Martin Jiroušek je ostravský patriot, kulturní publicista, odborník na němý a experimentální film, antikvář a editor knižní antologie předválečného, převážně ostravského hororu Fialoví ďábli, již koncem loňského roku vydalo rovněž ostravské nakladatelství Protimluv a kterou obsáhle představil v Praze na letošním BookFestu. Zároveň v Ostravském muzeu uspořádal výstavu originálních sešitů této brakové literatury včetně poutavých obálek s názvem Cirkusová příšera versus Fialoví ďábli.
Jak tě vlastně vůbec napadlo dát dohromady tuto antologii? Předpokládám, že to souvisí se skutečností, že jsi antikvářem.
Na začátku byla studie nebo esej Černý bod z roku 2015, vydaná v nakladatelství Protimluv. Věnovala se hororu v českých zemích, bohužel řada recenzentů nepochopila, že se jedná skutečně o české země, nikoliv o Česko nebo Československo. K tomu vzniklo množství dalšího materiálu, který se z důvodu absence sponzorů zatím na světlo nedostal. Součástí byli mimo jiné třeba autoři obsažení ve Fialových ďáblech. Protože se na ně tehdy v Černém bodu nedostalo a podařilo se sehnat sponzora, vycházejí teď. Stejně tak ale mohly vzniknout antologie jiných autorů z jiného kraje. Ale koho by to tady dnes ještě zajímalo? Monarchie nebo první republika, to přitom vůbec není až tak dávno, jak by se mohlo zdát. Ještě pořád se tyto věci dají nalézt v některých bazarech nebo právě antikvariátech. Ovšem jenom v těch, jejichž majitelé nepovažují za historii knihy starší dvaceti let. Antikvařina k tomu samozřejmě pomáhá, jenže paradoxně málokdo je takovéto osvětě nakloněn. Když není spolehnutí na antikváře jako takové, co se týká pomoci při tvorbě knihy, není vyhnutí a prostě se jím musíš stát, ale to bylo až pak, co jsem už věděl, že existoval nějaký Havlíček nebo Stolský. Jenže pak se mi podařilo objevit skutečného fialového ďábla, co v 50. letech unesl tramvaj s opravdovým kvérem. Fialoví ďábli tady patřili ke stejnému folkloru jako Vyšehradští jezdci. Jenže ti ostravští četli knížky a svůj název si vybrali podle jedné z nich. Pak se ale stala nečekaná věc, název jim odcizila jiná parta výrostků a ta začala páchat na vlastní pěst zlo, přepadávala kolemjdoucí v parcích, měli tetování jako kriminálníci a podobně, takže zlatý důl pro případné lovce záhad nebo spisovatele amatéry. Nechápu, proč to ještě někdo neudělal jako komiks. Nechystáš se na to?
Dobrý nápad, ale nejsem profesionální kreslíř. Snad se toho chytne někdo povolanější. Pojďme se podívat na některé vybrané autory z antologie. Nejvíce mě asi zaujal Metoděj Havlíček, jehož povídka Génius Ohava je psána skoro až poeovským stylem, obohaceným navíc o prvky černého a absurdního humoru. Jsou od tohoto autora k dispozici ještě další příspěvky?
Metoděj Havlíček je zajímavá osobnost, obskurní génius, o kterém dnes asi málokdo ví, normálně novinář a grafoman, nadšenec a také válečný invalida, co považoval literaturu za nástroj k ovlivnění společnosti. Žil v Ostravě, kde vycítil jedinečný potenciál v rozrůstající se čtenářské vrstvě, jenže o tom dnes už nikdo nic neví, lidská paměť začne vynechávat už po půl století a on zemřel v 50. letech. Můj děda byl legionář, vracel se domů přes celý svět, Kanadu atd., knihy pro něj byly něco jako intelektuální databáze. Nedávno jsem jeho knihovnu likvidoval, bylo tam všechno, od Ewerse po Zahradníka-Brodského. Okultní spisy a třeba i mayovky nebo verneovky, jenže ty původní, co se dnes raději ani nečtou, aby se nezničily cenné vazby nebo přebaly. Takový byl obecný rozměr tehdejšího intelektu ve 20. letech minulého století, maximální variabilita, na kterou dnes všichni serou, protože to není v jejich „zájmu“. Dnešní knihy tady budou strašit hodně dlouho, ty starší už mnohdy nejsou, rozpadají se časem… Fialoví ďábli jsou malá ochutnávka z toho, co se ještě podařilo zachránit, ale co není ani ve státních knihovnách. Havlíček toho napsal mnohem více a v knížce jsou i další ukázky, se kterými bylo nebo je spojováno jeho jméno, zejména se jedná o Gumovou pevnost vydanou pod kolektivním pseudonymem Fred Stolský, ke které se pak po válce přihlásil. Ale můžeme mu to věřit? Snad ano, je tam punc rozpoznatelné originality. O Havlíčkovi, ale i dalších by se dala udělat výpravná monografie, stačí jen vědět, jak na to.
Povodeň od Jana Havlasy mi trochu připomíná tvorbu Otakara Batličky i Karla Maye, navíc se vyžívá v popisech fyzické i psychické brutality, až může být slabším povahám nevolno. Zajímavé je užití biblického podobenství. Co byl Havlasa zač a kolik toho napsal?
Havlasa patří k dodnes nedoceněným autorům, zvláště jeho raná tvorba, do které spadá i Povodeň zachycující konkrétní událost na řece Ostravici kolem roku 1901. Asi ještě víme, jak ta mladší povodeň z roku 1997 všechny pořádně vyděsila, ale tahle starší byla mnohem ničivější, v Praze už pak byl jenom její odvar. Havlasa si vždy vybíral přelomové události, povětšinou psychologická dramata vyhrocená do hororové formy. Posléze se proslavil coby velvyslanec v Americe anebo ještě dříve jako člen opiové komise pro Dálný východ. Většina jeho díla patří do oblasti hororu nebo fantaskna či mystery. Biblická podobenství tehdy ještě účinkovala, i česká společnost byla hodně katolizovaná nebo ovlivněná vírou a pověrčivostí, proto tak můžeme zejména ve starší české tvorbě najít řadu krásných hororů. A Povodeň je, musím uznat, exkluzivní ukázka maximálního ohrožení na velmi malé ploše. K tomu směřuje i současná filmová tvorba, Havlasa ale předběhl dobu. Škoda, že jej třeba někdo nezfilmoval, tyto příběhy by mohly být k nezaplacení, daleko lepší než nějaká Pila nebo Kostka. A ten biblický rozměr dodává celému příběhu nedozírný mystický náboj, emoce jsou přitom obnaženy na dřeň. Třeba se někdy takto sejdeme a řekneme si, ty vole, ten Havlasa, vždyť už to dávno napsal a pořád se to dá číst.