To se přece ví, co ta Jazzová sekce sleduje…

Já jsem prakticky skončil svou činnost v rozhlase. Muzika, která by mě zajímala, se tady nevysílá. Sem tam napíšu nějaký článek pro Melodii – ale to, co by mě zvlášť zajímalo, moc zrovna nejde, a pořád se mi ještě nechce psát články sice nezávadné, ale pro mě celkem nudné, jen na výdělek… Ve Vídni se teď dozvím, kdy a kde bude letos valné shromáždění Evropské jazzové federace – tam bych se pokusil dostat. Ale jestli se mi to podaří, to opravdu nevím. Takže budu spíš psát z Prahy, asi na box a anglicky. Bohužel, situace zase dozrává k tomu, že je nutno si nějak dávat pozor, a i když jsem to až dosud nějak nechtěl brát na vědomí, už se to asi nedá ignorovat.

(Lubomír Dorůžka, jazzový publicista, z dopisu Josefu Škvoreckému, jaro 1972)

Funkcionářka Milena Balážová zatrhla vysílání televize z 9. mezinárodního jazzového festivalu 1972 kvůli vlasatým jazzmanům. Nemá ráda jazz, zaměstnanci nesmějí chodit v blue jeans a ženy bez podprsenek – to vše pro ni představuje manifestační provokace imperialistického způsobu života.

Doktoři „ozdravného procesu ve společnosti“, který nazývali normalizací, měli plnou hlavu nápadů, jak kolo dějin zpomalit, nejlépe otočit do zpětného chodu. Kulturní projevy šedesátých let tu však zůstávaly tak, jak pozdně rozkvetly, bylo třeba je alespoň zahrnout do hlíny. Ale metastázovaly i buňky jazzu – v druhé půli šedesátých let se konaly jednodenní soutěžní přehlídky amatérských kapel v Benešově, v Kralupech, v Mladé Boleslavi, Příbrami, Poděbradech, ve Slaném. Vítězové se pak představovali na mezinárodním festivalu amatérů v Přerově. V roce 1968 vzniká výjimečně dodnes bez přerušení působící festival Slánské jazzové dny. Zrody klubů pokračují i v začátcích „normalizace“: Ostrava, Brno, Jablonec nad Nisou, Kladno, Sušice, Liberec, Čelákovice atd. Už v roce 1964 čeští jazzmani sice založili Československou jazzovou federaci, ale ta byla jakýmsi slepým střevem Ústředního domu lidové tvořivosti a neměla žádnou právní subjektivitu. Jazzové časopisy byly nadále samizdatovou záležitostí kolem klubů nebo přímo soukromníků (Bobtime Stanislava Titzla, Jazz Express Antonína Truhláře, Jazz Bulletin plzeňského jazzklubu). Pokus založit oficiální Českou jazzovou unii v prvním roce normalizace 1969 byl rovnou zamítnut.

Proč se chtějí pořád ti jazzmani – muzikanti a jejich posluchači, centrálně sdružovat? Vždyť tím nahrávají politice totalitního státu, kterou se vše, co se vejde pod jednu střechu, dobře kontroluje. Není potřeba tříštit síly hlídačů, udavačů. A žádné jazzové odbory nepřicházejí v úvahu, ty tu také byly centrální – ROH (Revoluční odborové hnutí). Roztroušenost lokalit s jazzovými nadšenci, kteří se snaží samoobslužně zaplnit informační vakuum o dění ve světě jazzu, měla u nás povahu diaspory – v pravém slova smyslu, protože českému kulturnímu prostředí, včetně toho hudebního, bylo už od dvacátých let, kdy se k nám o něm dostávaly zkreslené informace, cizorodým, proto obecně nepochopeným hudebním projevem. A po nástupu komunistů se k tomu ještě přidala nesmyslná nálepka „buržoazní“, „dekadentní“ a „imperialistické“ západní hudby. Z logiky situace se není co divit, že už za německé okupace by se jazzová obec ráda sdružila kvůli posílení informovanosti, a tím stvrdila i své existenční možnosti. Každý pokus o založení takové organizace byl současně pokusem o vznik jazzově zaměřeného časopisu. Tak, jak to funguje ve všech normálních, nejen evropských zemích, kde potřeby jazzu diktuje výhradně jen zájem publika a muzikantů.

Nakonec bylo houževnatým zakladatelům umožněno, aby se jazzová organizace stala pobočkou povoleného „odfederalizovaného“ Svazu hudebníků České socialistické republiky. Tak vznikla Jazzová sekce SH ČSR, jež byla oficiálně ustanovena před padesáti lety, 30. října 1971.

Proč jazz byl a je menšinovým žánrem? Nepasuje do pojmu masové kultury. „Veškerá masová kultura je principiálně adaptací, Avšak adaptační charakter, filtr monopolu, který drží venku veškeré paprsky, jež nejsou doma ve zvěcněném schématu, je zároveň přizpůsobením se konzumentům. Stravitelnost se prosazuje, ospravedlňuje a stabilizuje, neboť v každém okamžiku odkazuje na to, co nelze strávit jinak než jako předžvýkané.“ (Adorno).

Jazzová sekce vznikla jako ortodoxní sdružení jazzmanů a jejich největších příznivců. Spolek fungující samoobslužně a bez profesionálního vedení. Celý její duchovní vývoj lze sledovat na pozměňujícím se obsahu členského časopisu – Bulletinu Jazz a od roku 1974 ještě výrazněji na programu festivalu Pražské jazzové dny. Bulletin Jazz, v době zrodu 10. 4. 1972 osmistránkový, reflektoval dění na tuzemské scéně. Také Pražské jazzové dny byly původně přehlídkou české scény v jejích historických i moderních podobách. Situace se začala měnit s nástupem jazzrockové syntézy, neboť jazz začal lákat nové – generačně mladé posluchače. Tehdy se také zrodil názor, že zájem o jazz rock v našem prostředí souvisí s ostrakizováním rockové scény po nástupu Husákova režimu, s emigracemi po srpnové okupaci, která rozmetala spoustu kapel na vrcholu. Je to zjednodušující názor, neboť jazzrocková fúze na americké scéně probíhala přirozenou, pozvolnou cestou už od konce šedesátých let – v těch časech rozhodně světová rocková scéna netrpěla na úbytě. Jazz rock k nám dorazil se zpožděním s mladou generací amatérských kapel. V roce 1973 se v Bulletinu Jazz č.7 poprvé objevil článek o aktuálně nejvýznamnější osobnosti jazzrockové fúze Milesi Davisovi, v dalším čísle také o předním rockovém alternativci Franku Zappovi. To už měl Bulletin Jazz dvacet stránek a symbolicky pro další vývoj byl členům k dispozici právě na prvních Pražských jazzových dnech v dubnu 1974.

Možnosti jazzového posluchače na počátku sedmdesátých let ještě stále byly neskutečně omezené. Ojedinělé návštěvy amerických i evropských hvězd byly soustřeďovány až na pár výjimek na pražský mezinárodní festival. Ten se dokonce v čase normalizace změnil na bienále. Festivalové programy prozrazují, že dlouhou dobu se dramaturgie snažila přivézt alespoň představitele jazzové historie, jen výjimečně jsme mohli přivítat aktuální hvězdy, jakými byly například Surmanovo The Trio (1970), avantgardní kapela Mikea Westbrooka (1972), orchestr Gila Evanse (1976), kvarteto Garyho Burtona (1978). Svátkem bývalo i objevení současných Poláků. Jazzová LP byla dávkovaná v Gramofonovém klubu v podstatě jako přívažek bohaté nabídky vážné hudby. Rozhled normálního jazzového posluchače byl neskutečně omezený. Teprve dostupnost kvalitních magnetofonů umožnila šíření nahrávek jazzu a rocku kopírováním od těch šťastných, jimž někdo posílal či přivážel alba. Nebo na ně našetřil a koupil je na černých burzách. Také v této oblasti jsme byli velmi rigidní zemí, neboť „spřátelené státy“ kolem nás si budovaly solidnější světovou diskografii – proto ty nákupy alb z východoněmecké Amigy, z polského Poljazzu – především. Dokonce i bulharský Balkaton vydával jazzové kompilace. Proto měly velký význam různé poslechové pořady pořádané po klubech mládeže, kde šťastní vlastníci západních alb mohli zájemcům pouštět hudební novinky. Neboť rozumět jazzu znamená mít naposloucháno co nejvíce z jeho historie, aby se posluchači zjevily souvislosti umožňující posuzovat současnou hudbu. Jazzová sekce sem nemohla přivážet hvězdy jazzu, na to neměla ani prostředky – tento import byl monopolizován Pragokoncertem. Jazzová sekce ale svým Bulletinem Jazz mohla poskytovat alespoň slovem a obrazem informace o tom, co se děje, Myslím, že dnešní člověk globálního mediálního světa, topící se v neutříděných informacích, si takovou situaci už nedokáže vůbec představit.

V normálním světě se člověk naučí hrát na nástroj, ať už jako samouk, nebo na hudebních školách, a podle míry svého talentu se prosadí mezi muzikanty a před publikem. Zavede-li se dobře, může se hudbou uživit. Ve státem řízené kultuře však o míře profesionality muzikanta rozhodují komise, pro něž je muzikantské hodnocení méněcennější než hodnocení politického profilu hudebníka. Nestačí založit úspěšnou kapelu, je třeba mít státem přidělenou kvalifikaci, povolení k veřejné produkci a honorář podle tabulek. Díky této situaci v Československu působila převaha kapel a muzikantů na takzvané amatérské-neprofesionální bázi. Tato scéna se stala v sedmdesátých letech obzvláště silnou a přínosnou, patřili do ní muzikanti od folku až po rock a jazz. A právě tuto amatérskou scénu, o níž se začalo mluvit jako o alternativní, začala Jazzová sekce sledovat a poskytovala jí stále větší prostor v rámci koncertů Pražských jazzových dnů. Celá škála takových zde měla svou první prezentaci před větším publikem. Jen namátkou si připomeňme, folkbluesmany Bluesberry, dadaistické folkrockery Jablkoň, nekompromisní rockery Psí vojáky, pionýry punku Energii G, improvizační duo Durman & Posejpal, surrealistický jazzrock Combo FH.

Devět „ročníků“ Pražských jazzových dnů proběhlo v pouhých šesti letech 1974–1979. Rád bych připomenul jména v programu, která ve své době byla pro publikum doslova zjevením: rocková opera skupiny Extempore spojená s tancem a pantomimou, přednášky o hudbě Tomity, Varèse, Zappy a Johna Cage. Tance experimentálního studia, krátké výtvarné avantgardní filmy půjčované na ambasádách. Film Easy Rider. Přednášky o minimalismu, land artu, body artu. Glassova opera Einstein on the Beach. Premiéru mají i živá provedení soudobé hudby skladbami Michaela Nymana, Cornelia Cardewa či Václava Kučery. Ze Švýcarska přijel konceptuální bubeník, perkusista a jazzman Pierre Favre. Hnutí Rock in Opposition se představilo skupinou Art Bears a improvizačním duem Fred Frith & Chris Cutler.

Na 9. PJD byl zveřejněn manifest Úkoly české alternativní hudby, který již zcela nepokrytě nabádal celou diskriminovanou hudební scénu k existenční nezávislosti na podmínkách určovaných státními orgány, k samizdatové vydavatelské činnosti, k názorové nekompromisnosti. Pro jubilejní 10. PJD inspektorát pražské kultury stanovil přísné cenzurní podmínky, které prakticky znamenaly popření dosavadní dramaturgie. Obsahovaly seznam zakázaných kapel, žádaly předložení textů včetně průvodního slova, zakazovaly neoficiální vystoupení zahraničních skupin a podobně. Jazzová sekce byla nucena festival zrušit. Z pokusu o jedenácté Dny zůstaly jen dva ilegální koncerty na okraji Prahy s anglickými rockovými avantgardisty This Heat a třemi švédskými punkovými sestavami.

Po zákazu koncertní činnosti v roce 1980 se Jazzová sekce soustředila na převedení spektra svého rozšiřujícího se zájmu o zatajovanou či potlačovanou kulturu do své ediční činnosti. V roce 1979 vychází první sešit edice SITUACE zaměřené na portréty současné české scény. Ve výčtu osobností najdeme Adrienu Šimotovou, Stanislava Kolíbala, Milana Grygara, Václava Boštíka, také představitele konceptuálních směrů – Petra Štemberu, Karla Milera. Do října 1983 vyšlo těchto sešitů patnáct.

„Někdy v roce 1983 jsem se vypravil do Jazzové sekce v Praze, což byl takový domeček nedaleko stanice metra Kačerov. A tam jsem požádal, když zemřel kolega Oleg Sus, aby to jeho členské číslo přenechali mně. Oni hned souhlasili. To byl začátek mých kontaktů s Jazzovou sekcí, která tehdy vydávala nikoliv hudebniny, ale knihy…. A v roce 1985 se mně stala taková příhoda. Navštívil jsem dům Jazzové sekce, bylo v něm nějaké zvláštní ticho, ale podíval jsem se tam na výstavu fotek (finská rocková scéna – pozn. VK), která byla ve sklepě. Když jsem vycházel, esenbák v uniformě po mně chtěl občanský průkaz. Ptám se, proč ho mám předkládat? Esenbák zlostně: V domě je nepovolená výstava.“ (Dušan Šlosar v knize Jaké hlavy, takový jazyk, Host 2008)

Nejžádanější edicí se stal Jazzpetit. Prvním titulem byly překlady písní Rocková poezie; vyšel v lednu 1980. Řada neměla daný ediční plán. Jsou v ní neobvyklé hudební tituly (Hudba terezínského ghetta, Hudba přírodních národů, třídílný slovník Rock 2000, Český rock´n´roll), filozofická či umělecká témata (O dada, surrealismu a českém umění, Tělo, věc a skutečnost v současném umění, Případ Wagner, Jindřich Štyrský Fotografické dílo, Minimal & Earth & Concept Art, Partitury), ale také ryzí literární látky (Bohumil Hrabal – Obsluhoval jsem anglického krále, Raymond Queneau – Stylistická cvičení, Boris Vian). Nechyběla ani divadelní scéna (E. F. Burian, Living Theatre). Nečekaný zájem vzbudila témata koncentračních táborů druhé světové války ve vzpomínkách pamětníků (Kat beze stínu, Poslední z transportu).

Státní orgány se zpravidla o vydání nějaké publikace dozvídaly zpožděně. Vzorový je příběh Jazzpetitu č. 3 Partitury. Mladý svět otiskl pochvalnou recenzi s ukázkou grafické partitury. Na ministerstvu kultury to vzbudilo bouři nevole a jistý soudruh Mařík vypracoval ministerské hodnocení: „…Jde zde především o nejapný pokus vydat pod pláštíkem kohokoliv extrémistické pokusy o pseudomodernost v umění, povíce literární povahy. … Toto považuji za pokus oživit (na oficiální scéně) rázně odmítnuté pseudoumění 60. let jedinci, kteří nikdy nepatřili mezi přední představitele uměleckých tendencí socialismu. …Závěrem: pozastavuji se nad tím, že tato publikace mohla u nás vyjít, že ji někdo povolil (kdo?). Ať si každý z autorů (většinou silně zakomplexovaných) pro sebe nebo své přátele dělá, co chce (pokud to nepřekračuje zákonné normy), hlavní problém vidím v tom, že je vůbec možné takový spisek vydat!!! …Doporučuji podívat se především na ty osoby, které jsou v tiráži, a tam, kde to povolili… V žádném případě nedoporučuji její další šíření, event. povolování nových čísel Jazzpetit s podobným obsahem. 12. 6. 1981.“

Avšak tento posudek se nesetkal na vlastním ministerstvu s pochopením. Ozval se Václav Cutych z hudebního oddělení. Z obsáhlého hněvopisu vypichuji to podstatné:: „Jaképak odborné posouzení? Proč dělat tanec kolem husího trusu?… Mohlo by se říci, že jde o pitominky, kdyby neměly poměrně jasné, průhledné politické pozadí – ale to se přece ví, co je Jazzová sekce Svazu hudebníků ČSR, čím se zabývá, ke komu se obrací, a co ve skutečnosti sleduje.“ Sborník uspořádal umělec Jiří Valoch, tehdy kurátor brněnského Domu umění, který představil tvorbu grafické hudby, fónické poezie a obdobných konceptuálních kreseb předních tuzemských i světových tvůrců.

Poslední Jazzpetit Hlava medúzy zabývající se postmodernismem byl vytištěn na podzim roku 1986 – to již byli členové výboru Jazzové sekce od 2. září ve vězení. Činnost zatlačovaná už od roku 1981 státními orgány do administrativního vakua, posléze od roku 1984 vysloveně do ilegality, byla definitivně rozložena. Administrativní boj o přežití, soudní proces se členy výboru Jazzové sekce, Karlem Srpem, Vladimírem Kouřilem, Joskou Skalníkem, Čestmírem Huňátem a Tomášem Křivánkem, soudní rehabilitace v roce 1991, konfrontace se svazky StB – postižení aktivisté i známí nepostižení estébáci, to už je jiná diskografie než říjnové jubileum něčeho, co pozitivně ovlivnilo tisíce lidí, co přispělo naší hudbě, bezcenzurnímu šíření informací, kultuře obecně.

Dánský bohemista Peter Bugge ve svém příspěvku otištěném v publikaci Soudobé dějiny 3/2011 popsal příběh Jazzové sekce jako Boj magické moci razítka s magickou mocí lidovou. Zdůrazňuje, že díky svému legálnímu postavení mohla pronikat k širokému publiku, než bylo pro underground nebo samizdatové nakladatele vůbec možné. „Přes deset let učila desítky amatérů, jak pracovat profesionálně a nezávisle ve sféře kultury, a nabízela tisícům členů přístup k jinak zatajovaným informacím.“

Přidat komentář