V osmdesátých letech minulého století byl Andres Serrano neznámým bezostyšným umělcem na okraji umělecké scény v New Yorku, kde se roku 1950 narodil a dodnes žije. Roku 1989 náhle nechvalně proslul kvůli jediné fotografii, odsuzované nejprve na domácí půdě a poté i ve světě. Jeho dílo se totiž stalo předmětem debat v nejvyšších politických kruzích v souvislosti s financováním umění ze státního rozpočtu a cenzurou i svobodou uměleckého projevu v Americe.
Debata dosud neskončila, o Serranovi se už ale tolik nemluví a ve Spojených státech vystavuje jen zřídka. Jeho poslední předchozí velká výstava v USA se konala v roce 1995, přehlídka jeho děl v soukromé newyorské galerii v roce 2012 vyvolala protesty. Významné výstavy má ale v Evropě a poslední z nich, nazvaná Infamous Beauty a kurátorovaná Ottou M. Urbanem, přinesla ukázky celého životního díla od roku 1986 až po 2022.
Serrano se prezentuje především jako ateliérový portrétní fotograf. Jeho současné náměty jsou někdy pečlivě vytvořené dle portrétů starých mistrů evropského umění, můžeme ho ale považovat i za oddaného kronikáře jakéhosi podivného amerického rodinného alba, plného náboženských témat, tvrdého individualismu, násilí, uctívání zbraní, rasové, sociální a ekonomické nerovnosti a fetišistických póz (ty byly na výstavě vidění v místnosti pouze pro dospělé). Toto podivné rodinné album obsahuje i obraz americké bezostyšnosti, třeba suvenýrů z Jihu s rasistickou tematikou, s rasistickými etiketami na výrobcích, dětskými hrami, plakáty k výrobkům, pohlednicemi – to vše vyfotografované v „pseudonostalgickém“ světle. Je docela pochopitelné, proč se americké umělecké instituce bojí ukazovat Serranovo dílo veřejnosti.
Součástí výstavy byla i jeho první skandální fotografie Piss Christ aktualizovaná jako Nft, velmi niterná, s bublinkami plujícími v červenozlaté tekutině – umělcově moči. Ukřižovaný Kristus na průsečíku kříže pulzuje jako zářící tlukoucí srdce. Serrano se tomuto tématu věnuje dál i v nejnovějších dílech, v novém světle a s použitím jiného prostředku – kresby olejovým pastelem. Díla jsou určena pro básnickou sbírku Confessions italského autora Gabriela Tintiho (2023, ERIS Press) a byla vystavena v samostatné místnosti. Je v nich modernizovaný, erotizovaný, démonizovaný a celkově ve smyslné tajemnosti skrytý Michelangelo.
Není tak divu, že Serrano nyní spolupracuje více s Evropany. Jeho díla se vystavují především v Evropě, protože má ve zvyku až příliš tlačit na psychiku Američanů. V posledních čtyřiceti letech Američany neustále popuzuje, ačkoli jeho záměrem, jak opakovaně tvrdí, není ani tolik provokovat jako spíš sám pro sebe zkoumat umělecké možnosti v rámci témat, jimž se věnuje. A zejména pokud jde o odhalování skrytých nebo zapomenutých aspektů historie, např. v podlosti spojené s kdysi běžnými veřejně rasistickými postupy, zobrazuje tuto pravdu co „nejkrásněji“, aby tak sdělil hlavní myšlenku – na tohle nikdy nezapomeňte.
Serrano zdůraznil, že všechna jeho díla jsou o něm, ve své tvorbě odhaluje každý počin nějakou část jeho osobnosti, s níž bojuje, kterou si uvědomuje nebo kterou se snaží objevit. Ostatně takové umělecké hledání není neobvyklé. Pokud jste nestihli Serranovu výstavu naživo, lze vřele doporučit nedávno vydaný katalog k výstavě s esejí umělce a odbornou studií a komentářem kurátora výstavy Otty M. Urbana.