Při pomyšlení na Norsko si většina z nás představí nejspíš třásňovitý okraj Evropy tvořený fjordy. Pak přijdou na řadu Vikingové, lososi, zima, ropovod, Jo Nesbø a Ibsen. Ti vzdělanější ještě zařadí na seznam asociací Munchův Výkřik a hudbyznalí Edvarda Griega a jeho Peera Gynta. Že je Norsko domovem jednoho z nejoriginálnějších současných choreografů, ví ale málokdo. Jmenuje se Jo Strømgren a umí co snad nikdo na světě – smíchat krásu baletu a fotbalu tak, aby z divadla odcházeli nadšení jak milovníci umění, tak ti, co si běžně kupují lístky na stadiony. V červnu budeme mít možnost díky Strømgrenovi posoudit, jak funguje koktejl namíchaný z tance a ping-pongu. Tento svérázný Nor totiž chystá ve Valašském Meziříčí premiéru choreografie Taneční pocta ping-pongu, kterou nastudoval s českým špičkovým tanečním souborem 420PEOPLE. Premiéru uvede festival TANECVALMEZ.
Mezinárodní festival soudobé taneční tvorby TANECVALMEZ se koná od 5. do 7. června 2015 ve Valašském Meziříčí již po osmé. V pátek 5. června představí slavný norský soubor Jo Strømgre Kompani choreografii Taneční pocta fotbalovému umění, kterou vyprodává divadla po celém světě. V sobotu uvede český soubor 420PEOPLE světovou premiéru inscenace Taneční pocta pingpongu, kterou studuje pod vedením Jo Strømgrena. Nedělní odpoledne bude patřit tanečníkům baletu Národního divadla moravskoslezského, kteří nabídnou tři různorodá představení – Jockey Dance, Trio g moll a Barocco. Diváci budou moci obdivovat umění významných osobností tanečního světa pod širým nebem na malebném nádvoří zámku Žerotínů a v kulturním domě v Zašové. Bližší informace na www.tanecvalmez.cz.
Jo Strømgren je světový choreograf, respektovaný ve velkých baletních domech i na malých alternativních jevištích. Pracuje na jedné straně pro vídeňskou operu, nebo Švédský královský balet, stejně jako pro malé lokální produkce v zapadlých částech světa. Jako jeden z mála prestižních choreografů se například nikdy nezdráhal jezdit se svým souborem do postkomunistických zemí a zemí bývalého sovětského impéria. Dokonce se dá říct, že je Ruskem fascinován. Když jej poprvé navštívil, byl ohromen kolosálností moskevské architektury, atmosférou totalitního panoptika se všemi komunistickými atributy – vlajkami, symboly a hesly. Rusku pak věnoval taneční inscenaci There (Tam), která vyjadřuje na jedné straně paradoxy ruského myšlení a mentální vzdálenost evropskému pojetí hodnot, ale na straně druhé je přitahován jeho existenciálním nábojem. Celovečerní film takřka boratovského střihu Destination Moscow, který se členy svého souboru Jo Strømgren Dance Kompani natočil v roce 2003, volně téma choreografie There rozvíjí.
Jo Strømgren patří k „vývozním artiklům“ norského současného umění. Tento multi-talentovaný Nor píše hry i filmové scénáře a režíruje činohru – je mimochodem specialistou na Ibsena.
Přitom jeho cesta k umění nebyla úplně jednoduchá. Narodil se ve Trondheimu, třetím největším norském městě a jeho dětství naplněné vším očekávaným – tedy divokou přírodou, bílými nocemi, strašidelnými pohádkami a sociálně-demokratickými hodnotami – zpestřilo několik delších pobytů v tropech. Rodiče byli biologové, jezdili za vědeckými výzkumy do exotických krajin a brali malého Joa s sebou. Tím se do značné míry nastavilo Strømgrenovo vnímání světa – mix lokální severské identity se světoběžnictvím. Určitě je v těchto raných zážitcích uložen i Strømgrenův zájem o cizí jazyky, především jejich zvukomalbu. Jednou z charakteristik a specifik jeho tvorby je totiž používání smyšleného, umělého jazyka, který je ve své modulaci tak dokonale vypracován, že po chvíli mohou mít diváci pocit, že slyší nějakou konkrétní řeč a dokonce, že jí rozumějí. Tady se v praxi potvrzuje teorie známého lingvisty a filozofa Noama Chomského, který tvrdí, že tajemství lidské komunikace prostřednictvím jazyka tkví ve společném emocionálním základu. Přesně s tímto předpokladem pracuje i Strømgren ve svém tanečním divadle.
První doteky s tancem vedly u Strømgrena přes jazz balet – tak se v 70. letech označovala populární taneční technika modernizované a výrazně rytmizované klasiky, která v podstatě volně přešla v disco dance. Mladý Jo, který vyrůstal v silně konkurenčním prostředí svých tří bratří, chtěl nad nimi vyniknout právě coby disco tanečník. Byla to doba Flash Dance a Horeček sobotní noci. Přihlásil se dokonce i na taneční školu, kam jej vzali – jak sám tvrdí – hlavně proto, že byl kluk. O ty je v tanečních školách nouze všude na světě.
I když vážně uvažoval o studiu chemického inženýrství nebo o studiu ruštiny (!), a to ve vzdělávacím systému norských armádních sil, nakonec poslal přihlášku na baletní akademii v Oslu, kde ji opět bez problémů akceptovali. Ačkoli to nakonec dotáhl k rolím princů a romantickým duetům, měl Strømgren do snaživého studenta hodně daleko. Pro svůj skeptický přístup k akademickým metodám, a pak především kvůli nehorázným absencím, nedokončil ani obor choreografie, natož obor klasického tance. Zato ale mohl v praxi rovnou rozvinout svůj bohatý, do různých oborů směřující, talent. Uplatnil se jako nezávislý tanečník, který záhy začal tvořit choreografie, i jako literát (je členem svazu norských spisovatelů) a v neposlední řadě jako světelný designér a scénograf.
Proč patří jeho taneční díla k repertoárovým trhákům a jsou schopna pobavit a zaujmout lidi po celém světě? Strømgren je jiný – vtipný, nonsensuální, ironický, přitom poetický a vizuálně intenzivní. Svět sice vidí jako hodně smutné místo, ale jeho pesimismus je zábavný. Tak například třem zdravotním sestrám v inscenaci Nemocnice (2005) tolik záleželo na odlehlém, zapadlém zdravotnickém zařízení, že řešily nedostatek pacientů vzájemným násilím i sebepoškozováním. Jako by Strømgrenovi pomáhali Tarantino, Tim Burton a Madonna, aby inscenaci naplnil veselým násilím, úzkostí i trapnou exaltovaností. Mimochodem, Nemocnice byla první inscenací, kterou Strømgren vytvořil pro ženské obsazení. Do té doby, od založení jeho vlastní skupiny Jo Strømgren Kompani v roce 1998, byl repertoár tvořen jako čistě mužská záležitost. Takovou byla například dnes legendární Taneční pocta fotbalu, kterou vytvořil už v roce 1997 a poté několikrát obnovil; naposledy na počest mistrovství světa ve fotbale v Johannesburgu v roce 2010. A hraje se stále. Právě při práci na této choreografii, v níž konfrontoval dostupná klišé o baletu a fotbalovém světě, se z blízkých přátel zformoval Strømgrenův soubor. Na začátku to nebyl žádný luxus – úřadovalo se u Joa v ložnici, a když agenda managementu narostla, přesunula se do obýváku.
Od začátku ale toužila parta mladých umělců překonat hendikep lokální izolace a vystoupit z temnot drsného zamlklého severu do záře světových jevišť. Začali intenzivně pracovat, komunikovat a hlavně cestovat. Nebáli se vydat kamkoli. Dodnes vystoupili v téměř 60 zemích světa a na turné jsou s několika inscenacemi po celý rok. Image počasím degenerovaných Vikingů se mladí tanečníci rozhodli změnit a také překonat národní mindrák zbytečného respektu ke všemu, co přichází z ciziny. Z našeho pohledu je Norsko obrovská, bohatá země, ale mentalita jeho pěti miliónů obyvatel se v mnohém podobá myšlení malých národů.
Síla Strømgrenova choreografického rukopisu je však s identitou severu silně spjata a tkví ve schopnosti vyprávět. Vyprávět magicky, zábavně, ale i dojemně a ironicky. V tom lze spatřovat tradici kultury narace, která si ostatně v podobě obsáhlých nordických detektivek v posledních letech úspěšně podmaňuje svět.
Komplexnost, s jakou Strømgren řeší scénický tvar, je pevně podřízena sdělení a tématu, ale vždy míří k obrazové fantazii, precizně budovanému napětí a břitce pointovanému vtipu. V tom se Strømgren jako choreograf současného tance naprosto vymyká. Humor a groteskní vidění světa není v tomto žánru příliš obvyklé. Jeho taneční divadlo si však bez ironie, nadsázky či parodie nelze představit. A použije k tomu všechny dostupné prostředky, včetně postupů černého či loutkového divadla. V tom je důsledný, dokonce i když pracuje s „posvátnou“ látkou klasického baletu, jako je Louskáček. Samozřejmě, že to znamená značný zásah do libreta (ostatně to původní je tak chatrné, že snad ani nemůže vzniknout žádná škoda) a zabydlení známého vánočního příběhu novými postavami, zvířaty a rekvizitami. Návštěvnost této baletní verze, uváděné na velkých evropských scénách, však svědčí o jednoznačném úspěchu jeho inovací.
Tradiční čínský sport – ping-pong – je zase pro Strømgrena filozofickou látkou. Pravá a levá strana stolu představuje všechna myslitelná opozita – den a noc, muž a žena, jin a jang, dobro a zlo… Velká bunraku loutka představující starého Asiata v teplákovce ovládá hru, a tím i život a svět, který je ztělesněn kvartetem tanečníků. Taneční pocta ping-pongu, která se zakrátko stane součástí repertoáru českého tanečního souboru, je metaforické divadlo, jehož opozitem je náš každodenní život.