AD HOT

Už je sice prosinec, ale to je asi fuk, vzpomínka vyvstala ještě v měsíci minulém, kdy tenhle text píšu. A s ruskými daty, jehož jednoho se týká, to mám popletené už od doby, co jsem jako školáček chodíval oslavovat s lampionem říjnovou revoluci v listopadu. Takže tedy: jdu takhle 10. listopadu kolem jedenácté dopoledne před čtyřiceti lety napříč Staroměstským náměstím. Nad Prahou ocelově šedá obloha a ve vzduchu vlhko. A vtom potkám kamarádku, zaměstnankyni pražské památkové péče sídlící na sousedním Malém rynku. A ona hned, jestli se s ní nechci na právě opravovanou týnskou věž, kde musí dohlédnout, jestli jde všechno, jak má. Propána, taková nabídka přijde jednou za život! Když tedy máte enormní kliku. A tak jsme u paty chrámu bez dlouhých řečí vlezli do klece výtahu a za chviličku už jsem stál na ochozu a nemohl se vynadívat. Jak na cvrkot dole, tak na zvlněnou hladinu okolních střech a věžiček, ale i nad razantní činností několika kamenických restaurátorů, mládenců širokých ramen a úsměvů, ochotně mi vše ukazujících a vysvětlujících. A kamarádka, mimochodem chartistka, kterou slušní památkářští šéfové přes nátlak shora drželi v práci coby nepostradatelnou expertku, s těmi přátelskými lamželezy cosi řešila a něco zkoumala, šla mi z toho všeho hlava kolem. Nahoře foukalo, ale hoši vyrukovali s hrnky čaje, bylo to celé jako v úžasném snu. Jehož skutečně vrcholná pointa přišla vzápětí v podobě jednoho z restaurátorů, který se vynořil zvnitřku věže, v ruce láhev rumu a povídá jako by tomu ještě sám nevěřil: „Rádio zrovna hlásilo, že umřel Brežněv!“ A dal kolovat. Flaška šla od úst k ústům, a ačkoliv to nebylo vhledem k budově, na jejímž vrcholku jsme se nacházeli zrovna křesťanské, zavdali jsme si s upřímnou radostí. A zase jsem hleděl na náměstí, kde se rojili chodci ještě nejspíš netušící, že už to má za sebou vůkol tak nenáviděný chlap. Mimochodem fyzicky značně odpudivý. O jehož obočí, jak píše Raymond Chandler, „by se právem mohla zajímat firma Fuller, kartáče a smetáky.“ Napili jsme se ještě jednou, tentokrát na cosi zcela jiného, totiž naše zdraví a zase zkodrcali drátěnou klecí do Týnské uličky. „Uf,“ povídám, „díky Zoro, to tedy bylo něco!“ A lehce ze všeho omámen, pokračoval jsem ve své cestě kamsi. A nedělal si ovšem při vší té radosti nad smrtí okupantského tyrana iluze, že se něco zásadně změní. Také že ne. Ale zase jsme nečekali tak dlouho. Vždyť z toho neustálého vyhrožování „na věčné časy a nikdy jinak“ nakonec zbylo pouhých sedm roků. Stejně trvaly jako věčnost.  

  

Přidat komentář