Ad hot

Snad ani Danny Smiřický a kumpáni z kosteleckého swingbandu nejsou na stránkách Škvoreckého Zbabělců přes značnou skepsi ke všemu, co přichází z Východu, tak prozíravě napružení jako neliterární Václav Polívka, za květnové revoluce osmnáctiletý mládenec, píšící si deníkové zápisky. A už pět dní po příjezdu Rudé armády do Prahy se mu zdá, že je oslavována až příliš, zatímco pomoc západních spojenců na konci války se takřka bagatelizuje. A to je teprve začátek.     

Zapálený pianista a cellista hrává v hradčanském domově s vrstevníky klasická kvarteta (například s Rio Preisnerem a Aloisem Bejblíkem), chodí na rande a hlavně na koncerty do Rudolfina a Smetanovy síně, začíná navštěvovat přednášky na lékařské fakultě a v létě 1946 a 1947 tráví týdny na studentském pobytu ve Skandinávii. A pořád všechno zaznamenává, včetně narůstajících obav z politického vývoje: „Velké zklamání z přílišné východní orientace, zejména po stránce kulturní, všemožně se omezují západní knihy, filmy aj., stále jen ‚ať žije generalissimus Stalin, Rudá armáda osvoboditelka‘ a ‚bez Rudé armády bychom nebyli svobodní‘, a podobně. Že by skutečně zapadla ‚železná opona‘?“ To stojí v zápisu s datem 20. srpna 1945, přičemž legendární příměr vešel do historie až po Churchillově projevu na fultonské univerzitě následujícího roku.

Řeč je o pozoruhodné knize Deníky 194548 nakladatelství Maraton, výbor ze sešitů, které Polívkovy děti našly dávno po jeho předčasné smrti roku 1971 v norské emigraci; podařilo se mu utéct krátce po únorovém převratu, v zahraničí dokončil školu a pracoval jako plicní specialista. Jeho světonázor jistě formovalo rodinné prostředí, ale i tak by byl mohl podobně jako většina generačních souputníků aspoň částečně podlehnout levicově euforické atmosféře. To se ale v jeho případě v nejmenším neděje, a tak čteme vedle svým způsobem dojemného teenagerovkého příběhu sugestivní zprávu o postupujícím zděšení z uchvacování moci komunisty, kteří během krátkého období naprosto ovládají československý prostor a vedou zemi do Stalinova područí. O čemž otřesně svědčí například to, co si Polívka zapsal z vystoupení ministra informací Kopeckého v prosinci 1947: „Je nutno povést důkladnou očistu mezi profesory i studenty… Dnešní vysoká škola nedá studentu ani tolik vzdělání, kolik získá dělník, koupí-li si jedno číslo komunistických novin… Studenti nakonec budou všichni komunisté, protože jim nic jiného nebude zbývat. Trpělivost lidu má své hranice. Vždyť protikomunismus je dnes už vlastně velezrada.“

Ještě pětasedmdesát let od Gottwaldova puče doslova na blití. A ještě pořád i memento.

 

Přidat komentář