Vyjmenovat vše, čemu se saxofonista, skladatel etc. etc. Michal Wróblewski věnuje, by vydalo na hodně dlouhý perex. Tudíž nebudu plýtvat místem, však se o řadě Michalových aktivit dočtete níže. Jeho rozmáchlé, různorodé a inspirované činnosti „uvnitř a kolem hudby“ ale možná lze vztáhnout k jednomu pojmenovatelnému cíli. Z Wróblewského snah doslova vyzařuje, jak moc mu jde o fungování muzikantské komunity, o udržení svébytné scény. Což není míněno ve smyslu nějakého lokálního patriotismu nebo nedej bože elitářství „spřízněných umělců“. Naopak, vazby oné komunity se neomezují žádnými hranicemi. Tedy krom hranic dobrého, a přitom jaksi netuctového vkusu.

Máš tolik kapel a projektů, až se může zdát, že upřednostňuješ „impromptu spolupráce“. Jenže ona to není pravda, řada toho, co děláš, má dlouhé kořeny a jména zásadních spoluhráčů se nemění. Dáváš přednost stálým sestavám?

Opravdu dávám přednost dlouhodobým projektům. Kapely E Converso i Janoušek-Wróblewski Quartet už existují přes deset let v naprosto nezměněné sestavě. Tahle linka tvorby, dlouhodobá spolupráce a potenciál toho, co může člověk udělat s muzikanty, které dobře zná, mě zajímá asi nejvíc.

Nicméně těch zajímavých příležitostných setkání je také spousta.

V poslední době se opravdu stále častěji ocitám v nahodilých skupinkách a situacích, což je dáno asi tím, že potkávám stále víc a víc zajímavých lidí. Často se to děje i mezinárodně. Na improvizační scéně funguje model, kdy si člověk často nemůže z finančních důvodů dovolit odjet někam na druhou stranu Evropy absolvovat turné se svojí kapelou. V rámci tohoto hudebního světa je mnohem strategičtější a jednodušší odehrát pár vystoupení s tamními muzikanty. Což je skvělé a pro mě jde o ideální způsob, jak objevovat a poznávat nové scény a místa. Ovšem ustálené spolupráce jsou pro mě pořád prioritou.

NESEDĚT DOMA

Kam jsi takhle v poslední době vyrazil?

Hrál jsem například ve Švýcarsku na sympoziu v rámci festivalu Alpentöne s německým basistou Jonasem Gerigkem, se kterým občas spolupracuji.

Ovšem vyloženě objevná cesta pro mě bylo polské turné začátkem letošního roku. Šlo o trio, ve kterém hráli polský kytarista Pawel Doskcz a portugalský saxofonista José Lencastre. S Josém už jsem hrál v Portugalsku přede dvěma lety a letos také budeme mít nějaké koncerty v Lisabonu. Tahle nadnárodní parta vznikla i kvůli tomu, že se plánovalo jet do Polska, a Pawel tamní scénu pochopitelně zná. Díky téhle cestě jsem trochu nahlédl do podhoubí polské experimentální hudby, které jsem zase tak dobře neznal.

Což se ti hodí i jako dramaturgovi, k čemuž se ještě dostaneme. Ale podobných spoluprací jsi měl a máš spoustu. V minulosti třeba s japonskou zpěvačkou a tanečnicí Seshen, kterou si potkal, když jsi studoval na Norwegian Academy Of Music v Oslu. Jste ještě v kontaktu?

Se Seshen šlo vlastně o stálý projekt a zároveň takový odštěpek z mého norského ansámblu, kde ona zpívala. Šlo o magisterský projekt, se kterým jsem hrál i v Česku, na JazzFestBrno, v Letovicích, Pardubicích a v Praze. Se Seshen jsme si byli na škole blízko, tak jsme udělali navíc ke kapele i tohle duo. Teoreticky by mohlo pokračovat dodnes. Jenže já se přestěhoval z Osla zpátky do Prahy, což by tak nevadilo, jenže Seshen momentálně žije v Kalifornii. To už se spolupracuje hůř.

V Norsku jsem měl také docela aktivní trio Kiap, jenže to zase tak trochu zabil covid. Vydalo dvě desky, mělo potenciál k dlouhodobější činnosti a domluvené koncerty, jenže když přišly lockdowny, všechno se rozsypalo. I když se čas od času bavíme, že bychom se zase dali dohromady.

Studentské kontakty bývají důležité, zvláště jsou-li navázány napříč světem…

…jenže paradoxně z mých studentských kontaktů jsou pro mě nejdůležitější ty, které jsem navázal ještě v prvním období mých studií na Ježkárně, kam jsem nastoupil v šestnácti. Jak E Converso, tak Janoušek-Wróblewski Quartet jsou kapely složené právě ze spolužáků z Ježkárny.

Pojďme ale ještě zmínit nadnárodní setkání. Nakousli jsme spolupráci s Jonasem Gerigkem a také italským kytaristou Marcem Fiorinim. Jak vznikla?

Přes nějaké svoje kontakty jsem pomohl v Praze uspořádat takový meeting v rámci platformy SHARE_impro, což byl dvouletý grant, do kterého zainvestovalo pět různých evropských kolektivů z Francie, Itálie a Dánska. Během těch dvou let se podařilo uspořádat několik setkání, která měla sdružovat různé improvizační kolektivy. Já na to konto založil Ma Kolektiv, abychom měli nějakou platformu, na jejímž základě bychom mohli spolupracovat. Jedno ze setkání proběhlo na ostrově Langeland v Dánsku a tam jsem potkal jak Marca, tak Jonase. Zahráli jsme si na nějakých sessions a dohodli se, že by bylo fajn v tom pokračovat. Když mě později Zdeněk Závodný oslovil, že plánuje dělat v pardubickém Divadle 29 rezidence a hodila by se mu mezinárodní spolupráce, napadlo mě pozvat tyhle dva kluky. Natočili jsme při té příležitosti i desku Paragliding (vyšla u Ma Records v dubnu 2024, pozn. aut). Od té doby bohužel tohle trio společně nevystoupilo, hráli jsme jen v duu s Jonasem, protože Marco neměl zrovna čas přijet. Nicméně plánujeme další spolupráci.

Na letošní Free Jazz Festival jsi domluvil koncert tria Lisk-Janje-Wróblewski.

Tohle bude asi patřit do kategorie spíše náhodných setkání. Tracy Lisk jsem potkal v rámci Hybrid Sessions, které v Praze organizujeme spolu s Georgem Cremaschim. Je to Georgova známá z Ameriky, kterou on na Hybrid Sessions pozval do dua tuším s Míšou Turcerovou. A s Borisem Janjem jsme se poznali v rámci jiné podobné akce v Rakousku, na kterou mě nasměroval Radim Hanousek. Tracy s Borisem se nějakým způsobem propojili, vystupují spolu. A když jsme hledali příležitost, jak si zahrát takhle ve třech, pomohl Petr Pylypov pozváním na Free Jazz Festival.

NA DLOUHÝCH TRATÍCH

Proberme tvoje stálé kapely, minulé i současné. Vezmeš to prosím od začátku?

Moje první autorská kapela byla

K padesáti letům působení Miroslava Posejpala na naší hudební scéně, kam vnesl spolu s Jiřím Durmanem jako jeden z prvních free jazz, ale také totální společnou improvizaci od nuly, vyšlo u vydavatelství Blue Lizard trojalbum Message From No Man’s Land.

Duo ani Posejpal samotný se nikdy nestali hvězdami ani v rámci žánru, i když jim vyšlo album u Leo Records, ovšem měli u nás ohromný ideový vliv na free formu, společné improvizace od nuly i kontemplativní hudbu. Kromě dua působil Posejpal v IQ+1 nebo Paraneuru a Tonton macoutes, kde jsem měl to štěstí s ním hrát i já. Výjimečná a inspirativní jsou i jeho sólová kytarová alba. 

Od prvního koncertu dua Durman Posejpal letos uplynulo 50 let. Asi tě na začátku nenapadlo, jak dlouho budete hrát a jak dlouho budeš pokračovat ty?

Na začátku ne. Ale taky jsme to vůbec neřešili. Poznali jsme se o tři roky dříve a pokoušeli se sestavit fungující kapelu, což se nám nepodařilo. Naše představy byly pro naše tehdejší potenciální spoluhráče, vlastně těžko říct jaké, ale určitě se s nimi nemohli srovnat. Na zahajovacím koncertu, na který jsme nakonec dorazili jen sami dva – ostatní se nedostavili – jsme dospěli k tomu, že na další hledání spoluhráčů rezignujeme a budeme dál pokračovat jen spolu, protože naše představy byly naopak hodně podobné. Už nás nebavilo přemlouvat někoho dalšího do něčeho, do čeho se mu zjevně nechtělo, a tohle byla nejjednodušší cesta.

Překvapuje mě, že jste nenašli nikoho dalšího, protože jste tuším začínali s free jazzem, který se objevil už na začátku šedesátých let a tehdy se už běžně hrál i v Evropě.

Z evropského hlediska to tak bylo. My jsme od roku 1973 jezdili do Varšavy na Jazz Jamboree a později i do východního Německa, kde byla freejazzová scéna poměrně živá oproti naší.

U nás se traduje, že se tomuto stylu v podstatě věnovaly jen dva soubory – Free Jazz Trio Olomouc a my. Z toho plyne, že počet lidí, kteří by tento žánr hráli, byl minimální. Naši vrstevníci byli relativně konzervativní, což vedlo k tomu, že jsme zůstali sami.

To bylo docela odvážné rozhodnutí.

Začátek byl poznamenán dobou, každopádně byla pro nás určujícím impulzem doba, ve které jsme se potkali a kterou jsme zažili, čas konce šedesátých let, kdy všude ve vzduchu visely nějaké sny a naděje a všichni měli představu, že se stane něco úžasného. Pokud to člověk zažije, zvlášť v hodně mladém věku, tak to na něm zanechá zásadní vliv a podpoří to v něm idealismus, který je v takovém případě a s takovými plány asi nezbytný.

Hráli jste jako duo se dvěma melodickými nástroji, což znamenalo najít odlišný přístup.

V dnešní době se dua objevují častěji. Tehdy to nebylo tak frekventované, takže vzory prakticky neexistovaly. Měli jsme poměrně dlouhou dobu problém překonat základní omezení vyplývající z obsazení. Není v něm ani harmonický nástroj ani rytmický základ, ve většině jazzu přitom je základní metrorytmická struktura. Tato bariéra pro nás byla dlouho nepřekonatelná, ale díky zkušenostem z Polska, kde jsme se potkali především s hudbou Tomasze Stanka, jsme začali cílit k pojetí vnitřního volného rytmu, což byl takový prvotní impuls, od kterého se začalo všechno odvíjet.

Ale nakonec se vám povedlo hrát ve dvou a nalézt vlastní pojetí.

Říkám tomu

Ondřej Háša čili Dr. Kary je po desetiletí významnou postavou českého reggae, hiphopové a soundsystémové scény. Prožil s ní vývoj od začátku 90. let 20. století, pro řadu posluchačů je generačním referenčním bodem. Vystupoval s DJ Liquidem A, s Pro Sound system a Gardenzitty sound system, s DJ Boldrikem, mimo jiné. A také v kapelách Nana Zorin, Fast Foord Orchestra, v posledních letech v triu Nevereš s Cocomanem a Messenjahem. Je především MC – tedy zpěvákem, který s velkou dávkou charismatu dotváří živou nebo živě mixovanou hudbu. Na jaře letošního roku střízlivě oznámil, že vzhledem ke své vážné nemoci jede svou Last Tour, dokud mu budou síly stačit.

Kdy jste se zpíváním začal? 

Zpívám od doby, co si to pamatuju. S maminkou v autě na chalupu: Bylo nás tam sedm lodníků, Prídi, Jano, k nám, to mám dodnes hodně rád. Mihnul jsem se skrz Khünův soubor, ale to byla předpokládám nějaká přípravka. Pamatuju si, že na nás byli opravdu zlí, tak jsem tam nechtěl chodit, byly mi čtyři nebo pět. Na základce sbor, kde byla hodná paní učitelka, takže tam jsem chodit chtěl, na gymplu školní sbor.

Kdy se objevila nějaká žánrovější hudba?

Začínal jsem jako folkař, původně jsem kotlíkář. Nejkrásnější spolužačka na základce mě na škole v přírodě naučila mačkat cikánský géčko. Seděl jsem s kytarou a ona mi obtočená kolem mě ukazovala, jak to šmidlat. A pak jsem šmidlal fakt hodně. Zpěvníky tehdy na konci osmdesátých letech nebyly k mání. Chodil jsem do oddílu, kde jsme měli oddílový zpěvník, cyklostylovaný…

Někdy ve druháku na gymplu jsem měl malinkatý papírek a na tom napsaná jména písniček, které umím, a první dva akordy, aby to naskočilo. A zvládal jsem čtyř- nebo pětihodinový repertoár zpaměti.

První playlist…

A taky první opravdové přátelství. Na gymplu jsem hned ve druháku potkal svůj první kmen, fakt nejlepší lidi, super intenzivní vztahy. Tehdy jsem poprvé začal řešit, jestli nejsem homosexuál, protože jsem ty svoje kamarády hrozně miloval, ale ukázalo se, že ne. A měli už kapelku, jeden z nich odjížděl na rok pryč mimo republiku, někdy v roce devadesát jedna, uvolnilo se místo basáka. Hráli jsme Beatles revival. Musel jsem se naučit mačkat struny na base a zpívat třetí hlasy. Vlastní tvorba byla v bigbítovém stylu o sebevraždách, něco, co píšeš v šestnácti. Byli z Gymnázia Karla Sladkovského, já jsem studoval první česko-španělskou větev Gymnázia Budějovická. Hráli jsme na Karlově mostě a možná ještě jinde.

Jak se ta první kapela jmenovala?

Hey Plops, což vlastně bylo vtipně „hey plebs“…, byli jsme hrozně intelektuální. Když jsme nezkoušeli a nevystupovali, hodně jsme pili a kouřili trávu. Když jsme se z toho vynořili, začali jsme hrát shoegaze, plochy a vazbení, tehdy už existovali Slowdive. Ve velkém obýváku jsme vychytaně rozestavěli nástroje a snímali to za dveřmi, protože jsme nahrávali na kazeťák. Stejně to znělo jako opakující se minimalistické kompozice Plastiků nebo trochu jako Philip Glass, ale hodně gymnaziálně. Někteří kluci uměli nástroje ovládat dobře, já se to musel naučit. Záviděl jsem klukům, kteří si hodili nohu přes nohu a začali hrát písničku, kterou nikdy neslyšeli.

Co se v té době odehrávalo hudebně kolem vás?

Na gymplu jsme v devadesátkách objevovali všechny ty cizí krásy, kdy sem vtrhla cizí kultura a mladý lidi z ciziny. V další mezeře v našem hraní jsme začali brát experimentálně chemikálie, předem jsme věděli, že drogy jsou nebezpečné, snažili jsme se to brát řízeně a nespadnout do toho. Taky už jsme daleko víc hulili. Důležitou roli sehrála knížečka Marihuana J. X. Doležala (1993), i když jeho pozdější vystupování jsem nechápal. Vnímali jsme, že je tady věc, která ti dělá strašně dobře po těle, a ještě k tomu má reálné průmyslové možnosti a je to zakázané. Mezitím už pomalu začala explodovat DJská scéna. Naštěstí jsme se skamarádili s DJ Romanem, což je současný Liquid A. Ten nás přivedl ke spoustě muziky, a hlavně měl na naše poměry velkou kolekci reggae CD a kazet.

Jak se k ní dostal?

Hned po revoluci odjel mimo ČR, byl ve Vídni a myslím, že v San Francisku. Nechápu jak, ale o muzice věděl strašně moc už předtím, než přišla revoluce. Tehdy se tajně pašovaly desky přes hranice z Vídně. Venku pak nasál informace. Vždycky hrál muziku, která se začala tady poslouchat až za rok, v Bunkru a na dalších místech. Půjčil nám spoustu reggae. S naší kapelou a pod Liquidovým vlivem jsme začali hrát reggae, ještě to předmarleyovský, pre-roots reggae, skáčkový, ve stylu Studio One. Po maturitě jsme si s prvním kmenem pronajali bývalý penzion v Senohrabech a měli tam jako že komunu. Nahoře pokojíčky, dole velká společenská místnost a kuchyně. Dojezdová vzdálenost od Prahy, kde jsme všichni studovali vejšku.

První kmen… jak to dopadlo?

Většina lidí začala

Bluesrocková zpěvačka, kytaristka a písničkářka Ally Venable (*1999, Kilgore, Texas) nadchla v roce 2022 publikum Blues Alive jako už velmi zralá a sebevědomá hudebnice. Měla totiž dost času sbírat zkušenosti, vždyť první desku, EP Wise Man, vydala už jako čtrnáctiletá. Název alba No Glass Shoes (2016) pak potvrdil, že nehodlá být žádnou submisivní Popelkou. Oslovuje převážně mladé publikum a přesvědčivě bourá mýtus o blues jako hudbě pro „pokročilé“, ovšem dokáže nadchnout i „pamětníky“. V pražské kavárně a baru Zasekávák představí svoje žensky razantní pojetí texaského bluesrocku 22. října 2025.

Vaše poslední album se jmenuje mnohoznačně Money & Power. Text titulní písně má jasný feministický kontext, ale není název myšlen také jako symbol povrchnosti a bezohlednosti touhy po „bohatství a moci“?

Každý si text může interpretovat volně. Ale já to myslela primárně opravdu z toho ženského pohledu. Jsem žena, a je pro mě důležité stát si pevně za svým ženstvím a mluvit o tom. A inspirovat také ostatní ženy, aby byly vždy silné a dělaly to, po čem touží. Pro mladé ženy je důležité vidět někoho jako já, jak si dělá na pódiu, co chce, což může povzbudit jejich sebevědomí a odhodlání naplňovat jejich ambice.

V jednom rozhovoru jste připomněla, že blues vždy bylo také protestní muzikou. Jaká témata vás v textech zajímají?

Pro autora je důležité psát o tom, co se ho v životě osobně dotýká nebo co ho znepokojuje. Měl by být hlasem komunity, jejíž hlas možná tak daleko nedosáhne, a inspirovat ke spojení lidí prostřednictvím muziky.

Píseň Heal Me (Uzdravuj mě) jste myslela obecně, jako potřebu léčby hudbou v nejistých dobách, nebo je osobní?

Myslím, že když dokážete vzdorovat tváří tvář vlastnímu blues, už to samo o sobě je součástí uzdravování sebe sama. Kdykoliv jsem se postavila problémům čelem, vyšla jsem na druhé straně jako lepší a silnější verze sebe samotné.

Poslední album je mnohem pestřejší než ta předchozí. Je zde chytlavá power balada Do You Cry, funky Stopper Back Papa, rytmus ska v Legends. I když pořád platí, že „blues je váš nejlepší přítel“, jak zpíváte na albu Real Gone, znamená to, že se zajímáte o rozšíření žánrového záběru?

Blues vždy zůstane součástí mého hraní, ať už budu dělat cokoliv. Ale myslím, že je důležité zahrnovat do hudby další vlivy, protože jedině tak se žánr může vyvíjet a přilákat k blues další posluchače. I pro samotného umělce je zásadní vyjadřovat různé ideje a nápady a nebýt omezován očekáváním okolí, nezůstat zavřený v jedné krabičce.

Pozvat na desku Shemekii Copeland a „Kingfish“ Ingrama jako hosty byl váš nápad, nebo výsledek vydavatelských snah? Jaké to bylo zahrát si s nimi?

Šlo čistě o můj nápad, protože oba jsou mými dobrými přáteli, setkáváme se už dlouho. I proto nám šla spolupráce ve studiu tak hladce. Jsem nadšená tím, jak nakopli skladby, ve kterých hrají!

Začala jste hrát bluesrock ve velmi útlém věku. Nesetkala jste se také s těmi pitomými poznámkami, že blues může procítit jen osoba zralá, s životními zkušenostmi? Přitom se mi dobře vybavuje, jak silné „blues“ může mít třeba středoškolák.

Přesně tak. V každém věku, jak jde život, má přece člověk silné emoční zkušenosti. A je naopak chvályhodné, když mladí lidé využijí muziku, včetně blues, k vyjádření svých emocí a pomohou svým vrstevníkům dělat to samé.

Na vašich raných deskách a EP se některé písně 

V rodném listu má Radka Tesařová, v uměleckém světě je známá jako Radu Tesaro Kirby. Skamarádily jsme se prozaicky, přes děti. Až potom jsem Radku poznala jako klavíristku, cestovatelku pobývající od Kanady po Afriku, malířku, a navzdory několika desítkám výstav i prodejní úspěšnosti skromnou umělkyni neustále pochybující a hledající vlastní výtvarný výraz. 

Zatímco Kanada v ní naplno otevřela touhu věnovat se malování na profesní úrovni, dlouhý pobyt v Africe trvale ovlivnil její tvorbu, a to nejen tematicky, ale především co se týče barevné dynamiky.

Radka nabírá na špachtli světlo, krajinu, slunce, lidi a zvířata a pokládá na plátno expresivitu přítomného okamžiku, ať už se jedná o africkou přírodu ležící hluboko pod rovníkem, nebo o jihočeský podzim. Jak sama říká, malířství je pro ni hlavní volbou v jejím uměleckém hledačství.

Jsi z umělecké rodiny. Tvůj otec byl skladatel a pedagog na konzervatoři Jaroslava Ježka, tvůj bratr je novinář a spisovatel, ty rodinnou uměleckou mozaiku doplňuješ o výtvarné umění. Ovlivnilo tě toto rodinné prostředí, a jestli ano, jakým způsobem? Nebo ses vydala vlastní cestou, třeba i rodinné inklinaci k umění navzdory?

Rodinné prostředí mě určitě ovlivnilo v mnoha směrech. V tom uměleckém asi nejvíce hudba, která mě doprovázela i na mých cestách a dodnes je mou součástí.

Na druhou stranu, když máte v rodině silnou uměleckou a zároveň vůči vám i kritickou osobnost, trochu to člověka spíše brzdí, alespoň u nás to tak bylo. Proto jsme se do umění ani já ani mí sourozenci nechtěli pouštět, mysleli jsme si, že nemáme dostatek talentu. Ale genetika je další věc, a nakonec stejně promluvila. Taťka byl mužem mnoha talentů, měl smysl pro estetiku i módu, dokonce mě přesvědčoval, abych dělala módní návrhářství. On byl vždy elegantní, ale to byla i maminka.

Troufnu si tvrdit, že by taťka byl dobrým návrhářem nebo spisovatelem, byl velmi vtipný, dokázal bavit společnost a možná by ho bavilo i herectví. Nakonec se věnoval hudbě a vyučoval hře na klasickou kytaru. V tomto ohledu na mě měl samozřejmě velký vliv a vím, jak je důležité, zda vám rodina podá pomocnou ruku a pomůže upevnit sebevíru. Také vás ale může od dalších kroků odradit.

Já jsem zcela jistě to umělecké hledačství podědila, dodnes mě láká hodně uměleckých směrů. Ale myslím, že pevným bodem pro mě byla hudba, která mi otevřela dveře k malbě. Mám hudbu a výtvarnou činnost tak těsně propojenou, že se spíš prolínají navzájem.

Mám dva bratry a jak je znám, vím, že i oni jsou stejně „postiženi“. Mají v sobě mnoho talentů a jsem si jistá, že ne všechny v sobě dokážou odhalit a naplno využít. Někdy je třeba si prostě vybrat.

Vyprávěla jsi, že jsi jako velmi mladá courala Evropou, vydělávala sis hraním na elektrické piano a také jsi někdy dělávala výmalbu hospod. Jaké to bylo, jak dlouho to trvalo a směřovala jsi už tehdy vědomě k tomu, že se chceš věnovat malbě? 

Po návratu z Německa, kde jsem byla v roce 1997 jako au-pair, jsem se chvíli plácala po brigádách a taťkovi se zdálo, že se jen flákám. Já zase měla pocit, že nejsem doma vítaná, a těsně před Vánocemi jsem odjela stopem s elektrickým pianem na osm baterek zpět do Německa. Neměla jsem plán, neměla jsem cíl, jen jsem si myslela, že budu hrát na ulici a vydělám si trochu peněz. Ale seznámila jsem se s německým hippíkem Richardem Fürstem a přijala jsem jeho nabídku přijet za ním do Episburgu. Richard byl bluesman, chtěl si otevřít blues bar. Byl to půlrok naplněný skvělými zážitky.

Opravovala a řídila jsem Richardova retro auta, měl takový hippie vozový park, třeba VW minibus, mercedes, terénní Ladu, k tomu přívěs pro koně, v kterém jsme převáželi pianino. On neměl řidičák a od rána býval pod vlivem, v té době snídal láhev whisky. Přesto byl v pohodě, nikdy se neprojevoval jako opilec, a vše měl navzdory svým návykům skvěle zorganizované. Já se vedle něho naučila hudebně i jinak improvizovat, vyjížděli jsme do Mnichova a jiných větších měst, kde jsme si díky jeho velkému šoumenství vydělávali docela slušné peníze na ulici. A také jsme pracovali na otevření bluesového klubu, přijíždělo za námi i pár mých přátel z Čech.

Osekávali jsme omítky, brousili schody a dřevěné podlahy, já jsem malovala na bar a na stěny jazzové motivy a portréty jazzmanů. Tam jsem se také setkala s jedním cestovatelem a filozofem v jedné osobě, který mi řekl, že mám talent a že bych se měla věnovat malování. Tehdy mě ale zajímalo cestování a líbil se mi způsob života, který jsem vedla, a nijak jsem si nelámala hlavu s tím, čím se jednou budu živit.

Co bylo potom?