V USA se vloni vyostřil systémový problém potlačování práv obyvatel hlásících se k černošskému původu. Paralelně s ním však existuje i další dlouhotrvající problém: zápas o svébytnost a identitu původních obyvatel Ameriky – indiánů, kteří jsou dodnes považováni na svém území za lid druhé kategorie, a proto se někteří z nich už k indigenní identitě raději ani nehlásí. Typickým příkladem tohoto útlaku jsou i potomci Inků v Peru a Bolívii. Vše začalo omylem jednoho janovského námořníka, když dorazil k břehům Nového světa.
Indiánské, nebo indigenní?
Pod cizí nadvládou, nahromaděná muka a ničení, zmateni, ztraceni, zbaveni paměti, samotni.
Mrtvý je stín, který chrání, pláčeme, nemáme ke komu a kam se vrátit, blouzníme…
(Anonymní elegie na smrt Inky Atahualpy)
Na úvod je dobré vymezit si základní, leč problematické pojmy „indiánský“ a „indigenní“ (či indigenistický). Slovo „indián“ vzniklo známým nedopatřením, když Kryštof Kolumbus roku 1492 doplul k břehům dnešních Bahamských ostrovů a domníval se, že objevil novou cestu do Indie. Místní obyvatele tedy omylem nazval Indiány, což se v běžném diskurzu používá dodnes, i když mnohé nativní komunity to považují spíš za hanlivé označení a neztotožňují se s ním. Do „objevení Ameriky“ Kolumbem tedy žádní indiáni v podstatě neexistovali, pouze jednotlivé kmeny – etnika, jež sama sebe nazývala často „lidé“, což je téměř antropologická konstanta.
Slovo indigenní se jako označení ujalo až mnohem později a znamená původní či domácí, jinak také domorodý či nativní. Paradoxně je zde obsažen obdobný kořen slova jako indián, takže opět dochází k určitému zmatení pojmů. Navíc termín „indigenní“, obdobně jako slovo „aboriginální“, znamená „původní“, nemuselo by tedy být aplikováno jen na domorodé obyvatelstvo Ameriky, ale i na další původní obyvatele na jiných kontinentech. To je však poměrně častá geneze odborné terminologie. V zájmu přesnější definice se věc paradoxně zkomplikuje.
Problematizovat by se například daly i termíny „domorodý“ či „nativní“, které zdaleka nemusí označovat jen indiánské etnikum, ale i všechny lidské bytosti narozené na určitém území, kde i žijí. Obdobně se to má i s nadužívaným slovem šaman, které se dostalo do běžného slovníku jako označení indiánského duchovního vůdce. Jeho jazykový původ je však na Sibiři u etnika Evenků (šamán), kteří tak pojmenovali funkci kmenového léčitele a obřadníka v jedné osobě, která dokázala komunikovat se světem duchů. Podobná praxe je známá téměř u všech domorodých etnik, což by mohlo potvrzovat společný původ lidstva a příchod lidí do Ameriky přes Beringovu úžinu. Nativní obdoba institutu šamana by tak v Latinské Americe mohla znít spíš „brujo“ – tedy kouzelník, což je odvozeno ze španělštiny, či jiné domorodé označení.
Pojmem indigenismus je pak označováno kulturní a politické hnutí, jehož cílem je zlepšení životních podmínek, uznání lidské důstojnosti, kulturních tradic a politické autonomie původních obyvatel Latinské Ameriky a pokus o jejich začlenění jako rovnoprávných členů společnosti. Indigenní hnutí se tak zpravidla ideologicky staví proti vládnoucím elitám, ale také proti americkému imperialismu a bezohledné ekonomice neoliberalismu. Indigenismus je zároveň snaha vytvořit nativním obyvatelům Ameriky kolektivní identitu, která by je mohla sjednotit na jedné ideologické platformě.
Tato stať se zamýšlí indigenismem v oblastech Peru a Bolívie v jeho komplexní historické, kulturní a politické perspektivě na příkladu potomků prehispánské civilizace Inků, kteří jsou typickým příkladem útlaku indiánské většiny „bílou“ menšinou na svém území. Je nutné se zabývat oběma státy zároveň, protože Inkové, dnes převážně v podobě domorodých etnik Kečuů, žijí v údolních oblastech Amazonie (La Paz, Potosí), Ajmarové zas na náhorní plošině Altiplana (Cochabamba, Nazca). Jejich identita tedy není čistě národního, ale také kulturně-geografického rázu a kopíruje přirozená územní pásma.