Postundergroundový barák na Žďárku

Ve druhé polovině devadesátých let se na Žďárku u Ústí nad Labem konalo několik malých (legendami opředených) hudebních festivalů. Na nich se mimo jiné formovala tehdejší ústecká taneční scéna.

 

Severočeská obec Žďárek (německy Zuckmantel), ležící přibližně pět kilometrů od Ústí nad Labem, se ve druhé polovině devadesátých let stala místem, kde začal fungovat, řečeno s trochou nadsázky, „postundergroundový barák“ (jednalo se o roky 1996 až 1999.) Bylo by samozřejmě naivní pokládat „žďárecký barák“ za barák undergroundový, nikdo se zde přeci nemusel skrývat před zvůlí totalitní moci. (Undergroundové baráky – tzv. ostrovy svobody – obývaly máničky, které před policejní šikanou utíkaly na venkov. Milan Knížák takovému společenství říkal „město aktuálů“. O fenoménu undergroundových baráků v Československu 70. a 80. let napsali výbornou knihu Baráky – souostroví svobody František Čunas Stárek a Jiří Kostúr.)

 

V devadesátých letech ještě zdaleka nebyla otevřena dálnice, která by Ústí nad Labem spojovala s Drážďany. Žďárkem tehdy procházela poměrně rušná jednoproudá silnice, která byla hlavním tahem do saské metropole. V obci prosperoval nejmenší supermarket ve střední Evropě, vytvořený z jedné vyřazené stavební buňky, a také country hospoda. Vedle ní stály pozůstatky letního kina. V nedalekém Libouchci žila legenda české trampské písně a sci-fi literatury Kapitán Kid (vlastním jménem Jaroslav Velinský). V kilometr vzdálených Knínicích ještě dožíval devadesátkový noční klub orientovaný na saskou klientelu.

 

Enkláva Žďárek
„Žďárecké rezidenty“ v devadesátkách omrzel ubíjející život na koleji a zrovna se náhodou objevila možnost bydlet v domě Honzy Formánka na Žďárku. Jaroslav D. Ondříček (kytarista Orly w Blocie Europy) dodává: „Žďárek byl v moderním smyslu sdílené bydlení, ale založené nejen na rozdělení nákladů, ale i na společenství. Účastníci byli pozváni Honzou (Formánkem), díky mu mnohokrát za to. V podstatě to byla banda hlídačů domu. Společenství. Motivace opustit město a žít společně s lidmi, kteří se mezi sebou nějak znají, řešení osobních, bytových a jiných situací, tam je pojítko.Ne všichni určitě budou vzpomínat na toto žďárecké období v dobrém. Starousedlíci často nahlíželi na obyvatele žďáreckého baráku jako na alkoholiky a feťáky. Jaroslav D. Ondříček upřesňuje: „Zaostřeno lokálně se situace ale v zásadě shoduje. Viděno místním pohledem jsme byli od začátku cizorodý prvek, v lepším případě spolek podivínů. Představy o orgiích a drogových eskapádách jsme, myslím, nějak dostal najevo snad každý. Časem a osobním stykem se pak ty hrany obrušovaly, místní nás začínali brát stopem, přišli se i podívat na festy a tak. Jediná, kdo zůstal nekompromisní, byla ta ovčácká fena okupující přístupovou cestu od autobusu. Ta by ale ukousla ruku i Janu Husovi, takže to se nepočítá.“ Jaroslav D. Ondříček ještě dodává: „Zájem o kulturu a dění okolo byl velkým pojítkem. Příroda. Organizování festů. Hudba. Přístup ke sportu amatérští fotbalisté a milovníci obskurních atletických disciplín. První večer s jedním v předvečer ještě neznámým spolubydlícím byl završen hody kilových kočičích konzerv do pole. Krása. Undergroundová osazenstva byla zřejmě donucena k větší řemeslné zručnosti, naše pokusy připomínaly spíše Dva písaře z toho seriálu.“
Za ty čtyři roky existence „žďárecké sebescény“ zde bydlela řada lidí: Honza Formánek, Honza Janatka, Lenka Gadasová, Viktor Čížek, Jaroslav D. Ondříček, John Chour, Ivo Mikšovský, Pavel Šleis, Norbert Kobela
Žďárecký barák nebyl jen místem, kde se bydlelo. Na několik let se stal i zajímavým centrem alternativní scény na severu Čech. O aktivitách žďáreckého okruhu se píše v knize Skryté vrstvy – rozhovory o kulturních a uměleckých aktivitách v Ústí nad Labem a na Ústecku od konce 70. let do roku 2006. Tu v roce 2007 sestavil Jaroslav Balvín ml.
Ve sborníku
historik a archivář Filip Šucha mluví o hudebních festivalech Žďárecké jaro. Zaznamenal zde, že první uměleckou akcí, která se na žďáreckém baráku konala, byl tzv. Žďárecký podzim. Psal se tehdy rok 1996. Kromě vernisáže obrazů Václava Pišofta vystoupil bluesový písničkář Honza John Chour, slánský kytarista Milan Hes, s autorským čtením kyberpunkové povídky pak Ivo Mikšovský. První ročník květnového festivalu Žďárecké jaro proběhl roku 1997. Hrálo se bez zvukaře na zahradě za domem, kde vyrostlo improvizované pódium. Tenkrát zde vystoupil Nechtěný chaos, Tops Drops, Jimi Tvarůžek & His Foxes, Orly w Blotie Europy a Jirka zabil draka. Druhý ročník se konal na jaře roku 1998, na festivalu účinkovaly kapely Zuckmantel, Kuchyni, Orly w Blotie Europy a Jirka zabil draka. Poslední ročník festivalu – tentokrát dvoudenní – proběhl v roce 1999. Zahrály zde skupiny U.C.N., funThomas, Lerušina Krpuše, Orly w Blotie Europy, Kuchyni, Puls a pražský soundsystém Freestyle Foundation. První ročník Žďáreckého jara se ještě nesl spíše ve znamení rocku a blues, ročníky 1998 a 1999 už ale inklinovaly k taneční scéně. V roce 1999 Honza Formánek barák na Žďárku prodal, jedna éra tak byla završena. Na podzim roku 1999 se konal ještě jeden koncert i ve žďáreckém letním kině. Vystoupil Zuckmantel a v rámci jamu se zde pomalu začala formovat nová tvář kapely Kuchyni, jež později začala vystupovat pod názvem My Mixture.

 

 

Nebe nad přístavem bylo šedé jako mrtvý kanál televize (William Gibson, Neuromancer, 1984)

Bylo to období krátké, ale velmi intenzivní. Na konci devadesátek se na Ibize tančilo už s mírnou kocovinou. Pro Žďárecké byla ale taneční revoluce něčím novým a absolutním. I na sever Čech se konečně dostaly progresivní hudební trendy. Iniciaci zprostředkovával časopis Živel se svými hudebními přílohami, film Trainspotting, v televizi běžel pořad Paskvil a knihy Carlose Castanedy plnily regály žďárecké knihovny. Rave byl razantní průlom a generace devadesátek byla nadšena, že nemusí závidět starším generacím, které otravně nostalgicky vzpomínaly na hippie šedesátky nebo punkovou sebedestrukci sedmdesátek. Generace před masovým rozšířením internetu a mobilních telefonů na Ždárku konzumovala kyberpunkovou kulturu plnými doušky. V Živlu se objevil zásadní rozhovor s Douglasem Rushkoffem, autorem knihy Kyberie – život v kyberprostoru, již později Živel i vydal (rok 2000). V časopisu Ikarie vycházely kyberpunkové povídky, do kin přicházel film Matrix, Egon Bondy napsal kultovní román Cybercomics (1997) a z ruky do ruky kolovala kyberpunková bible Williama Gibsona Neuromancer (1984).

 

 

Ústecká taneční scéna v 90. letech
„Ž
ďárecká jara“ měla vliv na formování tehdejší severočeské taneční scény. Orly w Blotie Europy (později pravopisně správně Orly w Blocie Europy) se ve svých avantgardních dubových improvizacích inspirovali progresivním dubem Lee Scratche Perryho, Mad Professora nebo tuzemských Hypnotix. Skupina samotná vznikla na jaře roku 1996 na vysokoškolské koleji v Ústí nad Labem. 12. června 1996 v kolejním baru na Klíši odehráli Orly w Blotie Europy svůj první koncert. (V první sestavě Orlů byl Radek Hurt – bicí, Jaroslav Damián Ondříček – kytara, Jiří Mareš – klávesy, Viktor Czasko Čížek – zpěv, Tomáš Hosi Hoskovec – basa, Víťa Křivanec – trubka.) Posléze začal v kapele hrát na basu Pavel Wellner alias Ženich, později i kytarista Jiří Charypar (Babalet, Švihadlo, Máma Bubo,…). Jedna etapa historie Orlů je provázána i s prostředím žďáreckého baráku, kde někteří členové kapely bydleli. Člen Orlů Viktor Čížek vzpomíná: „Začalo se hrát v baráčku ve vesnici Žďárek, kde se také konaly malé festivaly, dodnes obklopené mytickou aurou. Pokud je nám známo, neexistuje z těchto Žďáreckých jar žádný obrazový ani zvukový záznam. Orly w Blotie Europy tu odehráli několik mystických setů, většinou za ranního šírání.“
Orly w B
lotie Europy fungují dodnes, Viktor Čížek ale považuje za nejzásadnější období okolo přelomu milénia: „Vrcholné období měla kapela okolo roku 2000. Přidal se DJ a zvukový inženýr Šwára a na trubku začal hrát Cyril Koranda. S kapelou spolupracovali zvukaři Teapack a Kulich. Orly se hladce naladili na vlnu zájmu o taneční formy dubu, zastupované v té době projekty Leftfield, Zion Train nebo v Česku oblíbenými Tribal Drift. Několikrát se hrálo na reggae festivalu v Žizníkově u České Lípy, v klubu Cross, na hradě Lipnici, na zámku Stekník u Žatce a také dvakrát v klubu Roxy. A právě koncert z Roxy obohacený na pódiu o druhého kytaristu, pražského Američana Tima, patří, díky tomu, že byl nahrán, ke zlatému fondu skupiny.“
Na Žďáreckém jaru dvakrát vystoupila kapela Kuchyni, která se záhy přejmenovala na My Mixture. My Mixture byli zřejmě první postrockovou kapelou na severu Čech. Ač o nějakém post-rocku tehdy My Mixture vůbec neměli tušení. Na začátky vzpomíná ústřední postava kapely Pavel Ševčík: „Se začátky My Mixture souvisely dvě skutečnosti. Začal s námi hrát Cyril Koranda, tehdejší nejrychlejší bubeník v kraji, a získali jsme prostor na zkoušení v parovodním výměníku. Takže tam jsme vypotili ty začátky. Hráli jsme pak asi do roku 2004, kdy jsme činnost uzavřeli samizdatovým cédéčkem a vyprodaným Činoherákem.“ My Mixture vstřebávali vlivy napříč hudebním spektrem. Nebáli se kombinovat taneční rytmiku s kytarovou hudbou a náznaky dubu a world music. Progresivní kytarová hra Pavla Ševčíka se potkávala s indie kytarou Jakuba Švandrlíka při doprovodu maximálně invenčních bicích Cyrila Korandy, jednoho z nejtalentovanějších a nejosobitějších bubeníků své generace. Na basu hrál nejprve Milan Douda, pak Michal Risler. Pavel Ševčík na inspirační zdroje My Mixture vzpomíná takto: „Samozřejmě jsme poslouchali hodně nový alternativní muziky, ale i napříč všemi žánry. Také jsme rádi experimentovali s nástrojovými efekty a taky s rozšířenými stavy vědomí. Zkoušky pak byly často dlouhé jamy, improvizace a pokusy, dokud nás něco nenadchlo. To jsme se pak snažili uchopit do skladby.“ Pavel Ševčík o Žďáreckých jarech říká: „No to bylo něco báječnýho. Atmosféra nezatížená ani předsudky, ani závazky. Vybavuju si hudební atrakce jako např. Lerušina Krpuše, Orly, taky divadlo Zrakoplav, výstavu, policajty, zpřetrhané struny, protržený buben a ranní mantru „je to všechno yamaha, pozitivní yamaha, pozitivní vibrace, musíš snídat bárta“. Byla to hodně živá, tvořivá a povzbuzující atmosféra. Vždycky se tam sešla skvělá skupina lidí. Asi jsme šli do toho všichni srdcem, proto se to nedá popsat, jen zažít.“

 

Na třetím ročníku Žďáreckého jara vystoupila i ústecká kytarovka Puls. Kapela okolo frontmana a kytaristy Ondřeje Švandrlíka vznikla někdy v polovině devadesátých let a původně se jmenovala Haryky Baryky. Ještě z dob Haryky Baryky pochází shoegazem ovlivněná kazeta Mrtvá víla (asi 1995). Asi nejambicióznější nahrávkou Pulsu bylo cédéčko Lunární program N3 (1997). Poslední nahrávkou Pulsu pak bylo EP Potkejme se na slunci a chyťme se za ocasy (1999). Zde jsou vlivy taneční scény a psychedelické narážky už jasně čitelné. Na cédéčku hostoval na trubky Cyril Koranda a stejně jako na předešlých nahrávkách Marek Hes (klávesy, sampler). Puls byla velmi talentovaná kapela, která ale bohužel nepřekročila rámec severočeské scény. Možná proto, že Puls netrefil dobu, která by přála kytarové hudbě. Nakonec se Puls rozpadl na konci roku 1999.

 

Záhy vznikla kapela Universal Android, kde Ondřej Švandrlík nehrál na kytaru, ale na bicí. V Universal Android působil dále třeba ruchař Marek Hes, kytarista Standa Urban a baskytarista Ivo Mikšovský. Universal Android byl silně ovlivněn produkcí londýnského labelu Ninja Tune. Pět skladeb bylo zaznamenáno v roce 2003 v teplickém studiu A-zyl. O mastering se tehdy postaral Jan Brambůrek (ex Houpací koně). Universal Android hrál až do roku 2007.
Na posledním festivalu Žďárecké jaro vystoupil i zajímavý projekt funThomas, který měl ale jepičí život. Sešli se v něm hudebníci z různých koutů scény. Na kytaru a klávesy zde hrál Ondřej Švandrlík z Pulsu, na basu Pavel Ševčík z MyMixture, sampler a klávesy obsluhoval Marek Hes, druhé klávesy Pedro z ústecké hiphopové klasiky Frontal Family, gramofony Michal Zvěřina (taktéž Frontal Family) a trubku Cyril Koranda.

 

Epilog
Když v roce 1999 přestala enkláva Žďárek fungovat, přesunul se částečně okruh lidí, kteří na Žďárek jezdili, na barák do Rychnova u Verneřic. Tam koupil velké stavení Cyril Koranda a nějakou dobu zde žilo několik lidí komunitním způsobem života. Proběhlo zde mnoho hudebních jamů, soustředění před natáčením desek, zkoušek, a dokonce i jeden venkovní koncert. Na něm vystoupily např. kapely My Mixture nebo Universal Android. To už je ale trošku jiný příběh.

 

 

Video: Plastický Opoid (Universal Android feat. Leoš Noha a Pepa Kadeřábek), 6. 3. 2004, Varnsdorf – Rozkrok, koncert na počest Mejly Hlavsy a PPU

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *