Není úplně běžné, aby se současní umělci zabývali křesťanstvím. Alena Foustková to ale v Museu Kampa udělala prostřednictvím výstavy Ženy si musí zakrýt hlavu, protože nejsou obrazem božím, ironicky nazvané podle ústředního díla. Je jím video, které přesvědčuje ženy, aby odložily šátky, ať už je nosí kvůli staletým lidovým tradicím, nebo diktátu z Vatikánu. To je ale jen jeden aspekt výstavy: z druhé strany se zabývá traumaty žen a nabízí duševní očistu.
Foustková převzala název z výroku uvedeného v části Gratiánova dekretu, sbírky římskokatolického církevního práva z 12. století. Autorem tvrzení byl patrně Ambrosiaster a v knihách oficiálního práva římskokatolické církve zůstalo až do roku 1916. Genderové vztahy a otázky rovnosti jsou podle Foustkové těmito nejstaršími omezeními vůči ženám stále poznamenané.
Výstava, jejíž kurátorkou je Klára Vavříková, představuje sérii objektů či děl zahrnujících výšivky, asambláže, audionahrávky a jednu videoprojekci. Téměř všechna díla zpracovávají ženské trauma v několika rovinách, jak se „osobní traumata střetávají s kolektivní ženskou zkušeností“.
Velká díla s výšivkami jsou věnována osobním zkušenostem a traumatu umělkyně; textilní koláže nazvané Kotrmelec představují zážitky, které náš život v určitou chvíli přetočí vzhůru nohama a otřesou námi. Proto každý kotrmelec v podobě výšivky ukazuje siluetu umělčina těla v pohybu. Pod obrysy těla jsou našité záplaty s využitím japonské techniky opravy oděvů sashiko. Tato technika byla vybrána strategicky: Japonky ji používají ke zpevnění oděvů pomocí záplat a výšivky. Záplaty jsou ale pro Foustkovou vyjádřením nápravy života. Když uděláme kotrmelec, znovu se postavíme na nohy. A jsme připraveni jít dál.
Úzkostný kaktus je sochařský objekt evokující reakce na traumata, která nás mohou provázet i několik let či životů, než je překonáme. Zároveň podle umělkyně odráží pocity mladých žen dnešní doby. Objekt má podobu mnoha bílých rukou, které trčí ven jako ostré trny kaktusu. Ruce jsou napřažené proti vetřelcům – ční do prostoru a chrání se jako kaktus.
Traumata pokračují v cyklu menších a vroucnějších vyšívaných pláten. Jsou to abstrakce osobních traumat zahrnující motivy kamenů (symbol tíhy) a ženských pohlavních orgánů. A pak je tu Zpovědnice, jejíž vnitřek je vyzdobený červenými vulvami (na zlatém pozadí). Podle Foustkové zde vulvy místo uší poslouchají, co jim šeptá zpovídaný. To vše odkazuje na čím dál silnější konsenzus, že by ženy měly hrát větší roli ve vedení církve. Foustková zdůrazňuje, že ženy, které jdou ke zpovědi, na tomto místě říkají tajemství – mluví o svých nejniternějších pocitech – a někdy není příjemné sdílet je s mužem.
Ústředním dílem je video (2’44”) nazvané stejně jako výstava. Vystupuje v něm mladá žena s bílým závojem (respektive nejprve se závojem a poté bez něj). Je to elegantní a přímočaré gesto s nevysloveným sdělením, že ženy by se měly samy rozhodnout, jak se budou ukazovat – svá těla, tváře, hlavu – volba by měla být na nich.
Nakonec je tu Raněný (Pád muže chvějícího se ve větru feminismu) jako vznášející se tmavý stín na zlatém plátně. Podle Foustkové odkazuje k otázce, jak muži zapadají do nového světa, když už nejsou vůdci. Naznačuje, že se cítí zranitelní a křehcí. Aby tento pocit znázornila, umístila nad mužovu hlavu zlatou plastovou lahev od pracího prostředku, protože muži běžně perou prádlo, což je domácí práce kdysi vyhrazená ženám. Drží ji vysoko nad hlavou, jako by padal. Při opačném výkladu by se postava mohla nazývat Omezenec jako typ muže, který tu byl vždycky (a dál upadá v nemilost), ať už domácí práce vykonává, nebo ne.