Postila

Našinec nemá jen rodiče, ale i prarodiče. Některé vlastnosti, zpravidla ty lepší, se dědí po dědech či babičkách.

Post illa verba dodávám, že většinou chválím dědu z matčiny strany. Jmenoval se významově Šťastný, byl správcem Rajské zahrady, která byla takovou fakticky i metaforicky, a v souladu se svým protihabsburským, to jest vlasteneckým přesvědčením pomohl Frantovi Sauerovi a žižkovským hasičům strhnout mariánský sloup, který tak pěkně naskicoval William Turner, jenže jej bohužel nikdy nevyvedl v oleji.

Dědova choť babička Šťastná byla z Mostu. Její druhou či vlastně první mateřštinou byla tudíž němčina, nikoli slangová, ale čirá, ta hannoverská. Když tátu bolševici zavřeli, šla babička umývat nádobí do přilehlé Honzíkovy budovy ÚRO, bývalého penzijního ústavu, před nímž teď stojí nejlepší politik všech dob a navíc nositel Nobelovy ceny za literaturu Winston Churchill. Babička Šťastná vařila hausmannskost, a to božsky, na rozdíl od babičky Brikciusové, která vařila rovněž božsky, avšak velmi rafinovaně, přesněji řečeno v nefalšovaném francouzském stylu. Její paštiky byly podobně jako peníze k nezaplacení. Umřela v době mého prvního londýnského pobytu. Táta mě o tom informoval nekrologickým dopisem. Když za babičkou přišel, našel ji nataženou v kuchyni. Táta půdorysně nakreslil onu kuchyň se siluetou ležící babičky uprostřed. Přesně tak, jak se obkreslují ostatky osob, kterým se nepodařilo přežít zločin. Každopádně – jako stará brekna po dědovi Šťastném – jsem měl dvojí dostatečný důvod usedavě hořekovat.

Dodnes jím rád na balkoně, neboť babička Brikciusová občas pořádala „baštu na balkoně“ s vyhlídkou do dvora, kde čněla zadní stěna tehdy houfně opěvovaného hotelu Flora. S babiččiným odchodem ochabla i okolní květena, zanikl i stejnojmenný vznešený biograf. Komplex Flory nahradila zdravotní pojišťovna, která se později pokusila oloupit mě o dobrých 300 000 Kč. Naštěstí se jí to nepodařilo.

A takhle bychom mohli pokračovat až k Brikcímu ze Zlicka. Ten byl povýšen do šlechtického stavu za svá Městská práva pražská, která byla později tématem dizertační práce Bohumila Hrabala. Když přišla vlna latinského humanismu, přifařili si potomci slavného Brikcího nezbytnou koncovku „us“. A bylo to. Vše ovšem vrcholí námi.

 

Našinec nemá jen rodiče, ale . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář