Přišli a nahradili nás. Deset obrazů Daniela Pitína dokončených v letech 2023 až 2024 vykresluje futuristické scény, v nichž jsou lidské postavy nahrazeny geometrickými tvary. Jde o figurální malbu, jen v podobě věcí příštích: koulí, hranolů, obdélníků a čtverců, zdánlivě vyrobených z oceli nebo jiných slabších materiálů.
U vchodu jsou po stěnách rozeseté fragmenty, vybledlé obrázky a náčrty i hrubě narušené struktury jako drobné pozůstatky, které evokují naši minulost, momentky ze života, jaký jsme měli, vzpomínky na skutečné prožitky i pasivní sledování televize nebo filmových projekcí.
Ale můžeme obraz považovat za figurální, když tváře nahradily koule a místo hlav jsou krabice?
Pitín (1977) měl první samostatnou výstavu v galerii hunt kastner v roce 2016 a stejně jako tehdy je galerie upravená tak, aby vytvářela menší intimní prostory, které navrhl sochař a architekt výstavy Jiří Příhoda. Pitín v této expozici nazvané Společenství nově příchozích vítá do našich usazených životů nový nelidský druh a zároveň si tento svět ponechává naše vzpomínky.
Pitínovy postavy se neobjevují v našich přirozených prostředích, ale v nádherném chaosu. Země nebo podlahy a stěny jsou zaneřáděné barevnou sutí, zdánlivě nashromážděnou za mnoho desetiletí, u venkovních výjevů pak delší vertikální tahy štětcem zobrazují pole s divoce rostoucí vysokou trávou – venku je vždy divoká příroda. A nově příchozí mají těla (nebo tvary), ale jejich tělní partie tvoří navrstvené výstřižky z českých novin a časopisů – útržky informací (naší minulosti) jsou zanořené i do stěn, podlah a pozadí, zatímco nahoře je zamlžené šedomodré nebe (pokud na obraze nějaké nebe je).
Nebe můžeme vnímat jako jakýsi průchod pro postavy, tedy „nově příchozí“ či jinými slovy „cizince“ nebo možná banálně „roboty“. V každém případě vůbec nejsou jako my. Nebo ano? V poslední místnosti plují malým pokojem kolem psacího stolu stříbrné kužely. Rotující kužely se vznášejí i venku v ulicích – zatímco ty venkovní vypadají, že se točí, ty uvnitř jsou nehybné a klidné. Psací stůl spíše připomíná malířský ateliér nebo dílnu, kde ale desítky let nikdo neuklízel. Celé věky je to tvůrčí prostor.
Pitínova volná kombinace figurální a akční malby přináší mnohovrstevnaté scény s kolážovými detaily a v neobvyklých architektonických instalacích částečně připomíná jeho učitele z AVU, kdy studoval v ateliéru Zdeňka Berana. Připomíná i Toyen, Kurta Schwitterse nebo Roberta Rauschenberga. Je v ní ale i cosi ze znepokojivých maleb amerického realismu Edwarda Hoopera, co se Hooperovými filmově pojatými obrazy beznadějné ztráty inspiruje, a zároveň je jejich pravým opakem. Anebo jsou tyto „postavy“, znovuzrozené z roztříštěných Pitínových vzpomínek, bezhlaví a rozložení „Šišouni“ z parodické scénky pořadu Saturday Night Live, kteří se příjemně zabydleli na naší ponuré planetě a jsou s ní smíření (a nemůžou se vrátit domů).