Ad Hot

Miles Davis v autobiografii vypráví, jak hrál roku 1953 v Chicagu a volala mu sestra s upozorněním na místního pianistu Ahmada Jamala, že by ho mohl zajímat. „Když už jsem tam byl, šel jsem si ho poslechnout. A on mě úplně odrovnal. Pojetím prostoru, lehkostí úhozu, skromností výrazu, to, jak frázoval jednotlivý noty, akordy a celý běhy. (…) Líbila se mi jeho lyričnost a členění hry, jaký používal ve svejch kapelách. Vždycky jsem si myslel, že to byl skvělej klavírista, kterýmu se ale nikdy nedostalo zaslouženýho uznání.“ A Davis, který mimochodem nahrál Jamalovu skladbu New Rhumba na album Miles Ahead (1957), vzniklé ve spolupráci s aranžérem Gilem Evansem, také poznamenává, že v té prvé chvíli ještě ne, ale později na něho měl Ahmad tak silný vliv jako Charlie Parker, Gillespie, Monk nebo Bud Powell. Což jsou ovšem stěžejní jména moderního jazzu. Ale Davis jistě věděl, co říká. A údajně tu a tam chtěl po svých pianistech, aby hráli jako Jamal. Čímž nemyslel napodobování, ale příbuzné chápání hudby. 

K tomu třeba dodat, že Frederick Russell Jones, vyrostlý v pittsburské baptistické rodině, konvertoval k islámu někdy kolem dvacítky a přijal i tomu odpovídající jméno. A pak ještě, že v jazzových slovnících je heslo Ahmada Jamala vskutku podstatně kratší než těch jmen, které Miles jedním dechem s jeho vyslovuje, ale úspěch u publika měl značný. Vždyť v triu nahrané živé LP At The Pershing: But Not For Me (1958) pro label Argo, jazzovou odnož především na elektrické blues zaměřeného vydavatelství Chess Records, se do dneška prodalo asi milión kusů. A hned po vydání se drželo přes dva roky v albovém žebříčku časopisu Billboard. Jamal, jehož hru Davis tak výstižně popsal, stál další dekády mimo vývoj nových stylových kapitol jazzu, takže kritika ho víceméně přehlížela, a v podstatě se držel celou kariéru svého. Nicméně se jeho další a další desky stále poslouchaly a patřil coby výsostně osobitý „architekt uměřenosti“, zároveň strhující a emotivní, k těm nejuznávanějším. Superlativy o něm trousily pianistické veličiny včetně Keithe Jarreta, z jeho snímků extrahovaly samply hiphopové autority a Jamalova vystoupení pravidelně patřila na programy věhlasných festivalů. Letos 16. dubna dvaadevadesátiletý skromný, nenápadný umělec zemřel. Řekl bych, že většina tuzemské jazzové obce ho zná spíš jako pojem a hlavně skrze Davisův obdiv. O to víc překvapena bude, pokud si jeho muziku najde. Dostane se jí nevšedního zážitku.

 

Přidat komentář