodně poletující, vesele štěbetající i libě pějící tvorové obecně tak zamlouvali, že si od nich lidé jména půjčovali? Když už jim je sami vymysleli… Těžko říct. Akorát je evidentní, že vodní osazenstvo moc neinspirovalo, když se ujali nanejvýš Kapr, Parma, Štika, Karas – Karásek, Okoun – Vokoun a opět odkaz na Zvířecí – Ryba potažmo Rybín. Mohla by být debata i o hmyzu, ale už proto, že jde o ptačí potravu, nechme ho milostivě stranou. Ale s těmi ptáky je to vážně záhada. A co když globálně ojedinělá? To by byla bomba!