Výstava Cesta předurčena osudem, již kutnohorská Galerie GASK uspořádala ke stému výročí narození sester Jitky a Květy Válových připomíná mimořádný odkaz těchto stále bohužel poněkud opomíjených umělkyň. K retrospektivní výstavě zároveň vyšel knižní rozhovor s Jitkou Válovou, a také výpravný katalog.
Již to bylo naznačeno, takže: ano, sestry Válovy (Květa 1922–1998, Jitka 1922–2011) byly nejen dvojčaty, ale také velkými outsidery. Zjevně jim to však vůbec nevadilo, možná naopak, umožňovalo jim to tvořit stranou různých módních trendů. Jistě k tomu přispíval jak jejich celoživotní pobyt v rodném Kladně, tak neochota si jakkoliv zadat. A to jak s čímkoliv, tak s kýmkoliv.
Východiska jistě nelehká, ovšem pro skutečného, poctivého umělce mohou být darem. Darem, který Květa a Jitka Válovy zcela využily, ostatně kutnohorská výstava je toho krásným důkazem.
Kurátor Richard Drury rezignoval na jistě jednodušší, proto tak často užívaný přístup k retrospektivním výstavám, a místo chronologického zvolil tematické uspořádání. Výstava je tak koncipována jako „symbolická pouť“, rozčleněná do dvanácti tematických okruhů (Skutečnost, Souběh, Jatka, Zápas, Tíha, Sevření, Cesta, Rozmluva, Dotyk, Smíření, Souznění a Proměna). Zároveň je na výstavě, a to v úzkém dialogu mezi kresbami, grafikami a obrazy, zdůrazněn soustavný přístup, jímž obě sestry rozvíjely zvolené náměty – a opět, díky zvolenému kurátorskému řešení můžeme sledovat, jak se jednotlivá témata prolínala, a to jak v díle té či oné, tak ve vzájemném dialogu. Ostatně, tvořily přece v jednom domku, ve stálé konfrontaci, jen každá v jiné místnosti. Návštěvník tak může sledovat řadu oblastí, které byly pro obě sestry určující, zároveň si je lze různě propojovat, nacházet vlastní vazby.
Pokud bychom měli charakterizovat jejich celoživotní tvorbu několika slovy, nejvýstižnější snad bude konstatování o „procítěné výpovědi o dramatu a intimitě lidského bytí“, za touto citací z textu Richarda Druryho si pak lze představit ono člověčí, jak známe z Hrabalových textů, ovšem povýšené výsostným malířským gestem. A dodejme, že byť se sestry Válovy ve svých dílech dotýkaly i těch nejhlubších sfér lidství, nikdy se nejednalo o nějaký estetizující pohled, naopak: jejich obrazy dokázaly být syrové, drsné, kruté. O to však pravdivější. Však již někdy v polovině 40. let psala Jitka Válová: „Naše obrazy často urážely kritiky svojí neumělostí, neestetičností, drsností,“ ovšem vysvětluje, že jedině tak bylo možné dosáhnout jediného cíle, kterým bylo „dohlédnout do vlastního vnitřního světa, vyzdvihnout a proměnit skrytá poselství: prvotní záznam velké energie lásky, úzkosti i výstrahy.“ A jistě urážely i zasloužilou umělkyni Marii Majerovou, jež o nich prohlásila, že jsou „vředem Kladna“.
Od zápasu ke smíření
Úvodní část expozice, jež se celkově vyznačuje nápaditě zajímavou architektonickou koncepcí, představuje Skutečnost, nabízející díla spojená s Kladnem a všudypřítomnou těžbou černého uhlí a vysokými pecemi oceláren. Přičemž pro obě představovalo černé Kladno trvalé východisko jejich tvorby, a již v těchto raných dílech můžeme vidět kořeny pozdějších obrazů. Tak například v Jitčiných kvaších Poldovky lze ve strohých tvarech tovármích komínů vysledovat pozdější vertikální postavy z 60. let, stejně jako v postavách dělníků vidíme zárodky následných, silně stylizovaných postav.
Následující část, Souběh, vychází z let 1944–1945, kdy byly sestry totálně nasazené v Poldovce. Logicky zde najdeme mnoho portrétů dělníků, scén z Poldovky, jako jsou například Květini Valcíři, robustní, hrubě nahozené postravy v dramatické akci. V souvislosti s jejich nepřezíravým, chápavým podáním nelze nezmínit Hrabalovy texty z Poldovky.
Oddíl Jatka byl inspirován Jitčiným studijním pobytem na jatkách, kam ji poslal její profesor na VŠUP Emil Filla – z tohoto pobytu vytěžila mnoho studií z porážení krav či býků. Stáž to musela být jistě traumatizující, vidíme to i z v podstatě krutých obrazů či studií.
S Jatkami se volně pojí i další část, Zápas, kdy například olej Hutnice (1960) Jitky Válové lze vnímat i jako dramatické znázornění boje, tak se s ním zde práce prolíná. Podobně je tomu na obrazech Zápasníci (Jitka), kdy jsou postavy ještě daleko více stylizované, vždy je však skvěle zachycena dynamika boje či práce. Podobně její Valcíř (1948), kdy dělníka zachytila pouze silně stylizovanými, redukovanými tahy, což platí i pro hrozící doruda rozpálený drát.
