Sedím u stolku s modrobílou keramickou mozaikou. Prostorem prostupuje kavárenský šum, tlumené hlasy a cinkání sklenic. Proskleným stropem dovnitř dopadá zimní světlo, které podtrhuje bělost stěn. V pravidelném rytmu je otevírají maurské oblouky. Vzduchem se ke mně nese vůně mátového čaje a je cítit lehká vlhkost přicházející z podzemního hammámu.
Spěchající číšník balancuje na tácu baklavu, ma’amoul a rahat lokum. Sladkosti, které k místu neodmyslitelně patří. Na okamžik mám pocit, že jsem se ocitl v orientální pohádce, ale je to jen klam. Místo je čajovnou Velké mešity v Paříži, otevřené každý den od devíti do půlnoci. Oblíbené místo Pařížanů, studentů, turistů i věřících, tiché útočiště uprostřed města a zároveň trochu rozprostřený létající koberec, zvoucí na cestu nejen do orientu, ale do celého světa. Paříž nikdy nepatřila jen sama sobě, její hranice přerůstaly břehy kontinentů a rozprostíraly se do dálky. A o nich bude dnešní delikatesa.
Místo, kde sedím, nevzniklo z touhy po exotice ani jako modernistické dekorativní gesto. Přítomnost výstavní mešity má v Paříži svůj velmi konkrétní historický důvod. Je vlastně
